Nemyšlení II.
ing., DiS Ivan Pešek

Cestou k meditačnímu stavu nemyšlení je trpělivé nezúčastněné pozorování objevených myšlenek a vyčkávání do doby, až se potlačovaná napětí v pozitivních i negativních myšlenkách vybijí a myšlenky se přestanou rojit. Cvičící má ke svým pocitům zaujímat postoj pasivní pozornosti - to, čemu se v józe říká postoj svědka nebo pozorovatele. Myšlenky se postupně začnou objevovat s menší a menší naléhavostí a nakonec se začnou objevovat dokonce v jistých časových rozestupech. To znamená, že mezi okamžikem odeznění jedné myšlenky a vytanutí na mysli další myšlenky uběhne určitý časový okamžik. V tomto časovém úseku je mysl bezmyšlenkovitě prázdná, aniž by na to vynakládala sebemenší úsilí. Mysl je v klidu.

Pokud budu tento okamžik klidu mysli prodlužovat ze vteřin řádově na minuty, znamená to, že umím meditovat. Okamžik uklidnění mysli nelze dopředu předvídat a nelze si ho ani vynutit. Zenoví mistři praví: "Přijde jaro a tráva vyroste."

Mysl je při nemyšlení prosta všech obsahů, je prázdná. Tento stav osvícení je diametrálně odlišný od běžného bdělého stavu, kdy je mysl plná různých neodbytných myšlenek podobně jako při snění ve spánku. S tím souvisí i název takto vyprázdněné mysli, hovoříme o probuzené mysli.

K reflexi mysli dochází zcela přirozeně, jakmile se v meditačním cvičení cítíme "doma". Pak již máme pocit lehkosti a zájmu a začínáme se obhlížet a seznamovat s procesy mysli, jež medituje. Toto obhlížení se nazývá kontemplace. Je to zcela osobní a přímé prožívání - jakákoli technika je může pouze navodit. Je to pokračování meditace bez meditačního objektu, ve stavu čiré kontemplace či "bezobjektové bdělosti".

Tato praxe "holé pozornosti" se velmi dobře hodí pro kontemplaci mentálních procesů. Spolu s pozorováním konkrétních "složek"(myšlenek) mysli můžeme obrátit svou pozornost k povaze toho, v čem jsou uloženy. Co se týče obsahů mysli, buddhistické učení zdůrazňuje zvláště tři základní charakteristiky.

První je proměnlivost (anicca) - ustavičné vznikání a zanikání všech věcí, stálý pohyb obsahu mysli.

Je zde také, i když těžko postřehnutelný, pocit neuspokojení (dukkha). Tento pocit je často vyvolán nepříjemnými vjemy, ale dokonce i příjemné zážitky, když skončí, vyvolají v srdci nespokojenost.

Jakmile se stálý proud vznikání a zanikání prožitků a nálad stane pro nás běžně známým, stane se také zřejmým, že nic z toho - protože zde není žádná stálost - nepatří doopravdy nám. A jakmile se tato látka mysli ztiší - zanechávajíc v mysli jasný prostor - nezůstanou zde žádné čistě osobní charakteristiky! Je to těžko pochopitelné, ale v realitě není žádné "já", žádné "moje" - to je charakteristika "nejá" (anattá).

Jestliže se takto úspěšně vyrovnávám se všemi rušivými myšlenkami, které na mě neustále útočí, mohu získat pomocí praxe holé pozornosti i určitý odstup od svého obvyklého operativně praktického egoistického vnímání sebe sama a okolního světa. Mohu pak zaměřit svoji pozornost na některá meditační témata, která jsou pro mě skutečně důležitá, a na která nezbývá v běžném životě prakticky žádný čas. Snažím se například analyzovat, jaké jsou, pro mě i pro ostatní, dlouhodobé a krátkodobé následky mého jednání, mých slov, ale i mých myšlenek. Vytvářím tak pocit sounáležitosti se svými blízkými a známými. Lze se také v případě nejistoty sama sebe zeptat: "Co mám (u)dělat?" Odpověď přijít může, ale také nemusí.

Výsledkem klidného mentálního stavu je také to, že dokážeme být soucitnější, protože k tomu máme více klidu. Klid mysli má ale i další pozitivní dopady. Díky tomu je i dobré trávení či relativně normální spánek bez sedativ. Laskavost, láska, soucit, harmonie, tolerance, mír… poselství, která s sebou autentičtí mistři meditace přinášejí, jsou, po pravdě řečeno, jakýmisi skrytými, neuskutečněnými sny každého z nás, přáními, v jejichž naplnění většina z nás už přestala doufat.

Máme dvě hlavní překážky, které nám nejvíce brání v provádění meditace.

Tou vnější je neobyčejná rozmanitost hmotných forem, která nás po většinu dne neustále obklopuje a rozptyluje.

Tou vnitřní bývá strach z nesmírné, všeobjímající a bezedné prázdnoty, kterou v sobě tušíme. Ctibor Bezděk ve své Etikoterapii píše: "Horor vacui (děs před prázdnem) mívá hmota, horor ignoti (děs před neznámem) skličuje duši." Největší děs v naší hmotné mysli (i myšlenky jsou hmotné) pravděpodobně panuje před neznámou nehmotnou prázdnotou, která je ve skutečnosti celou naší podstatou. Je paradoxní, že to, co by nás mělo nejvíce posilovat a uklidňovat, nás nejvíce děsí.

V severní Indii pět set let před Kristem vzniklo učení zlaté střední cesty, ve kterém se tvrdí, že ani v odříkání ani v poživačnosti nelze najít smysl života. V théravádové tradici nauky starších je nejvěrněji zachováno původní znění Buddhových přednášek. Buddha, znamená "Osvícený" nebo "Probuzený", je čestné označení zakladatele osvobozujícího učení, které je západnímu světu známé pod jménem buddhismus.

Zrození celé této buddhistické kulturní tradice však je spjato s tradicí ještě starší. Jedná se o praxi různých potulných jogínů i celých jógových škol, která byla v Indii provozována od nepaměti, tj. pravděpodobně již tisíce let před probuzením Buddhy. Buddha sám byl ještě jako bývalý princ "Siddhattha Gótama" také několik let jogínským asketou a jeho prvními žáky byli jeho přátelé jogíni.

Buddha říká, že život je těžký. Nepříjemné zážitky se buď dostavují přímo nebo nevyhnutelně následují po zážitcích příjemných. Nezní to zrovna jako to pravé ořechové, co dnes lidé chtějí slyšet. Přesto bývá na toto téma psáno stále mnoho prací. Něco na tom tedy přeci jen asi bude. Mohu se s tím smířit nebo to odmítat. Záleží na každém z nás.