Přirozené obydlí pro člověka a přírodní síly II.
akad. arch. Oldřich Hozman

Obrátíme-li pozornost na vznik lidského sídla, najdeme zde také tento princip. Pozorujeme-li původní struktury a rytmus řazení středu vesnice, objeví se nám stejný tvar. Urbanismus původních obcí je z nadhledu v krajině velmi zřetelný. Skupina obydlí vždy vznikala přirozeně okolo určitého okrsku. Bod a volný střed, to je a byl prvotní impuls pro vznik tvaru obytného prostoru sídelní struktury. Středem je ohniště nebo budoucí náměstí s energetickým bodem poblíž středu. Obalem centra je u obydlí stěna. Náměstí zase ohraničují skupiny domů. Princip polarity se opakuje. V tomto případě se střídá volný prostor se zastavěnou plochou. Zeď a prstenec domů jsou kůží vnitřního obsahu.

Pozorujeme-li takové útvary a jejich rytmy, můžeme si všimnout změn jejich pulsování. Největší proměna se děje ve střídání dne a noci. Ve dne jsme nejčastěji vně obalu, a to ať směrem ven nebo dovnitř. V jemnějším měřítku to znamená, že se přes den v rámci své aktivity vzdalujeme obalu. Jsme buď v místnosti nebo venku. Můžeme být také uvnitř na náměstí nebo na cestě. Ve větším měřítku za prstencem obytných stavení. Prostě a jednoduše se vzdalujeme "kůži" našeho obytného prostoru. V noci se naopak více přimykáme ke stěně, přibližujeme se k povrchu Země, nebo se vracíme do domů rozprostřených okolo náměstí. To je tradiční princip pulsování formy života v rámci obytného prostoru. Spojení s obalem je nám návratem, spojnicí s univerzálním principem archetypu ochrany Universa. Orientace stavby a členění stěn je následně nejčastěji určováno světovými stranami ve vztahu k pohybu Slunce po obloze.

Co se týká elementárního vědomí spojeného s výše popsanými formami, můžeme nejsnáze pocítit jejich přítomnost skrze jejich obal nebo-li povrch. Můžeme to přirovnat k vnímání v hmotném světě. Prvotní vlastnosti věcí určujeme ze základního tvaru, a to vizuálně a hmatově. Vidíme a osaháváme si povrch. Věcí se dotýkáme nejčastěji rukou. Při dotyku dochází ke vjemu. Stejně tak je to možné v jemněhmotném světě elementárních bytostí.

Prvotní zkušenosti s osaháváním si ohnisek elementárních bytostí lze uskutečňovat právě tak skrze citlivost svých rukou. Dlaně jsou u člověka spojením s celostními silami. Můžeme skrze ně vnímat nejenom to, co je "nahoře" (kosmické síly), ale i to, co je "dole" (pozemské síly). Při ponoření paže do nehmotného těla elementárního vědomí dochází k interakci mezi energií elementárního těla člověka a povrchem přítomné astrální bytosti. Náboje povrchu těchto těl se vyrovnávají. Obaly, tedy poměrně tenké vrstvy, jsou však nejživějšími částmi živoucích útvarů. Okamžik dotyku bývá natolik jasným pocitovým vjemem a signálem, že je možné si jasně uvědomit nejenom přítomnost duchovní bytosti, ale podle nabytých zkušeností z různých typů prožitků je možné začít rozlišovat mezi jednotlivými druhy a hierarchiemi elementárních bytostí v přírodě.

Jazyk pocitů a vjemů si musí každý člověk pěstovat samostatně. U někoho je to hřejivý pocit v dlani, u jiného jemné zasvrbění nebo slabé mravenčení v částech ruky. Jindy jsou to třeba pocity chladu nebo slabé nevolnosti. Většinou jsou to však pocity veskrze příjemné a pozitivní.

Co se týká obalu a jeho životní energie dávající možnost nahlédnout skrze pocit dotyku do charakteru elementárního vědomí, je to možné přirovnat k smyslovému vnímání v hmotném světě. Prstenec domů okolo náměstí je úplně stejným odrazem řádu vesmíru. Když přijdeme k vesnici, poznáme již z vnějšku, jaká kultura je na konkrétním místě rozvinuta.

Tyto principy jsou stejné jak ve velkém měřítku viditelného světa, tak při vnímání obalů ohnisek elementárních bytostí v jemněhmotné přírodě. Kvality prostoru tedy můžeme zakoušet nejenom smyslově, ale i duchovně duševním způsobem, citlivostí v oblasti jemných energií krajiny. U těchto typů vnímání vstupuje do hry důraz na pocity a intuici. Ne nadarmo se říká, že nás někde něco napadlo. To "někde" přeci bylo vždy na konkrétním místě. A slovo "napadlo" jasně říká, že myšlenka není naše, ale že k našemu vědomí přišla.