Monology - ostrovy
Jaromír Nemastil

Vlny Tvých vlasů rozběhly se
po velkém bílém polštáři,
je půlnoc a Ty dávno spíš
na nebi žádná hvězda nezáří.

Tvé hnědé oči schovaly se
za vějířem dlouhých řas,
s půlnočním vánkem přišel sen
a pohladil Tvou dětskou Tvář.

Má dlaň je loďka ve vlnách
teď po vlasech Ti běží,
Tvá ústa jsou jak ostrovy,
co ve tmě najdu ztěží.

Nacházím Tvoje obočí
i sametové tváře,
po moři vlasů marně bloudím,
sám bez měsíční záře.

V zoufalství skláním se
k široké mořské hladině,
tu naše ostrovy se potkají,
já mizím ve Tvé hlubině.