Monology - Sen
Jaromír Nemastil

Snad stokrát jsem ve snu vystupoval na kopec
nad Horními Štěpanicemi.
Snad stokrát jsem přecházel bublající potok
a na okraji lesa pozoroval pár srnek.
Snad stokrát jsem míjel dřevěnou stodolu s voňavým senem
a u chalupy pod třemi lípami
se smál věčně štěkajícím oříškům.
Snad stokrát jsem zdravil známé,
kteří seděli mlčky u dohasínajícího ohně.
Snad stokrát jsem na nočním nebi počítal padající hvězdy
a vyhlížel bezhlučně letící sovu.
Snad stokrát jsem se nořil do tmavého lesa,
kde jsem cestu jenom tušil
a měl pocit, že jsem zahlédl stín divočáka.
Snad stokrát jsem usedal na zapomenuté lavičce u lesa
a počítal rozsvícená okna chalup po kraji.

Snad stokrát jsem vdechoval vůni letní noci
a poslouchal nekonečný koncert cvrčků.
Snad stokrát jsem se nořil do
klidné hladiny věčného a živého Ticha,
abych v něm nalezl pokaždé
Tebe,
mou poslední vlnu.
Mou poslední vlnu,
které se neumím vzdát.

Jak mám na Tebe
zapomenout,
když Tě nacházím
všude?