Jste zde


Tajné dějiny jezuitů XIV.
Edmond Paris

"(Provinciál) nechť si je především vědom toho, že na stolici teologie smějí být ustanovováni toliko ti, kdo jsou plně oddáni svatému Tomáši; naproti tomu ti, kdo mají k němu daleko, nebo jeví k němu malou příchylnost, nesmějí být k vyučování připuštěni. (z Pravidel provinciála, 9, paragraf 2)

 

(Profesor hebrejštiny) musí mít, mezi jiným, hlavně na zřeteli, aby hájil překlad Písma svatého schválený církví. (z Pravidel profesora hebrejštiny, 2)


(Profesor Písma svatého), nechť nepopírá, jestliže je tu nějaké dogma, o kterém převážná většina otců nebo teologů tvrdí, že se dá z Písma svatého dokázat, že se to dogma z něho dokázat dá. (z Pravidel profesora Písma svatého, 8)


To, čeho lze z židovských rabínů použít ve prospěch Vulgaty nebo katolických dogmat, musí to uvádět takovým způsobem, aby se nepodpořila jejich autorita, aby se nestalo, že by si je někteří obzvlášť oblíbili, zvláště ty z nich, kteří v pozdějších dobách psali o našem pánu Ježíši Kristu. (z Pravidel profesora Písma svatého, 9)" (Alighiero Tondi: Jezuité, str.257-261)


4.9 Profesové - nejvyšší stupeň robotů


Nejvyšší učednický stupeň v jezuitské posloupnosti, profes nebo také profesor, odráží svou činností předchozí stupně. Profesor nesmí udělat nic, co nemá povoleno od generála nebo provinciála, nesmí přijít s žádnou novou myšlenkou, z žádným novým podnětem a nápadem, ani s žádným vynálezem.


Právě naopak. Všechny nové myšlenky a podněty musí buď okamžitě konzultovat s generálem, neboť k jejich opatrné, okleštěné interpretaci musí získat povolení pouze od generála řádu. Případně je musí okamžitě zavrhnout, pokud se jimi generál nechce zabývat.


Vskutku "zářivé, přínosné světlo" totožné s nejhlubší tmou je prostřednictvím těchto učitelů "světla" vléváno do lačných myslí a duší mladých posluchačů. Od svých učitelů čekají přínos a povznesení ducha a mysli, ale jejich hladové nitro je ubíjeno dogmaty a kánony, které jsou stejné jako před stoletími. Jejich mysl hladovějící po poznání je umrtvována a vedena k nenávisti ke šemu, co je nové, progresivní a osvobozující. Řád si tak vybudoval nekonečnou řadu svých robotů, aby systematicky, krok za krokem a nepozorovaně mohli vytvářet nové a nové roboty s rozleptaným vnitrem, ale s fanatickou poslušností a schopné potom vykonat jakýkoli úkol. Tím je zaručena výchova těch nejspolehlivějších a nejvýkonnějších jezuitů v každé generaci a v každém století.


4.10 Generál řádu - neomezený vládce


Podívejme se nyní na funkci generála řádu. Bílek píše:


"Generál byl doživotní ředitel a vládce řádu, jemuž byl, jako papež pro církev, náměstkem božím. Papež Julius III. (1550-1555) nařídil coby obhájce řádu zvláštní bulou jeho členům, aby svého generála poslouchali a vysoce ctili coby samého Krista. V generálu se soustředila silná vládní moc; on jmenoval provinciály a ostatní úředníky obyčejně na tři léta; on rozhodoval o přijímání údů, kteréž mohl z řádu propustiti aneb vyhostiti bez udání příčin; on přijímal zprávy provinciálů, prokurátorů a jiných úředníků, v jistých dobách jemu zasílané, jakož i velké sumy peněz k podpoře řádu určené; jemu byly od cenzorů v provinciích podávané zprávy o knihách, sepsaných od členů řádu, kteréž on předkládal revisorům a dle jejich zprávy ustanovil, co se v nich změniti má; on se přesvědčoval o stavu jednotlivých domů a sídel skrze visitátory od něho zplnomocněnými; jemu náleželo právo údy osvobozovati od konstitucí a pravidel řádu, pokud toho bylo potřebí dle poměrů osob, místa a času; celá správa, řízení a právomocnost (zplnomocnění) spočívala v jeho rukou.


Generál vládl však též nad svědomím svých podřízených, nad jejich nejtajnějšími myšlenkami, a toho dosáhl dle ústavy řádu dvojím prostředkem. Předně byl každý úd řádu povinen představenému věrně a svědomitě oznámiti všecky chyby a poklésky, náklonnosti a vášně, které u spolubratra zpozoroval. Za druhé, každý jezuita bez rozdílu musil aspoň jednou do roka buď generálu samému neb jeho náměstkovi odkrýti své nejtajnější myšlenky a činy všeobecnou zpovědí. Tím způsobem poznával generál všecky členy řádu, jejich schopnosti a vlastnosti, dle nichž každého pak upotřebil k rozličným úkolům a k prospěchu celého řádu.


K pomoci úřadování vyvolil si generál sám tajemníka, jemuž odevzdal řízení veškerých záležitostí, ale nikoli svou moc; kromě toho obstarávali záležitosti řádu ještě asistenti a prokurátorové a zvláště generální prokurátoři zastávali zájmy řádu při panovnických dvorech." (T.V.Bílek: Dějiny řádu Tovaryšstva Ježíšova, str.19-20)


A dále Bílek popisuje, že generál je volen jezuitskou konkregací složenou z profesů, která jako jediná má právo ho případně i sesadit. Při volbě generála se postupovalo stejně jako při volbě papeže. Sešla se generální kongregace, zcela se uzavřela a nerozešla se dřív, dokud nebylo v otázce generála jasno a generál nebyl zvolen.


Pokud šlo o sesazení generála, usiloval generál všemi svými prostředky, aby se kongregace nesešla. Proto také nebyl žádný generál nikdy sesazen, i když bylo mnohokrát vyvinuto hodně úsilí k tomu, aby k sesazení generála došlo. Takže ani kongregace neměla takovou moc, jako generál. Jezuitský historik Mariana ( 1623) ve svém spisku o jezuitech píše:


"Veškerá vláda řádu jezuitského jest samovláda neomezená. V případech velmi mnohých počínají si zúplna nezákonitě; neboť buď není v řádu zákonů žádných, neb jestli je jich, jsou i výminky od zákonů těch. Generál nespravuje se žádným řádem, nýbrž svěřuje správu každé provincie dvěma neb třem členům řádu, o jejichž otrocké oddanosti nezvratných má důkazů; ostatními pak členy, byť by byli sebe lepší a vzdělanější opovrhuje. Nemáť generál jiné péče, než aby si tuto samovládu udržel, a žije v bázni neustále, aby mu v tom jiní členové řádu újmy nečinili, aneb v libovůli jeho nepřekáželi. Jemu i asistentům jeho jsou generální sbory největší obavou, proto všemožně hledí takové zmařiti, aby nemusil, jak se to při kongregacích těchto obyčejně děje, účty klásti z činů svých před očima veškerého řádu. Vláda jeho jest neodvislá (nezávislá) a libovolná, a kdyby se i dobře vědělo, že chybuje, přece jest velká část členů na jeho straně a chválí konání jeho; činíť to někteří z nevědomosti, jiní z pochlebenství, aby se mu zalíbili, obyčejně pak chovají se tak všichni, že si nechtí rozhněvati tak mocného pána, který je buď, jsou-li již v úřad nějaký dosazeni, i na dál v něm ponechati, aneb nemají-li posud úřadu žádného, k důstojenství povznésti může." (T.V.Bílek: Dějiny řádu Tovaryšstva Ježíšova, str.22)


Bílek dále popisuje, že generál měl v každé provincii své zástupce - provinciály jako místodržitele, kteří neustále podávali informace asistentům provincie a ti pak přímo generálovi. V provinciích byli provinciálům přímo podřízeni profesorové čtyř slibů. Ostatní členové jezuitského řádu: rektoři, děkané, dále magistři - to je vrchní představení jezuitských škol a učilišť, misionáři a scholastikové patřili pod nižší organizační články a pokud chtěli, mohli složit pouze trojí slib - poslušnosti, chudoby a čistoty, ovšem jen soukromě, tedy ne slavnostně a veřejně, aby z nich někteří mohli nepozorovaně vykonávat tajné služby. Vystoupit z řádu pak mohli zase jenom s výslovným povolením generála. (str. 22-23)




Pokračování příště


Zdroj: http://mujweb.cz/www/novpol/

Uvedeno ve spolupráci se serverem www.matrix-2001.cz