Putá lásky IV.
Peter Macsovszky

V spise Symposion (Hostina) Platón spomína legendu, podľa ktorej kedysi na zemi žili tri pohlavia: muži, ženy a hermafroditi. Hermafroditi boli veľmi silní, cítili sa ako bohovia, čo viedlo k tomu, že sa postavili proti obyvateľom Olympu. Bohovia sa nahnevali a rozhodli sa, že strestajú všetkých rovnako. Rozťali teda všetky pohlavia na dve polovičky. Odvtedy každá polovica hľadá svoju chýbajúcu súčasť. Polovičky mužov hľadajú svoje mužské polovičky, ženské polovičky svoj ženský doplnok, kým mužské časti hermaforditov ženskú polovičku a ženské polovičky zase mužské.

Lásku medzi mužom a ženou si Platón neveľmi cení; nazdáva sa, že láska medzi rovnakými pohlaviami je čosi významnejšie, čistejšie, nezištnejšie, pretože človeka nesputnávajú rodinné povinnosti a môže sa tak venovať sebakultivovaniu, veciam verejným, alebo, a to je obzvlášť vznešené, vzdelávaniu svojho partnera. Pretože podľa Platóna sa skutočne hlboká, vrelá láska prejavuje v prvom rade v tom, že milujúci sa snaží milovaného všemožne "dovzdelávať", pozdvihnúť na svoju duchovnú úroveň.

Rozdielnosť úrovní duchovného vývoja partnerov môže pre vzťah mať vrcholne negatívne následky. V knihe Paměti mystika výstižne o tom hovorí jogín Eduard Tomáš:

"A to si pamatujte, přátelé, když jeden z manželú jde hot a druhý čehý, jak se říkalo na venkově, zvlášť ve věcech ducha, tam je to nejdúležitejší, nebo když nejdou stejně rychle nebo když jeden jde a druhý stagnuje, brzy se rozejdou.
U nás se to rozpadalo už dlouho předtím, než jsem se rozhodli to definitvně ukončit. Děti byly malé, ale když dospěly, samy s naším rozhodnutím plně souhlasili. Mystikové a jogíni zažívají obvykle více životú v jednom. To je známá věc. V tomto životě byl múj úkol splněn, a tak jsme se spolu přátelsky rozešli. Pokud mě se týče, bylo třeba rázně vykročit k zásadnímu duchovnímu prohloubení, začít intenzivněji vnitřně pracovat, aby bylo dosaženo cíle cesty, a také si předtím ještě odžít něco ze staré karmy. Věděl jsem, že Míla bude kamarád pro život, protože jsem si ji vyvolil nejen podle těla, ale hlavně podle ducha.

A to si rovněž pamatujte, vy, kteří hledáte partnera a zároveň chcete uspět v duchovním snažení, že v józe nejde o to pudy potlačit, ale ovládnout. Když se žije rozumně a přirozeně, opravdové přátelství mezi mužem a ženou není na překážku. Dokonce bych řekl, že není rychlejší cesty než společný let obou vzájemně rovných a vzájemně si pomáhajících harmonických duší. Je to vzácnost, která se povede, jak říkal Maharši, jednou za tisíc let, ale pak to stojí za to.

Jinak, i při maximální toleranci obou duchovně nerovných stran, je závěrečný úspěch vždy problematický. Duchovní úrovně musejí být vyrovnány ať tak či onak, buď nahoru nebo dolú, jinak se partnerství pokazí."

Erich Fromm vo svojej knihe Umění milovat si v úvode kladie otázku, či je láska umenie. Dochádza k poznatku, že aj v prípade lásky ide o zručnosť, ktorej sa človek musí učiť, kultivovať ju, udržovať nadobudnutú úroveň. Konštatuje, že ľudia, ktorí nedokážu milovať, prežívajú veľké utrpenie vyplývajúce z pocitov osamotenia a odlúčenosti.

Podľa Fromma nemožno pochybovať o tom, že skutočná láska, či už ide o ktorýkoľvek jej prejav, od bratskej, cez materskú, až po erotickú, je v súčasnej západnej civilizácii javom skôr ojedinelým a že na jej miesto čoraz častejšie nastupuje akási pseudoláska. Ako potom v takejto "vychladnutej" civilizácii vyzerajú medziľudské vzťahy? Fromm píše:

"Lidské vztahy jsou v podstatě vztahy odcizených automatú, z nichž každý zakládá svou bezpečnost na tom, že se co nejtěsněji přimyká ke stádu, že se od něho neliší myšlením, cítením či jednáním. Přestože se každý snaží být co nejblíže k ostatním, zústává docela sám, zaplaven hlubokým pocitem nejistoty, úzkosti a viny, který je vždy výsledkem nemožnosti překonat lidské odloučení. Naše civilizace poskytuje mnoho utišujících prostředkú, které lidem pomáhají, aby si svou osamělost neuvědomovali: předně je to přísná rutina zbyrokratizované, zmechanizované práce, umožnujícií lidem, aby si neuvědomovali svá nejzákladnější lidská přání, svou touhu po transcendenci a jednotě."

Pocity osamelosti, odcudzenosti, nedostatku autentickej lásky sú postupne prehlušované spotrebiteľstvom a nehodnotnou, bezduchou zábavou. Za takýchto okolností sa samozrejme posúva, mení aj kvalita a význam partnerských vzťahov. Fromm takúto situáciu charakterizuje takto:

"Jeden z nejpříznačnějších výrazú pro lásku a zejména pro manželství v této odcizené struktuře je idea ´spřežení´. V celé řadě článkú o šťastném manželství se jako ideál popisuje hladce fungující spřežení. Toto označení není příliš vzdáleno ideji hladce fungujícího zaměstnance: měl by být ´nezávislý v mezích rozumu´, ochotný ke spolupráci, tolerantní a zároveň ctižádostivý a agresivní. Poradce pro manželství nám například říká, že muž by měl ´chápat´ svou ženu a pomáhat jí. Měl by pochválit její nové šaty nebo dobře uvařené, chutné jídlo. Ona zase by měla chápat, že muž přichází domú unavený, měla by pozorně naslouchat, když hovoří o svých obchodních potížích, neměla by se hněvat, nýbrž projevit pochopení, když zapomene na její narozeniny. Takový vztah není nic jiného než hladce, jako po másle fungující vztah dvou lidí, kteří si po celý život zústávají cizí, ale kteří se k sobě chovají slušně a z nichž každý se pokouší pomáhat druhému, aby se cítili lépe."

Nazdávam sa, že dnes sme už v štádiu, keď už aj dosiahnutie a udržiavanie stavu, ktorý Fromm podrobuje kritike, je dosť úctyhodný, čoraz zriedkavejší výkon. Harmonické, vyvážené spolužitie je možno v istom zmysle viac ako búrlivosť, nepokoj, vášeň. Také spolužitie, s ktorým sú obaja partneri spokojní, je formou túžby po zvečnení vášnivosti. Smrťou vášnivosti je rutina. A dohovor, akokoľvek citlivý, predsa len vedie k rutine, k umŕtveniu, k umelosti. Lásku, keďže vyrastá z nevyspytateľnosti a neuchopiteľnosti vášne, nemožno ujarmiť do súboru užitočných pravidiel. Láska je umenie, má síce aj svoju remeselnú, osvojiteľnú stránku, no nie z každého sa môže stať umelec lásky. Aj maľovať sa môže naučiť každý, ale umelcom sa stane len málokto. A predsa väčšina ľudí má záujem o nadobudnutie istej zručnosti vo všetkých prejavoch lásky. Dôkazom toho je aj odveký dopyt po príručkách lásky.

Jednou z najznámejších príručiek, samozrejme popri indickej Kámasútre, je i tá Ovídiova, zvaná Umenie milovať. Rímsky básnik v tomto diele uvádza bezpočet fígľov, taktík a úskokov, ktoré sa už dnešným emancipovaným ženám neveľmi musia pozdávať, veď väčšinou pobádajú mužov k tomu, aby sa neostýchali, tvrdohlavo naliehali a vzali si zo záhrady rozkoší čo najviac plodov. Veru neviem, neviem, či možno bezhranične dôverovať napríklad takémuto povzbudeniu:

"Nuž teda vstaň a vykroč a pri ženách neprestaň dúfať: / sotva sa nájde jedna, ktorá ťa nebude chcieť./ Či dajú alebo nie, sú šťastné, že prejavíš túžbu --/ a keby si aj prehral, v srdci im nevzplanie zlosť." No a ďalší Ovídiov výrok, ktorý vo mne vzbudzuje určité pochybnosti znie takto: "Kto ukoristil bozky a nevzal si kadečo iné,/ zaslúžil by si stratiť všetko, čo získal už prv./ Aj ja som zaváhal: prečo som od bozkov nezašiel nižšie?/ Že by som taký bol cudný? Hanba mi, bol som len tĺk./ Nehovor o násilí - to násilie lahodí ženám:/ často sa dávajú nútiť, hoci chcú s radosťou dať./ Popravde každá sa teší, že prudkou lúpežou lásky/ a smelo si ju zviedol: dal si jej najkrajší dar."

Ovídiova "príručka" je nádherným klenotom klasickej literatúry, ktorá skrýva aj povšimnutiahodnejšie ponaučenia. Ovídia, pre jeho nesmrteľné dielo Metamorfózy, ezoterická tradícia považuje takmer za alchymistu. Aj v jeho Umení lásky možno nájsť podnes aktuálne "chemické" varovania:

"Sklame sa každý, kto dúfa, že čarami privábi lásku,/ kto z čelnej kosti žriebät vytvára strigônsky mok./ Na udržanie lásky sú masti a bylinky slabé,/ nestačí zaklínanie, nestačí magický spev:/ Iásón s Médeiou žil by a Odysseus Kirke by patril,/ keby len čarovná pieseň živila ľúbostný cit./ Nanič sú šťavy, z ktorých sa dievčatám zakrúti hlava -- / šialenstvo zachváti dušu po dúšku takýchto štiav./ Zavrhni čary! Ak ťa má ľúbiť, buď ľúbosti hoden --/ na to však musíš mať viac ako len pôvabný vzhľad."

Ak sa teda lásku rozhodneme považovať za umenie, tak budeme musieť prijať aj myšlienku, že si vyžaduje to, čo si podľa Ericha Fromma žiada tvorba každého umeleckého diela: disciplínu, sústredenie, trpezlivosť, najvyššiu naliehavosť. Fromm v knihe Umění milovat pripisuje veľký význam najmä sústredeniu: "Soustředit se ve vztahu k jiným lidem znamená především umět naslouchat. Většina lidí poslouchá jiné, dokonce jim radí, aniž skutečně naslouchá. Neberou vážně to, co druhý říká, neberou vážně ani své vlastní odpovědi. Proto je rozhovor unavuje. Žijí v iluzi, že by je unavoval ještě více, kdyby soustředěně naslouchali. Ale je tomu právě naopak. Každá činnost, která se provádí soustředěně, člověka vzpružuje…"

Na záver tohto značne impresionistického "pásma" o láske, bude vhodné, aspoň sa mi to tak javí, opäť siahnuť po Frommovi, a pripomenúť si, čo tento inšpiratívny psychológ hovorí o význame viery v lásku:

"Milovat znamená uzavřít závazek a nedostat záruku, dávat se celý v naději, že naša láska vytvoří lásku v milovaném člověku. Láska je akt víry, a kdo je slabý ve víře, je slabý také v lásce. Dá se o praxi víry říci více? Někdo jiný by snad mohl. Kdybych byl básník či kazatel, mohl bych se o to pokusit. Ale protože nejsem ani tím ani oním, nemohu už nic víc dodat. Jsem však přesvědčen, že každý, komu na tom skutečně záleží, múže se naučit věřit, tak jako dítě se múže naučit chodit."