Identita a nelidskost II.
Arno Gruen

Je to hrozný paradox, že ve většině případů rozklad autoritářských struktur, tedy proces, který by mohl posílit svobodu, kreativitu a spontánnost, vede téměř bez výjimky k opačné reakci. Lidé se cítí ohroženi nedostatkem bezpečí a nejistotou.

Domnívají se, že bojují o svobodu a bezpečnost tím, že bojují pro "vyšší" formu identity - zejména takovou, jež se zakládá na etnických či lingvistických prvcích. Jejich xenofobie a nacionalismus jsou zoufalými pokusy o kompenzaci oslabeného pocitu sebeúcty a niterné prázdnoty prostředky symbolismu a symbolických činů, místo aby si jedinec uvědomil jejich dutost a patřičné příčiny.

Tyto příčiny spočívají ve způsobu výchovy, který učí děti, aby se neoceňovaly za svojí živost, nýbrž za přizpůsobení vzorům chování, které se vyznačují strachem před zranitelností a soucitem. Zde leží původ pocitu prázdnoty.

Identifikace s agresorem

Hrozný příklad důsledků této prázdnoty se nalézá ve filmu "Ukradené dětství" natočeném pro Terre des Hommes Johannesem Guldem a Stefanií Landgrafovou. Jde o desetileté děti, které byly v Mozambiku unášeny a znásilňovány protivládní organizací Renamo a trénovány na to, aby zabíjely jak roboti.

Byly učeny nejkrutějšími způsoby, jež si dovedeme představit, aby potlačovaly svůj strach a pocit zranitelnosti, což živě dokládá, co každý socializační proces založený na poslušnosti obnáší: ve stejné míře, jak strach dětí před dospělým, který překračuje jejich tělesné a psychické hranice a kterému jsou vydány na pospas, je ‚zazděn', děti se stávají nástrojem svého utlačovatele. Aby mohly svojí hrůzu přežít, děti začnou idealizovat své utlačovatele, identifikovat se s nimi, a takto se vzdají své vlastní lidskosti. I dospělí mohou projít tímto procesem, pokud jsou vystaveni uvěznění a týrání: líčení Jacoba Timmermana o tom, jak argentinská diktatura zacházela s vězni, i zpráva nositele Nobelovy ceny Wole Soyinky o svém utrpení za vlády Nigerijského diktátora generála Gowana tomu nasvědčují.

Už roku 1932 napsal Sandor Ferenczi, že zneužité děti "se cítí fyzicky i morálně bezmocné? Jejich osobnost není dostatečně upevněná, aby byly schopny protestovat dokonce i v myšlenkách. Přesila moci a autority dospělého je umlčí, často je i připraví o smysly. Avšak jejich strach, pokud dosáhne vrcholu intenzity, je automaticky přinutí k tomu, aby se poddaly vůli agresora, aby intuitivně vnímaly a splnily jakékoli přání, aby samy sebe zcela zapomněly a totálně ji identifikovaly s agresorem."

Roku 1548, osmnáctiletý Etienne de la Boëtié napsal pamflet o svobodě jménem Řeč o dobrovolném otroctví, který pojednává o důvodech, z kterých lidé se vzdávají své svobody aby se poddali moci. Tací lidé nejsou pouze poslušní, nýbrž se vzdávají všech aspektů svých já, zapírají své vlastní povahy aby poslechli každé slovo, každé mrknutí toho, kdo má moc. Musí dělat všechno, aby vytušili každý jeho rozmar, každou jeho myšlenku. "Jaký stav může být více politováníhodný, než ten, kdy jeden nepatří svému vlastnímu já."

Tato identifikace s agresorem má tvrdý politický dopad. Vede k devastujícím vzoru sociálního chování, k alianci mezi obětí a tím, kdo z ní oběť dělá, a zároveň k nenávisti oběti vůči těm, kteří lze nazvat slabými. Z těchto si udělají svého nepřítele, jelikož symbolizují oběť v nás, živou osobu kterou bychom se byli mohli stát, která však byla zničena, jelikož jsme se naučili obávat, že podobná živost by ohrozila naše spojení s rodiči. Proto lidé hledají nepřátele, jelikož bez nich by jedinec nedokázal zachovat strukturu osobnosti založenou na odmítání a nenávisti sebe sama.

Henry Miller napsal o tomto jevu ve svém eseji o románu Jakoba Wassermanna Případ Mauritius: "Nepřítel! Nepřítel! Copak se jej nikdy nezbavíme? Kdo pak on je, schopen změnit svůj vzhled tak rychle, tak drze? Ano, kdo je ten nepřítel? Určitě to musí být hrozná obluda, jinak bychom jej nemuseli znovu a znovu zabíjet."