Monology - 24. noční monolog - O Monserratské madoně
Jaromír Nemastil

O Monserratské madoně

Motto: "Štastny ať jsou všechny bytosti"

Autobus zvládl poslední sepentiny horské silnice a zastavil na parkovišti.
Jsme pod vrcholem hory Monserrat vysoko nad krajinou.
Rozpukaný vrchol dal hoře její jméno.
Stojím před klášterem Monserrat.
Tvoří ho rozsáhlý komplex budov.
Kousek odtud je stanice lanovky na vrchol.

Procházím prostranstvím a vstupuji do kláštěra.
Hlavním bodem prohlídky je návštěva chrámu
s pověstnou Monserratskou černou madonou.
Říká se, že když se jí dotkneš a přeješ si nějaké přání,
určitě se Ti vyplní.

Největší síla ve Vesmíru je síla myšlenky, idee.
Vše, co kolem sebe vidíš, vzniká z Prázdna znovu a znovu v každém okamžiku
na základě plánu, který musí existovat předem.
Tento plán má charakter myšlenky.
Je to první projev vůle konat.
Stejně jako malíř, před tím, než začne malovat, musí mít v mysli představu obrazu.
Nic nevzniká náhodou a z chaosu.
Pokud chceš, můžeš i Ty vstoupit do této oblasti ideí se svou myšlenkou,
které věnuješ dostatek energie.
Pak může dojít i k jejímu naplnění.
Nezáleží na tom, jestli to je myšlenka pozitivní nebo negativní. Je to na Tvé volbě.
V obou případech sklízíš karmu.
Buď pozitivní nebo negativní.
To proto, že se pokládáš za toho, kdo koná.
Karma je vždy vyrovnání našich myšlenek, citů a činů.
Když už si chceš něco přát, zapoměň raději na sebe a přej si něco,
co je ku prospěchu všech.
Přeješ-li to všem,
přeješ to vlastně také sobě.

Stojím v dlouhém zástupu lidí, kteří čekají na prohlídku chrámu.
Rozhodl jsem se, že vyzkouším Monserratskou madonu a tak si připravuji přání.
První přání, které mě napadlo,
bylo přání všeho nejlepšího, hlavně dobrého zdraví, pro členy mé rodiny.
Po chvíli dlouhého čekání okruh těch,
kterým chci popřát, rozšířuji o mé příbuzné.
Zástup lidí se vine dlouhou chodbou a příliž se nehýbá.
Samozřejmě, že jsem si časem vzpomněl i na mé kamarády.
Pomalu se blížím k madoně,
která je umístěná nad hlavním oltářem a přistupuje se k ní zvláštním schodištěm.

Najednou jsem si všiml malé blonďaté holčičky,
která stála přede mnou.
Má krásné modré usměvavé oči a neustále po mně pokukuje.
Vnitřně se ptám, proč vlastně i jí nepřeji všechno nejlepší ? Že je cizí ?
Co na tom. A vůbec, co to znamená být cizí.
Cizí je jenom ten, komu neotevřu své srdce.
Jestli je někdo cizí,
tak o tom rozhoduje můj postoj.
To nesouvisí s tím, jestli je můj příbuzný nebo ne.
Jakmile otevřeš své srdce, zmizí tento pocit, který nás rozděluje.
Najednou stojím pod madonou.
Stačí vztáhnout ruku, dotknout se jí a pronést přání.
Co si mám přát, abych nikoho neošidil a na nikoho nezapomněl ?
Lidi do mě strkají a naznačují, abych pokračoval.
Tak se dotýkám madony a pronáším staré buddhistické přání mettá:
"Subham astu sarva džagatam" - "Štastny ať jsou všechny bytosti".
Odcházím z chrámu temnou chodbou, kde ve tmě září tisíce svíček,
pro někoho nebo za někoho.
Venku mě vítá ostré španělské Slunce.

Potkávám spoustu lidí, kteří přicházejí na prohlídku kláštera.
Je mezi nimi mnoho malých dětí,
které skotačí na dlažbě před klášterem a honí věčně hladové toulavé kočky.
Vím s naprostou jistotou,
že jsem nikoho z nich v mém přání nevynechal.
A to je dobře.

Líbám Tě lásko a přeji Ti dobrou a klidnou noc.

( zapsáno v noci z 28.12. na 29.12. 2001 při desce Adiemus: " Songs of Sanctuary" )