Kniha Přináležení nás učí rozpomínat se…
RenataP

Kniha Přináležení nás učí rozpomínat se…

V našich životech často některé naše části živoří. Cítíme je. Jsou zdrojem našeho smutku, zklamávání, bolesti, jsou někdy tím, co se nakonec vzbouří tak, že nám převrátí život naruby. Někdo dokáže tyto živořící části úspěšně zabíjet až do konce života. Jiný ne…

A pokud držíte tuto knihu, nejspíš patříte mezi ty, kteří cítí, že nikam nepatří a někam patřit chtějí: protože prostě NĚKAM PATŘÍ. Cítí to.

„Stejně jako cesta trajektem – přeplutí bouřlivých vod čili přechod k novému, avšak prapůvodnímu způsobu života – není určena pro bojácné duchem. Ohromně pomůže mít na břehu někoho, kdo vás bude povzbuzovat: „Vydrž! Už tam skoro jsi!“ Občas si však musíme dát přestávku, někde se schovat, položit si otázku, se kterými vnitřními průvodci cestujeme a zda to jsou naši skuteční spojenci nebo pouze mrtvá váha, zástupci starého života.“

A cesta, která vede k nalezení svého místa pro život, kolem sebe i v duši, je klikatá. Můžeme si ji projít v duchu při čtení jednotlivých kapitol této knihy. Kdo jsme a jak se na sebe vůbec nacítíme? A proč v nás klíčí nespokojenost, pocit, že svět je nějak naruby a co s tím? O dost velký zmatek se nám v duši postarají i falešná přináležení, o kterých si jen myslíme, že jsou naše. Jak dobré je „nechat se vyhnat do kouta“, do osamocení, do krizové situace? A vůbec, těch temných hostů na naší cestě je mnoho a každý pro nás má jeden dílek cenného obrazu života. Nejen našeho, ale mnohdy i obecně lidského.

Autorka ráda využívá jungovský přístup a pak něco, co v našich končinách není tak známé: súfismus, což je velmi jednoduše řečeno arabská mystika zaměřená na pokoru, možná tady nejvíce autorka získala smýšlení o zpracovávání traumatu, bolesti a o cestách odříkání. Ale zároveň poeticky a symbolicky vyzdvihuje krásu a rovnováhu.

A z toho všeho vzchází  náš domov.

Knihu vnímám jako dva hlavní proudy. Jeden nám neustále ukazuje formy nespokojenosti a bolesti a to je dobře, protože tím nám říká, že je zcela normální, že se tak cítíme. S mnohými příklady, i jejím vlastním životem se lze ztotožnit. A druhý proud ukazuje co cítit a jak se k tomu všemu dostat, aby nám bylo lépe. Jak vypadá, nebo jak by vypadal život, ve kterém po tom putování vnitřní divočinou dojdeme do cíle.

Ve kterém tedy nebude úplný ráj a klid, ale další a další výzvy.

Zvláště mne zaujalo:

• Jak je důležité ctít své předky a to, co uměli, případně v tom pokračovat či jejich umění měnit na lépe hodící se do doby, ve které žijeme
• Jak můžeme měnit své místo žití v krásné místo, které pak naši krásu pojme a nasákne

A popravdě, mohla bych tu být velmi dlouho a psát opěvné ódy na tuto sladkobolnou knihu, která jitří rány. A zároveň je hladí.

Svět vás potřebuje takové, jací jste se narodili. A pokud nejsme sami sebou, chybíme v životech druhých lidí.

O autorce:

Toko-pa Turner je kanadská spisovatelka a učitelka, která ve své práci se sny propojuje mystickou tradici súfismu a jungiánský přístup. V roce 2001 založila školu snění Dream School, kterou už prošly stovky absolventů. Toko-pa je někdy nazývána porodní bábou psýché, její práce se zaměřuje na obnovu ženskosti, sounáležitosti s přírodou, respektu vůči zármutku, rituálům a kráse. Žije v Kanadě, na malém ostrově v Sališském moři u Britské Kolumbie.

https://www.grada.cz/prinalezeni-10164/