Ukázka regresní terapie - nadváha
Jana Suchá

Klient řeší ukládání tuku - zásob na svém těle. Zavírá oči, hledá událost, kdy něco takového už v minulosti řešil. Kdy měl nějaké problémy s nedostatkem.

… je to kolem roku 1620. Je nás mnoho. Vidím lidi jak jdou v trojstupech, had poutníků vinoucí se zasněženou krajinou. Je téměř tma. Jen spoře osvětlená lesnatá krajina je svědkem tichého zástupu lidí zvolna se ubírajících vstříc svému osudu. Jdeme všichni, máme i nějaké povozy. Je nás mnoho, nejen náš kmen. Stěhujeme se někam na jih, za potravou. Je velká zima a hodně sněhu.

Jsme indiáni. Velím tady tomu všemu. Jsem nějaký náčelník. Mám to všechno spočítané a rozdělené mezi všechny. Dbám na svůj lid. Aby nikdo nestrádal. Nosím v hlavě neustále údaje o potřebě a spotřebě všech našich obyvatel. Hlídám důsledně na zásoby. Nejen jídla, ale i kožešin, dřeva a ostatních potřeb. Vidím, jak mě to zaměstnává. Nemyslím prakticky na nic jiného, než na to, co máme a jak to rozdělit. Je to velmi těžká práce, myslet na všechny a za všechny.

Přicházíme na noční stanoviště. Rozděláváme oheň. V tom vidím, že jsou tu vlci. Jsou hladoví a zuřiví. Ukradnou z jednoho povozu maso. Vypadá jako uzené. Snad nám už dají pokoj, ale na druhou stranu…. Připravili nás o zásoby, jak přežijeme? Jak to mám zase rozdělit? Uvědomuji si, jak mě tyto myšlenky vyčerpávají. Jsem zoufalý. Nevím, jak to bude s námi dál. Zároveň si začínám uvědomovat svou chybu v myšlení. Něco tady nehraje. Něco tady chybí, ale co? Co je tou chybou, kterou dělám? Proč se nám nedaří? Jsem posedlý schraňováním a hlídáním zásob. Všechno musím mít pod kontrolou. Vím, že se pořád dívám dolů, na to, co už máme. Odvozuji naši budoucnost z toho, co máme k dispozici. Nechápu, že jsou tady i jiné cesty, mnohem účinnější a kvalitnější. Je to velice poučné, když se nad tím zamyslím. Moc se šamanem nespolupracuji, jsem skutečně takový přízemní. A teď - uprostřed noci, když sedím u ohniště sám v tiché měsíčné noci, začíná mi docházet, co dělám celou dobu špatně. Já jen počítám, co máme, nechápu, že mohu žádat o to, co nemáme. Že skutečně existuje vyšší inteligence, snad Velký Manitou, který je připraven slyšet a vyslyšet naše prosby. A já tohle všechno vlastně odmítám... Uvažuji nad tím, kam to vede.

Najednou pociťuji vpravo vedle sebe něco zvláštního. Není to hmotné, spíše nějaký oblak prozářený měsíčním světlem. Cítím, že to má inteligenci, že je to někdo-něco. Nějaká entita. Nedokážu to popsat, ale jde z toho něco velice příjemného. Najednou to všechno chápu. Je tady pořád vedle mě, připraven kdykoli podat pomocnou ruku či radu a já hlupák pořád přepočítávám ty zásoby. Cítím se nesmírně šťastně. Je to okamžik poznání. A je to úžasné. Najednou chápu mnoho věcí najednou, souvislosti mezi nimi, cítím se mnohem moudřejší. To, co mi celou dobu chybělo, byla VÍRA. To je ten pohled nahoru. Cítím se najednou celistvý, plnohodnotný. A je mi dobře.

Zásoby jsou dobrá věc, ale bez víry v budoucnost, v dobro jsou ti k ničemu. Vždycky se najdou nějací "vlci", kteří tě o ně obratem ruky připraví. Síla myšlenky je mocnější než jakákoli zbraň. Nepotřebuju zásoby, když věřím, že všechno dobře dopadne.

Zveřejněno se souhlasem klienta.