Monology - osmnácté zrcadlení
Jaromír Nemastil

Lidé si myslí,
že meditace je útěk ze života.
Naopak,
meditace je bezprostřední prožívání života
v jeho Boží ryzosti.
Bez očekávání,
bez uhýbání,
bez útěku do vzpomínek či přání.
A to dokáží jen ti nejodvážnější.

Veškeré myšlenky,
které tvoří Tvoji mysl zmizí,
když hledáš jejich pramen.
Myšlenka "já" není výjimkou.

Vnitřní Ticho je totální samota Tvého já.
Nenajdeš tam jedinou vzpomínku,
jediné přání,
jediný pocit čehokoli.
Veškeré aktivity mysli jsou překročeny
a v určitém okamžiku zmizí i ten,
který kráčí.
Zmizí s posledním krokem,
který přichází sám,
naprosto bez příčiny.

K Probuzení dojde,
když se totálně rozpustíš
v Realitě života


Vyrovnání

Nic z toho,
co mě v životě potkalo,
bych nechtěl vrátit nebo vymazat.
Vše mělo svůj význam.
Ať jsem to tehdy nazýval
dobrem nebo zlem,
štěstím nebo křivdou,
zásluhou nebo hříchem,
výhrou nebo prohrou.
Ať jsem prožíval blažené stavy,
nebo stavy strachu,
bolesti, úzkosti nebo beznaděje.
Nastala podivná proměna.
Vše je pro mě najednou stejně milé.
Ať je to rozkvetlá jarní louka,
přetvářky a pomluvy snášející se na mou hlavu,
rozbitý džbán,
nebo stádo huculských koní na Janově hoře.
Vše je pro mě najednou stejné milé
a prázdné bez jakéhokoliv pocitu "jáství".
Nenacházím žádné Já, žádné Ty.
Vše jen vzniká, trvá a zaniká.
Tak jako oblak na modré obloze.
Lásko má - nic víc.

Navštěvuj místa,
kde jsi někdy vstoupila do Ticha.
Již pouhá vzpomínka
na tento zážitek
nebo na ono místo,
Ti může Ticho opět navodit.

Cesta nabízí směr a naději na cíl.
Důvěřuješ-li jí,
vstup na ní.
Nic jiného od Tebe nežádá.

Cesta se stává cestou,
objeví-li se na ní poutník.

S cílem je zapomenuta cesta.

Jedno místo na vyhlídce,
kde máš Sázavu jako na dlani,
Tě bezpečně dovede do vnitřního Ticha,
i když dole hučí divoké peřeje.
Dřevěnou tabulku s podivným názvem
"Údolí Ticha"
tam zaručeně připevnil ten,
který "věděl".

U cesty v borovém lese vysoko nad řekou
se opět modrají borůvky.
Za chvíli jich mám plnou dlaň.
Chybí mi tu jen Tvá ústa,
do kterých bych je lásko nasypal.

Zadíváš-li se na hladinu řeky zjistíš,
že tam tančí tisíce zlatých Sluncí.
Zavřeš-li oči
a ponoříš-li se hluboko do svého srdce,
s podivem zjistíš,
že tisíce zlatých Sluncí nezmizí.

Polní cesta na návrší u Boží skály
rozhrnuje zlaté lány obilí
jako pěšinka Tvé vlasy.
Rudé vlčí máky a zářící chrpy na okraji cesty
mi připomínají Tvé barevné sponky do vlasů.
Starý keltský menhir z černého kamene,
který jsem tak dlouho marně hledal,
mám nyní za zády
a před sebou - nádherné sázavské údolí.
Všechny mé myšlenky zmizely,
i ta poslední - na Tebe.
Není nic,
co bych mohl k té kráse kolem přidat.
Mlčím
a propadám se do Ticha.

Někteří lidé jsou si prý cizí.
Nechápu, jak si vůbec může být někdo s někým cizí?
To slovo je pro mě komické.
Vidíš ten strom u lesa?

Jak může být někomu cizí.
On jenom je.
Nic víc.

Bože dej mi schopnost
obejmout celý svět
a osušit všechny jeho slzy.

Na jednom místě v lese
jsem objevil stromy,
jejichž kmeny vyrostly ve dvojicích.
Připomínají mi tančící páry.
Některé stromy jsou zvlněné
jako by to byly tanečnice.
Vypadá to tam,
jako by se čas najednou zastavil
a stromy zůstaly stát uprostřed svého tance.
Stojím a pozoruji tančící stromy,
jsem jako oni - stal jsem se stromem.

Stromy jsou jako lidé.
Všimni se,
jak se za větru objímají.

Mezi betonovými panely vyrůstá květina
s nádherným fialovým květem
v podobě dlouhého klasu.
Umět takovou květinu namalovat!
Mít možnost Ti takovou květinu darovat!
Svět je nedělitelná Jednota.
Neoddělíš krásu květiny, šedivý beton
ani dvě nesplnitelná přání.

Sedím u řeky a sleduji
jak se Praha i s večerní oblohou zrcadlí v řece.
Modrá obloha, bílá oblaka, stromy, domy, Karlův most
i věže kostelů se tiše pohupují na hladině.
Svět na hladině je křehký
stejně jako náš život.
Stačí jediný kámen vhozený do řeky
a obraz města zmizí v prázdnotě tisíců vlnek,
které však stále skrývají obraz města.
Bude-li příležitost,
znovu se obraz objeví,
stejně jako se i my znovu a znovu vracíme
na tento krásný svět.

Tvé vlasy se vznášejí ve větru
nad vodní hladnou
a skrývají Tvou tvář.
Jsi mi tak blízko,
že mohu vztáhnout ruku
a pohladit Tě po vlasech.
Jsi mi ale také tak daleko,
že přestože vyjdu okamžitě,
nikdy k Tobě nedojdu.
To vše je skutečností,
pokud z nevědomosti dělíme svět
na já a Ty.

Každá událost musí uzrát,
aby se stala,
každý problém musí uzrát,
aby se vyřešil.
Nevstupuj předčasně do událostí
s přáním problém co nejdříve vyřešit,
odčinit ihned všechny křivdy
a získat stůj co stůj všechna vysvětlení.
Některé události se z Tvého pohledu
nemusí vyřešit vůbec.

Všechny obavy ze zítřejšího dne
vlož na Jeho bedra.

Lesní cesta zalitá Sluncem
mizí v temnotě borového lesa
a křik káněte nad korunami stromů
rozbíjí polední Ticho.
Kytičku malin pro Tebe
svazuji listem ostřice
a kapka krve z poraněné dlaně jako daň
mizí někde ve vysoké trávě.

Déšť je velký kouzelník,
umí skrýt i ty největší slzy.

V každé životní situaci máš možnost volby.
Pokud jsi schopna zvolit libovolnou variantu,
která se Ti nabízí,
bez ulpívání a upřednostňování některé z nich,
vystoupila jsi nad protiklady.

Olověné mraky zakryly Slunce,
vitr tančí v korunách stromů
a kapky deště si hledají cestu
k vyprahlé zemi.
Růži ze stráně pod chatou
Ti nesu pro Tvé Probuzení,
odcházím
a za mnou zůstává
jejich zahrada Ticha.

Dívej se na věci a svět kolem sebe
jakobys je viděla poprvé v životě.
Bezprostředně je zažívej,
bez myšlení.
Jako pomůcku použij dětský úsměv.

Tvé stopy na lesní cestě dávno smyl déšť
i Tvá zapomenutá jahoda
zmizela kdesi v trávě,
jen stromy kolem cesty dál tančí
tiše svůj nehybný tanec.

Kdyby neexistovala Láska
neexistoval by tento krásný svět.

Oslovil kdosi Buddhu: "Udělej zázrak".
"Já jsem zázrak", pravil Buddha.

Zlomené srdce
je otevřenou branou do Ticha.

Se smrtí ega mizí paradoxy,
není kdo by je vytvářel,
zůstává jenom věčně proměnná Skutečnost.