Jste zde

Filozofie
>>
Monology

Monology - 26. noční monolog - O naslouchání aneb jak vstoupit do Přítomného okamžiku
Jaromír Nemastil

Motto: "Zažívat Přítomný okamžik znamená doslova:"Stávat se tím, co právě je""

Je teplá
májová noc
provoněná nasládlou vůní rozkvetlých akátů.
Každou chvíli začne svítat.
Sedím ve tmě, opřen o stěnu pokoje,
mám zavřené oči a pozoruji myšlenky.
Nechám je volně
přicházet a odcházet.
Vynořují se jedna po druhé z hlubiny Ticha,
ve kterém po chvíli
zase beze stopy mizí.

Obraz jezu na řece Otavě
vystřídala vzpomínka z dětství.
Vidím vesnický dvorek se starou studnou
a na jazyku zase cítím chuť
babičiných pouťových koláčků
s hruškovými povidly.
V zápětí tu je Šemanovický důl.
Jeho šero protínají proudy ostrého světla poledního Slunce.
Ještě vnímám chlad mechem porostlých skal
a už na dlani cítím dotek
jemné kůže na nozdrách Lastury,
kouzelného huculského koně z loňského léta.
Ze tmy se vynořila postava sedící dívky
s nádhernými dlouhými vlasy.
S obrazy někdy přicházejí i pocity.
Jsou to stopy bývalých radostí a smutků,
ke kterým se přidávají samovolně
další a další myšlenky.

Z ulice se do pokoje nese ranní zpěv kosa.
Kdesi v domě se ozval zvuk budíku,
otevírající se branka,
kroky lidí kráčejících pod okny,
tikot hodin v pokoji,
opatrné kroky naší kočky,
dech a tlukot
mého srdce.
Mysl se stala průzračná jako horská bystřina
i sluch je podivuhodně citlivý.
Je to tím,
že tu teď není nikdo,
kdo by co hodnotil, odmítal nebo na něčem ulpíval.
Zůstalo tu jen pouhé
tiché neosobní Vědomí,
které si je vědomo
přicházejících a odcházejících forem -
obrazů, chutí, vůní, doteků, zvuků a pocitů.
Ani nevíš, má drahá,
jak je tato zkušenost osvobozující.

Nemá smysl tvrdit,
že je něco
vnitřní nebo vnější,
subjektivní nebo objektivní,
dobré nebo zlé,
protože obojí
tu je i není
zároveň.
Zanikl pocit času ale i prostoru.
Není tu přicházení ani odcházeni,
i to nejvzdálenější je najednou nekonečně blízko.
Každý okamžik si žije svým vlastním životem,
bez vazby na okamžiky předchozí.
Vše existuje pouze v bezčasém Teď,
v nedělitelné Jednotě
bez jakékoliv
příčiny.

Je už skoro ráno,
ale přesto Ti začínám psát, má drahá, další noční monolog,
tentokráte o
"Umění naslouchat".

Všichni toužíme po štěstí.
Kudy vede k němu cesta a jak zařídit,
abychom je zažívali stále ?
Věčné otázky, které tu jsou od dob, co je člověk člověkem.
A přece slýcháme v historii o jedincích,
kteří toho dosáhli
a skutečně tak žili.
Tento stav
vzniká samovolně při vstupu našeho vědomí
do Přítomného okamžiku.
Tehdy zaniká naše ego a
Skutečnost je zažívána taková,
jaká je.

Jak ale najít kouzelný klíč,
který otevírá dveře ke štěstí ?
Co je třeba pro to vykonat ?
Pouze se naučit - naslouchat.
To je jediná cesta vedoucí do Přítomného okamžiku.
Umět správně naslouchat je pro nás nesmírně důležité,
protože nám umožňuje rozlišovat mezi tím,
co je skutečné a co jen výtvor našeho myšlení.
Postupně časem zjistíš,
že svět, ve kterém mentálně žiješ,
je podivně deformovaný
a vzdálený od Skutečnosti.
Může za to prostředí ve kterém žijeme, ale i my sami.
Pokud si to uvědomíme a poznáme Pravdu o nás a o světě,
stane se náš život plnější a šťastnější.
Zmizí z něho utrpení,
ale to neznamená,
že zmizí všechna bolest,
to ne,
ale bude hluboce
pochopena.

Pramen našeho utrpení
se skrývá v myšlení,
které je naší největší pýchou.
Vytváří totiž,
ať chceme nebo nechceme,
bariéru mezi námi a světem
a odděluje nás tím
od bezprostředního zažívání Skutečnosti.
Naše přílišné uvažovaní nás přivádí
do iluzorního světa vzpomínek, představ a očekávání toho,
jak by věci měly vypadat a jak by vypadat neměly.
Rozpor, který pak vnitřně zažíváme,
je zdrojem nekonečné řady utrpení,
za které si můžeme
my sami.

Na druhé straně
však myšlení potřebujeme.
Život nás totiž nutí rozhodovat o věcech kolem nás.
Musíme je hodnotit, srovnávat je s tím, co již známe
a vytvářet si závěry, na základě kterých pak jednáme.
Bohužel jsme však začali příliž preferovat rozumové jednání
na úkor jednání intuitivního,
které jsme deklasovali do říše náhod a bezhlavého jednání
a to i přesto,
že je bezprostředním odrazem
Přítomného okamžiku a naší úlohy v něm.
My se však bojíme do něho vstoupit
a neustále žijeme ve vzpomínkách nebo v našich plánech.
Intuitivní, spontánní jednání však může existovat
jen za předpokladu,
že nepřerušíme kontakt
se Skutečností.

Místo osobních zkušenosti,
které nám nabízí každý okamžik našeho života,
raději přejímáme zkušenosti jiných,
ať je to v rodině, ve škole nebo ve společnosti.
To ale neznamená, že by všechny takové informace byly špatné.
V mnoha případech jsou pro náš život velmi poučné.
Nesmíme jim však přikládat takovou důležitost,
protože jsou součásti
cizí minulosti a ne naší.
Rozhodující by měla být pro nás vždy
osobní zkušenost.
Pamatuj si,
že ani desítky knih o jablku
nemohou nikdy nahradit zážitek,
až ho jednou
ochutnáš.

Místo abychom si všímali světa kolem nás
a tak pochopili a zvládli
svou roli v něm,
neustále se ho snažíme měnit.
Jediné, co bychom však měli, má drahá, změnit,
je způsob našeho naslouchání.
Stejně jako na divadle i v přírodě má všechno svůj čas.
Také Tvoje jiřiny potřebují čas,
aby vyrostly a vykvetly.
Stejně tak události, které nás v životě potkávají,
přicházejí v tu správnou chvíli.
My však do této "Hry" vstupujeme naší vůlí, naším egem,
které se snaží vše vylepšovat a urychlovat.
Myslíme si, že to je ta správná cesta,
jak být šťastný.
Neumíme čekat a rozpoznat ten správný okamžik.
Přiznám se Ti, že obdivuji lidi,
kteří neříkají "Já chci udělat", ale "Je třeba udělat".
To jsou ti, kteří pochopili.
Abychom svou roli poznali a dobře zvládli,
k tomu vůbec nepotřebujeme ego,
ať světské nebo třeba to vytoužené, duchovní.
Je třeba jen bděle naslouchat
a nechat konat To, co je třeba.
Pak naše ego,
které není nic jiného než soubor myšlenek,
bezbolestně zaniká.

V umění naslouchat
nám však brání naše silná víra v koncepce a názory,
které jsme si za žívot vytvořili
a které jsme přijali za své.
Velmi obtížně je měníme.
Jsou jako brýle, které Skutečnost deformují.
Nejde o to jestli jsou vhodné nebo ne,
ale je třeba si uvědomit,
že jakýkoliv popis Skutečnosti nebo názor na ni,
nikdy není Skutečnost sama.
Za dlouhá léta tyto naše brýle fungují na podvědomé bázi,
že si je už ani neuvědomujeme.
Připadá nám například naprosto přirozená naše negativní reakce
na lidi jiné pleti nebo jiného životního stylu.
Více věříme koncepcím a názorům,
než tomu, co vidíme před sebou.
A tak míjíme mnohdy zajímavé lidi a události,
které nás mohly vnitřně
obohatit.

Jak tedy vstoupíš do Přítomného okamžiku ?

Bdělým pozorováním toho,
co se kolem a uvnitř Tebe odehrává,
které jde až do těch
nejmenších detailů.
Všímej si všech zvuků, chutí, vůní, doteků obrazů a pocitů
a pokud to není bezprostředně nutné,
nepřemýšlej o nich.
Tvé "Jsem" se musí stát totožné s existencí Veškerenstva.
Zažívat Přítomný okamžik znamená doslova:
"Stávat se tím, co právě je."

Časem zjistíš,
že proměnlivý svět forem, který sleduješ,
povstává i mizí pouze v prostoru Tvé mysli,
Když se trochu zklidníš,
budeš ho vyciťovat za myšlenkami
jako živé Ticho, Existenci, Bytí
nebo jako
Prázdno obdařené skrytou plností.
Bude jako moře,
na kterém jednotlivé formy vznikají a zanikají,
stejně jako vlny.

Vše, co budeš zažívat,
je jedinečné, neopakovatelné
a existující mimo čas.
Ten vzniká díky naší paměti,
která vzpomínky na to, co se kdysi stalo,
řadí v určitém sledu.
Tento sled nazýváme minulostí.
Své představy o tom, co se stane,
nazýváme budoucností.
Jakékoliv přemýšlení může existovat jen v čase,
ale Přítomný okamžik je však bezčasý,
a tudíž bez myšlenek.
Přemýšlení o tom,
co je prožíváno, o minulosti nebo budoucnosti
vždy přerušuje kontakt se Skutečností
a odívá ji do našich přijatých
koncepcí a názorů.

Každá forma díky našemu vnímání a následnému hodnocení
existuje v protikladech.
Vedle malého vytváříme velké,
vedle hezkého ošklivé
vedle širokého úzké,
vedle lásky nenávist,
vedle nebe peklo
vedle dobra zlo.
Jedině poznáním obou protikladů je překročíš
a uvědomiš si je jako
tanec jedné jediné Energie.

Sledováním vzniku a mizení forem sama poznáš,
že všechny jsou jen jakési události,
naprosto prázdné,
bez jakékoliv vlastního významu
či samostatné existence.
Význam a samostatnou existenci
jim přisuzujeme jenom my sami.

Tímto postojem se rozšíří Tvoje vědomí
do oblasti neosobního vědomí,
onoho tajemného pozorujícího principu,
který nemá středu ani hranic
a který je věčný a nesmrtelný.
Pak pozorovatel splyne se vším pozorovaným
do sebezažívající
Jednoty.
To způsobí,
že se otevře oceán Lásky a Soucitu
a nikdy nekončícího Štěstí,
které tu je bez jakékoliv příčiny odjakživa,
jako prapodstata všeho
stvořeného.

Je teplá
májová noc
provoněná nasládlou vůní rozkvetlých akátů.
Každou chvíli začne svítat.
Sedím ve tmě opřen o stěnu pokoje.
Mám zavřené oči a pozoruji myšlenky.
Nechám je volně
přicházet a odcházet.
Vynořují se jedna po druhé z hlubiny Ticha,
ve kterém po chvíli
zase beze stopy mizí.

Líbám Tě lásko a přeji Ti dobrou a klidnou noc.

( zapsáno brzo ráno 19.5. 2002, při desce Roach, Burmer, Brahemy: "Western Spaces" )

www.volny.cz/monology