Jste zde


Jeníkův astrální svět - díl 6.
Josef Otruba

Když začal Jeník chodit do školy, byla ještě každá třída vyzdobena jak nezbytným portrétem prezidenta Gottwalda, tak symbolem křesťanství - velkým křížem s tělem ukřižovaného Ježíše Krista. K vyučovacím předmětům patřily také hodiny náboženství, ve kterých vyučoval kněz - katecheta, který se dětem věnoval v době, kdy nebyl zaměstnán povinnostmi v místním kostele. Většina dětí chodila do náboženství docela ráda, protože to byl jeden z mála předmětů, ze kterého ještě nikdo nikdy nepropadl. Dozvídaly se zde zajímavé příběhy z bible, ne nepodobné pohádkám - počínaje knihou "Genesis" a konče evangeliem sv. Jana v Novém Zákoně. Jeník poslouchal vždy s velkým zaujetím a všechno si vrýval hluboko do paměti. S dětskou důvěřivostí věřil doslova všemu, co jim katecheta vyprávěl. Ale čím déle do náboženství chodil, tím víc se mu v hlavě honily pochybnosti o tom, co ve škole slyšel a co ve svém kratičkém životě zatím zažil.

Chyběla zde logika, kterou Jeník ve všem hledal na prvním místě. Zdálo se mu nelogické již to, že kněz je nabádal, aby věřili, že Bůh je všude, ale na druhé straně je nabádal k tomu, aby chodili co nejčastěji do kostela, že tam je "dům Boží". Navíc se v kostele Jeník také moc dobře necítil a nechápal, proč má pořád vstávat, klekat, přežehnávat se a zpívat, když neví, k čemu to bude dobré, a nikdo z dospělých mu to nedovedl vysvětlit. Z toho, co v náboženství slyšel a četl, pochopil, že Bůh je všude a že ani Ježíš nechodil do žádných kostelů, ale sám kázal v přírodě, kde se i sám Jeník cítil nejlépe. Přemýšlel o tom, zda chodit do kostela není vlastně hříchem podle Bible, která zakazuje se klanět vytvořeným modlám. Přece kostel a sochy s obrazy vytvořili lidé, a přírodu jako jedinou vytvořil sám Bůh. Ve svém rozumování šel ještě dál a na základě toho, že stále v existenci Boha ve všem kolem nás věřil, usoudil, že Bůh určitě bude i v jeho těle a nemusí tedy za ním chodit ani ven do přírody.

Od doby, když se museli v hodině náboženství modlit povinně otčenáš, nevzhlížel již s ostatními na kříž na zdi, ani z okna ven na nebe, ale upíral pozornost na "nebe" ve své duši, v "chrámu" svého lidského těla.

Přesto, že Jeník dospěl k těmto závěrům, musel dále navštěvovat mše v kostele se svými rodiči, kteří Jendu vedli ke křesťanskému životu i doma tím, že se před každým jídlem modlili "Anděl páně" společně všichni čtyři, a to nahlas, aby nikdo modlitbu neošidil. Při jednom obědě dal Jeník svým rodičům tak zajímavou otázku, že je přešla i chuť k jídlu z toho, jak se museli zamýšlet nad odpovědí. Zeptal se totiž s velmi nevinným výrazem v tváři, proč třeba před obědem nepoděkují Pánu Bohu za to, že jim dopřál dosytnosti se najíst, proč místo toho říkají, že anděl páně zvěstoval Panně Marii poselství, když to všichni dávno vědí a Pán Bůh v první řadě. Rodiče se zmohli jen na jakési vysvětlení, že je to zvyk a že se tak modlívají odedávna. Jeník na to s bohorovným klidem odpověděl, že kdyby měli všichni dělat jen to, na co jsou zvyklý odedávna, že by se nemusely děti ve škole učit dějepis, protože by se nikdy nic nového neodehrálo a namísto městského rozhlasu že by dodnes chodil po ulicích obecní bubeník. Dostal sice za tuto úvahu od tatínka pohlavek, ale od příštího dne se již u Zárubů modlili před obědem neutrální otčenáš.

Slavnostním okamžikem v životě každého mladého křesťana je takzvané první svaté přijímání. Je to událost, kdy ve svátečním šatu se svíčkou v ruce obdrží poprvé v životě od kněze při mši "tělo páně", malou oplatku, do té doby uschovanou na oltáři ve "svatostánku". Tomuto obřadu předchází příprava, při které děti musí slavnostně slíbit víru a poslušnost Bohu. Na tento den se Jeník kupodivu těšil. Tušil, že bude určitě spojen se slavnostním obědem, a to bude jistě taky něco sladkého.

Při probíhající slavnostní mši zažil Jeník zajímavou příhodu. Když se blížilo vyvrcholení obřadu, s lačným žaludkem, tak jako všechny ostatní děti, pohlédl na velebného pána a co nevidí: Celé jeho tělo bylo olemováno jakousi svatozáří od hlavy až k patě. Jeník si v tu chvíli myslil, že jej šálí oči, ale když se pozorně kolem sebe rozhlédl, zjistil, že vlastně "září" každý člověk v kostele. Když se zeptal vedle stojících spolužáků, jestli vidí totéž, tak na něj pohlédli jako na blázna. Ten nejrozumnější prohlásil, že má asi nějaké vidiny z hladu. Jeníka to překvapilo, ale nedbal na reakci svých spolužáků a díval se kolem sebe dál s ještě větším zaujetím. Když se ještě více soustředil na to, aby co nejlépe viděl "svatozář" okolo postav lidí v kostele, zpozoroval, že tyto svítící obaly nejsou všechny stejné. U někoho pouze kopírovaly tvar těla v co nejtěsnější blízkosti, jiné zase "svítily" do značné vzdálenosti. I kvalitou se lišily. Někdo měl "svatozář" jasnou a intenzivní, jiní lidé byli zahaleni do jakéhosi oparu, ve kterém probleskovaly různé barevné odstíny. Jak si prohlížel postavy svých věřících spoluobčanů, úplně zapomněl i na to, že je vlastně na svém prvním svatém přijímání. Vedle stojící kamarád do něho musel strčit loktem, aby se probral ze zamyšlení a vydal se s ostatními k oltáři, kde již byly děti očekávány knězem a dvěma ministranty, aby poprvé v životě obdržely "Tělo Páně."

Přestože Jeníkovi postupně přibývalo kamarádů, stačil dál plnit bezchybně své školní povinnosti. K dokonalému pochopení vyučovací látky mu stále vystačovalo školní vyučování a celý zbytek dne měl neustále jenom pro sebe. Noví kamarádi Jendu zapojili do svých her, které jim příjemně vyplňovaly volná odpoledne. Hrávali si na vojáky, cvrnkali kuličky nebo honili káču a v zimě zase stavěli sněhuláky, sáňkovali, nebo se proháněli po ledě. Jeník měl nejraději takové hry, kde mohl uplatnit svou bujnou fantazii. Dokázal sám vymýšlet různé druhy zábavy, které ostatní kamarádi vždy přijali s povděkem. Na oplátku se snažili Jendu naučit to, co zatím neuměl - hvízdat na prsty, střílet z praku a podobné klukovské dovednosti.

Hoši si velmi rádi hrávali u vody, která Jeníka nijak zvlášť nelákala. Stejně tak jako zbožňoval oheň , vodu nenáviděl. Přesto se snažil nevyhýbat se těmto vodním hrátkám, i když se v okolí vodní hladiny pohyboval s viditelnými obavami. Samozřejmě, že kamarádi velmi brzy zpozorovali Jeníkův strach. Jak to bývá mezi kluky zvykem, chtěli jej tohoto strachu zbavit. Zvolili si však dosti nevhodný způsob, jak to udělat. V nejméně příhodnou chvíli, právě když byl Jeník zamyšlený, jeden z hochů do něj prudce strčil, až Jeník spadnul po hlavě do řeky. Hladina se nad ním zavřela a než se jeho hlava objevila zase nad vodou, tak se již kluci radovali z toho, jak Jendu s vodním živlem rychle seznámili. Situace se bohužel vyvíjela jinak, než si hoši přáli. Jeník začal ztrácet dech i síly a začal se topit. Jak to kluci zjistili, namísto toho, aby se mu vrhli na pomoc, dali se na útěk. Měli sice dobrý úmysl, že řeknou doma rodičům, co se Jeníkovi přihodilo, ale nenapadlo je, že v tomto případě bude na záchranu kamaráda již pozdě. Zpočátku se snažil Jenda dostat ze všech sil na břeh. Pak si však loknul vody, přestalo se mu dostávat kyslíku, šly na něj mrákoty. Jeho pohyby byly stále pomalejší a nakonec se tělo ponořilo zpátky pod vodní hladinu. Strach z utonutí rychle ustupoval a měnil se v pocit určité uvolněnosti a lehkosti, kdy jej přestalo tížit jak tělo, tak i pocit jakékoliv závislosti na hmotném světě.

Vědomí neztratil, ale naopak začal vnímat zvláštní věci. Nikdo nedokáže přesně určit, zda to bylo nedostatkem vzduchu nebo jinými pochody, které jsou zatím neznámé, ale v jeho mysli se naráz objevily divné obrazy. Čím více klesal do temné hlubiny, tím větší jas vnímal. Zjevovaly se mu různé vodní víly a krásné fantastické rostliny v obrovské zahradě, na jejímž konci stála nádherná postava, ke které Jeník okamžitě pocítil velké sympatie a lásku. Tytéž vlastnosti jako by z této bytosti zářily ve velké intenzitě. Jeník se přibližoval k oné bytosti, když uslyšel, jak na něj promluvila: "Rozhlédni se kolem sebe a rychle se vrať! Ještě nepřišel tvůj čas." Když vyslechl tato slova, probral se náhle ležící na břehu řeky s nohama napůl ponořenýma ve vodě a jeho oči udiveně shlížely na zářící slunce na modré obloze nad jeho hlavou.



Pokračování příště

Tento román hledá svého nakladatele. Pro více informací kontaktujte autora zde



Hodnocení článku:

Hodnocení: 
0
Zatím nehodnoceno

Josef Otruba

Zaměření: Nevyplněno

Kontakt: Třešňová 1072
696 62 Strážnice

Web:

Telefon: Nevyplněno



Další články autora
více