Projekt Superman XXVI. - hranice lidských možností opravdu posunuta?
Andy Pero

Instruktor vytáhl na stůl druhý kufřík. Byl velice podobný tomu prvnímu, jen o něco menší. Uvnitř byly v jednotlivých boxech setříděné náboje.Instruktor vybral nějakých pět šest nábojů a spolu se zbraní jsme se vydali k nejbližšímu terči. Zastavili jsme jen několik metrů od papírového cíle (na kterém byla černá silueta muže). Pak jsem dostal přesné instrukce ohledně střelby. Přikázal mi, že nejdřív musím nabít zásobník, vložit zásobník do zbraně, nabít zbraň (dostat náboj do nábojové komory), postavit se na čáru na zemi, zaměřit se na cíl, představit si na terči červený kroužek (můj uprostřed čela). Pak musím zdvihnout ruku, která musí být nehybná a pevná jako ocelová tyč, odjistit pojistku a střílet. Na cíl musím vystřílet všechny náboje v zásobníku, který vzápětí vyberu a spolu se zbraní ho položím na stůl. Vzápětí ustoupím o dva kroky. Hned jak skončil s instruktáží, mi nařídil, abych okamžitě začal. A tak jsem postoupil dopředu, kde jsem si vzal zbraň, nabil ji, odjistil a stříle, přičemž jsem vyprázdnil celý zásobník.

Bum, bum, bum, bum, bum!, ustoupit, vybrat zásobník, položit ho spolu se zbraní na stůl a dva kroky vzad. Všechno jsem to zvládl za méně než 10 sekund. Udělal jsem to s takovou jistotou, jako bych to dělal už tisíckrát předtím. Spolu s instruktorem jsme ještě doladili nějaké drobnosti jako například jemně odjistit zbraň atd. Mezitím se okolo terče na který jsem střílel začala nějaká diskuze. Někteří šli zkontrolovat, jak jsem střílel, ale výsledkem nebyli příliš nadšení. Vypadalo to, že jsem sice terč zasáhl, ale jen jednou. Nakonec ke mně přišel Adolf a zeptal se, jak je to možné, že jsem terč zasáhl jen jednou a zbytek nábojů jsem vystřílel naprázdno. Já jsem mu odpověděl, že to není pravda a že jsem si jist tím, že jsem trefil všechny náboje do terče. On na mně začal křičet, že jak je teda možné, že je v terči jen jedna díra. Z toho jasně vyplývá, že jsem trefil jen jednou. V tom momentě jsem v sobě pocítil hrdost, aroganci a pýchu.

Byl to pocit, jaký jsem ještě neměl. Stál jsem tam jako ten největší kohout na smetišti a nemohl jsem se ubránit smíchu. Jen jsem mu řekl, aby se podíval lépe. Adolf si mě přeměřil a nechápal, jestli si z něho dělám srandu, nebo to myslím vážně. Pak se vrátil zpět k terči, zase se obrátil ke mně, pak zpět na terč a začal ho ještě jednou prohledávat. Když skončil, naštvaně na mě zařval: "Rhino, je tu jen jedna díra!" Já jsem mu bez emocí odpověděl, ať se pořádně podívá ještě jednou. Celá skupina v čele s Adolfem se pak vydala k pískovým pytlům na konci haly. Tam prohledali jeden po druhém až nakonec objevili v jednom díru. Byla tam však jen jedna. Adolf vzal nožík a začal vyřezávat v pytli otvor. Nevím přesně co následovalo, ale Adolf něco vytáhl z toho pytle a pak se okolo něho seskupili všichni ostatní. Bylo slyšet nějaký jásot a nadšenou diskuzi. O něco později se Adolf odpojil od skupiny a šel ke mně. V ruce něco svíral a zeptal se mne: "Zasáhl jsi cíl všemi náboji přes jednu díru?" Zase jsem v sobě pocítil tu pýchu a hrdost, když jsem mu odpověděl, že samozřejmě, však to přesně ode mne chtěli. V momentě se v hale zvedla další vlna nadšení.

Jak jsem tam stál, na jedné straně jsem cítil hrdost, ale na druhé jsem byl velmi zmatený. Stále jsem se ptal sám sebe, jak mohou být z toho všichni tak nadšení. Vždyť to bylo tak snadné. Přirovnal bych to k následující aktivitě. Vezmete vršek od pera a dáte ho nazpět pětkrát za sebou. Nechápu, co je na tom složité - dokázalo by to i malé dítě.

Po celý zbytek noci jsem střílel a zkoušel různé vzdálenosti, střelecké pozice a úhly. Byl jsem tak rychlý, že jsem naráz střílel na 5-6 terčů a pak jsem musel dost dlouho čekat, než to všechno zkontrolují, vyhodnotí a vymění terče. Cítil jsem se jak v nebi. Měl jsem k dispozici všechny tyto hračky a mohl jsem sis nimi hrát a zkoušet je v nejrůznějších situacích.

Zbraně čínského bojového umění, hvězdice, nunčaky, bojové palice, biče s ocelovými konstrukcemi atd. Má matka je nenáviděla a tím myslím skutečně nenáviděla všechny zbraně. Jako dítě jsem nemohl mít žádnou dětskou hračku, která se jen trochu podobala zbrani. Nemohl jsem mít stříkací pistoli, ani plastikovou pušku - prostě nic takového. Dokonce mi má matka zakazovala i jen imitování střelby, když jsem si hrál na policajty, na kovboje, indiány atd. Když přišla éra počítačů Atari, nemohl jsem mít žádnou hru, ve které se střílelo (tuto situaci jsem řešil tak, že jsem hrál ty hry u svých kamarádů). Když jsem byl na střední škole, velkým hitem se stalo Nintendo.

Velmi jsem tehdy toužil po plastikové světelné pistoli, se kterou jsem mohl hrát takové hry jako střelba na kačeny, nebo nějaké policejní hry. Když jsme šli někdy do obchodu a já jsem chtěl nějakou střílečku, vždy mi řekla, že jsou to její peníze a že mi prostě takovéto hry kupovat nebude. Když chci novou hru, tak si můžu vybrat buď tenis nebo rybolov. Přitom mi vždy nezapomněla připomenout, že kdysi jsem miloval rybolov. Nikdy jsem jí však její averzi vůči zbraním neměl za zlé, protože vím, že toho hodně zažila. Hlavně, když se starala o mého otce po návratu z Vietnamu. Můj otec byl tehdy na tom dost špatně a kromě fyzického zranění si to odnesla také psychika.

Vždycky jsem se proto snažil mít pro to pochopení i když jako dítě jsem inklinoval ke zbraním a ke hře na policajty a chtěl jsem také nějaké zbraně vlastnit. Kvůli tomu všemu jsem tehdy jako 19letý mladík cítil na střelnici jako v nebi. Měl jsem tady k dispozici nejmodernější zbraně, různé dýky a nože, škrtící šňůry, brýle na noční vidění - prostě všechny ty super věcičky o kterých jsem vždycky sníval. Kromě toho tady byl tým dospělých lidí, kteří se mi o to vybavení starali, připravovali terče, různé simulační situace, když jsem byl hladový, donesli mi sendvič, když jsem měl žízeň, donesli mi něco k pití. Snažili se mi prostě splnit každé mé přání a já se cítil jako nějaká celebrita nebo král. V některých chvílích se mi však zdálo, že se mne bojí a mají přede mnou velký respekt.

Vždycky, když jsem dostřílel, což trvalo asi hodinu, šli zkontrolovat, co jsem trefil. Nikdy mi však neřekli, jak jsem vlastně dopadl. Mohl jsem se jen domnívat na základě jejich úsměvů a euforie a celkově pozitivní atmosféry, která tam vládla. Z toho jsem usuzoval, že si vedu dobře. Když se však na to zpětně podívám, nemůžu si být absolutně jistý, jestli jsem vůbec někdy zasáhl cíl. Vždy jsem dělal to, co mi řekli - zdvihnout ruku, vystřelit, vybrat zásobník, ustoupit dozadu a po mé střelbě byli stále šťastnější a šťastnější, až se nakonec tvářili jako prasata v žitě.

Myslím si, že jsem byl mezi nimi dost oblíbený. Vždycky jsem měl totiž po ruce nějakou poznámku, která je dokázala rozesmát. Když jsem něco řekl, všichni se na mně zadívali a poslouchali. To se mi hrozně líbilo. Například jsem se je jednou zeptal, jestli musíme opravdu spotřebovat všechny náboje, protože si myslím, že jsou dost drahé a neměli bychom tak plýtvat (to se ze mně ozvala má babička Angrstromová). Já jsem to myslel docela vážně, ale všichni se v momentě začali hystericky smát, protože to pochopili jako super vtip.

Pan Zelený tehdy ke mně popošel se slzou v oku, která mu ještě zůstala po tom hysterickém smíchu a řekl mi, že můžu střílet kolik jen chci, protože on by mi koupil třeba celý náklaďák nábojů, jestli budu chtít. Já jsem se ho zeptal, jestli si je jistý, protože spotřeba nábojů může drasticky narůst. Okamžitě se všichni začali smát.

Po tomto mém komentáři se pan Zelený obrátil k nějakému pánovi v dlouhém plášti a řekl mu: "Já to děcko žeru, mám ho opravdu rád. Líbí se mi, jak uvažuje." Pak se spolu s tím pánem a Adolfem stáhli někam dozadu, kde spolu o něčem diskutovali. Po chvíli si mne Adolf zavolal a oznámil mi, že můžu už jít domů. Pochválil mě za perfektní výkon a řekl, že jsou na mne všichni pyšní. Pan Zelený popošel ke mně a poplácal mě po rameni: "Jsi fakt dobrej, super výkon". Tehdy to bylo poprvé, co se mne Pan Zelený dotkl. Pamatuji se, jak mi tehdy po těle přeběhl mráz. Přes to jsem měl dobrý pocit když jsem si bral svůj kabát z věšáku. Následovali mě dva muži, kteří mě vždycky odvážejí domů. Pak si už jen vzpomínám, jak stojím před internátem, loučím se s těma dvěma a běžím do pokoje, abych se pořádně vyspal.