Jste zde


Identita a nelidskost IV.
Arno Gruen

Identita a nelidskost IV.

Co s tím máme dělat? Kdekoli na světě ti, kteří jsou plní nenávisti, nevědí, koho skutečně nenávidí. Proto nenávist musí být zprvu přijata jako cosi opodstatněného - a to tím, že pochází od původního zuřivého hněvu, který byl přirozenou reakcí na původní agresory. Posléze musí být přesměrována na zapomenuté, odštěpené předměty, které ji způsobily. Cílem musí být poznání, že nenávist byla odvedena od svých skutečných předmětů - jako například rodiče, učitele, školy atd. - a nikoli její potlačení. Avšak na dosažení tohoto cíle musí být splněna jedna podmínka:

 

Zásadní odsouzení násilí

Musíme odporovat násilí bez váhání se vší autoritou. Musíme zásadně zakročit vůči těm, kteří útočí na ženy a děti, na bezbranné a slabé zápalnými pumami, dělostřelectvem či jedovatými plyny. Jedině to pachatele zastaví. Pokud však politici podceňují roli nenávisti či ji dokonce legitimují, demokracie je v nebezpečí.

Není to pravda, že nenávist může být umírněna tím, že se jí povolí uzdy, že se jí umožní, aby "vypustila páru". Problém je v tom, že nenávist, která zapírá svůj skuteční původ, začne vyvíjet vlastní život. Proto každý jediný destruktivní akt zesiluje hněv takovýchto lidí. Ti jedině dokážou potlačit své pocity viny další destruktivitou. To je dalším důvodem, proč stereotypní myšlení politiků, které minimalizuje nebezpečí nenávisti, vlastně podněcuje destruktivitu.

Pevné a důsledné zacházení s násilníky je "osvobodí" od potřeby stupňovat své násilí. Takto od roku 1991 byl oslaben násilný pravicový extremismus v Sasku. Tam vláda zaujala pevný postoj, ale zároveň se starala o emocionální problémy související s násilím. Neschopnost zaujmout jednoznačný postoj vůči násilí a rozhodně mu čelit znamená podporovat pachatele v zapírání své viny; zabraňuje jim v konfrontaci se svými vlastními pocity viny. Takovémto jednáním hrabeme svůj vlastní hrob. Pokud totiž neumožníme násilným, aby znovu objevili lidský potenciál, který nadále mají v sobě, staneme se jejich obětmi. Zde je na místě varování Alberta Einsteina: svět není ohrožen těmi, kdo jsou zlí, nýbrž těmi, kteří připustí, aby se zlo stalo.

Násilí je pohrdáním láskou

Morální jednání není výplodem abstraktních pojmů. Vzniká ze schopnosti reagovat na bolest a utrpení soucitem. Skutečná morálnost začíná tehdy, kdy si uvědomíme, že to působí bolest nám, pokud působíme bolest jiným. Jestli činy jsou ovlivněny jedině vnějšími omezeními, bez jakéhokoli spojení s niterní schopností vcítění, všechny vrstvy společnosti budou oplývat pokrytectvím, lží a klamem.

Co vždy vyznačuje doby jako naší je celosvětový nárůst násilí vůči těm, kteří jsou nejzranitelnější, zejména ženám a dětem. A to se přesně děje všude kolem nás - a je to spolehlivý ukazatel současné nenávisti vůči lásce a péči.

Rozpoznání toho, že násilí je formou opovrhání láskou, je první krok k tomu, aby se proti tomuto opovrhání něco udělalo. Boj musí být veden na morální úrovni, a to uznáním bolesti, která je působena našim dětem. Všechno, co přispěje k tomu, aby vyrůstaly obklopeny láskou, zabrání tomu, aby se ztotožnily s násilím.

Obtíž spočívá v tom, že většina z nás ještě nepochopila význam dětství pro politickou oblast. Nevidíme, že naše způsoby socializace ohrožují existenci demokratické společnosti. Politické myšlení připisuje velkou roli technologii, a nikoli psychologii. Co je obyčejné pokládáno za psychologii, je užívání pravidel a metodologie, jelikož mocní to pokládají za nejúčinnější způsob jak jiné manipulovat. Není však náhrada pro uznání psychologických souvislostí. Pokud pochopíme politický dopad procesu identifikace s agresorem a rozpoznáme tuto tendenci i v nás, to povede k důsledně pevnému postoji, který je nutný, abychom našli řešení. Až tomu bude tak, přestaneme hledat oběti místo těch, kteří jsou skutečně odpovědni za naše utrpení. Musíme poznat, že násilníci mezi námi se nalézají v začarovaném kruhu mezi poddanou poslušností a nenávistí, která z ní vzniká. Musíme si uvědomit, co si vzájemně děláme.

Ze současné slepé uličky nás nevyvedou politické ideologie, ale spíše naše neustálá snaha být sami k sobě upřímní.