Jste zde


Slovanské bohyně a bohové
Zuzana Řezáčová Lukášková

Slovanské bohyně a bohové

Ačkoli slovanští bohové a bohyně patří na naše území, do naší historie a jejich jména občas používáme, nikdy jsem  nich nic neslyšela, nečetla a vlastně jsem se o ně ani nezajímala. Až na psychoterapeutickém výcviku jsem se seznámila se slovanským panteonem a byla to láska na první pohled. Fascinovaly mě nejen jména, která znám, ale také příběhy, spojitosti a samozřejmě také možnosti využití slovanských bohů v psychoterapii. Dlouho jsem sháněla knihu, kterou nám lektor doporučil. Nebyla k sehnání, jen některé knihovny ji nabízeli v oddělení pro děti jako pohádkovou knížku s krásnými ilustracemi. Hltala jsem ji a začala jsem se o slovanský panteon zajímat více.

 

O něco později se mi dostala do ruky kniha Zamilovaní bohové a bohyně, která nás krásně seznamuje s řeckými bohy a bohyněmi jako s archetypem, se kterým můžeme pracovat, můžeme ho využít ke svému životu a k sebepoznání. Obsahuje dokonce test pro ženy, aby se mohli seznámit s tím, která bohyně v nich převažuje a který bůh je jejich partner. Zalitovala jsem, že něco takového není pro ty naše bohy.

Téma bohů, bohyň, archetypů a slovanů mě natolik oslovilo, že jsem měla potřebu sdílet ho díl a začala jsem pořádat semináře na setkání s bohyněmi. Seznamovala jsem ženy s bohyněmi slovanskými a dělali jsem si test na bohyně řecké. Pomalu vyvstala potřeba směřovat celé setkání pouze na ty naše bohyně a tedy mít i test, který by odhalil, která bohyně z těch slovanských je nám nejblíže. 

Pro práci s bohy jako s archetypy jsem vybrala jen některé slovanské bohy a bohyně. Snažila jsem se vybrat ty, které mi přišli nejsnáze uchopitelné a které odpovídají základním lidským charakterům, které máme kolem sebe. Věřím, že i vám budou slovanští bohové a bohyně inspirací.

Slovanské bohyně

Slovanské bohyně a bohové

Jedinou knihou, která vyšla v češtině a díky které se můžeme seznámit s rekonstruovanými příběhy a charaktery slovanských bohů je kniha Ivana Hudce Báje a mýty starých slovanů. V ní se dočteme, že Slovanští bohové bydlí na Veledubu, jehož kořeny jsou rudné žíly. Nejvyšší slovanský bůh je Svarog, prabůh s devíti hlavami, který po stvoření světa usnul a vládou nad světem pověřil svého syna Svarožice. Ten otce uložil do velkého, zářícího vejce, které vozí každý den od východu k západu. Svarog v něm spí a z jeho mohutné hrudi září teplo a světlo, které lidé nikdy neuvidí, ale které udržuje pořádek a řád ve světě. Svarožicovi s vládou pomáhají bohové a bohyně, z nichž každý má na starosti část světa. Na severu vládne Perun, na jihu Svantovít, na západě je vládcem Radhost a východ střeží Dažbog. Roční období mají na starosti bohyně Vesna (jaro), Živa (léto) a Morena (zima).

 

Vesna a Perun

Vesna je věčně dospívající bohyně, mladičká dívka v bílém, stále usměvavá, rozlítaná a mírně potrhlá, skotačící. Bohyni Vesnu lze považovat za patronku dospívajících dívek, které skotačí, dovádí a šíří kolem sebe nakažlivý smích a ještě nakažlivější popěvky, protože ona sama taková je.

Vesna je krásná bohyně jara a jarního slunovratu, na níž oko každého boha rádo spočine. Je bohyní, která zahání zimu, přináší teplo, zeleň a kvítí. Je to jemná, éterická, věčně usměvavá a prozpěvující si bohyně. Její dlouhé vlasy dotváří spolu s rozevlátými bílými šaty dojem éteričnosti a jemnosti. I proto k ní patří jarní křehké kytičky, ještě trochu rozbolavělé od pozdního sněhu a popálené ranní jinovatkou. 

U starých Slovanů bývalo zvykem, že jakmile roztál sníh, spěchala lehce oděná bosá děvčata se zpěvem přes vesnici a volala, že jdou naproti Vesně. Od konce vesnice, kde tancovaly, jásaly a poskakovaly, se pak vracely zpět a obcházely jednotlivé domy, kde byly pohoštěny. Vesna přilétala na křídlech jarních ptáků (zejména kukačky) a přinášela první jarní déšť. 

První jarní bouřka a jaro začínají, když se bůh Perun (bůh severu, bouřek, úrody a velkých válek) zadívá do Vesniných krásných očí, obejme ji a v tom mu vypadne z ruky jeho kopí. To je první jarní blesk, při kterém zlí duchové prchají a zalézají do svých skrýší. Končí tím období nehostinné zimy, kdy po světě řádila hněvivá sestra Vesny, neplodná Morena. I proto lidé dříve při první jarní bouřce klekaly na zem a líbali ji, přemísťovali nejrůznější předměty od nábytku po hospodářské náčiní nebo zasekávaly sekery před vrata a vyjadřovali tak osvobození od zimy, od zimního spánku. Vesna a první jarní bouřka se pojí také se svátky jara – s Velikonocemi. Velikonoční pomlázka je pak připomínkou blesku a práskání napodobení hřmění. Na jaře a později i v létě se Vesna objevuje také u studánek jako bílá paní zvaná „Velkokočka“. Takovéto studánky mají vodu, jež vrací mládí, krásu a podporuje plodnost.

Jak jsme již řekli, k Vesně patří bůh Perun, bůh severu, tedy půlnoční strany, bouřek, blesku a ohně, ale také úrody a velkých válek. Perun má čtyři tváře na stříbrné hlavě a pátou na prsou, zlatý vous, koně a křeslo jako blesk, před kterým hoří posvátný oheň živený dubovým dřevem. Tento bůh byl ctěn zejména proto, že kdysi dal lidem právě oheň.

Živa a Vels

Dalším ročním obdobím je léto a s ním se pojí bohyně Živa, bohyně země, úrody, sytosti a hojnosti, věčná družka boha Velese. Bůh Veles je bůh podsvětí s rohy, který je také králem času a jako bůh skotu a stád dal lidem znalost dojení. Vels ztělesňuje plodivou sílu, na které závisí rozmnožování dobytka. Je důstojným bohem střežícím řád a pořádek. Spolu s Živou tak tvoří dvojici symbolizující život a smrt. 

Živa je žádostivou bohyní, která díky svému muži ví, jak je smrt spojená s pokračováním života. Živu si můžeme představit jako krásnou zralou ženu s letními květy a klasy v náručí. Tato kytice je voňavá, užitečná a trvanlivá. Klas v jejím náručí je naplněním celoročního úsilí přírody, poskytuje obživu, ale také dává smysl rolníkově práci. Vždyť právě Živa darovala lidem umění obdělávat půdu, orat a sít a žnout a poradila jim, jak mají zrno uchovávat na další rok. Také je naučila pást stáda a starat se o ně.

S bohyní Živou a s létem se pojí několik svátků, které jsou oslavou blahobytu, úrody a sklizně, jako jsou dožínky. V minulosti jsme se mohli také setkat se souboji o slaměnou figuru, která je následně roztrhána a vhozena do ohně (pro zajištění vláhy), do ohně (pro dostatek tepla) nebo rozházena po poli (pro zajištění dobré úrody na příští rok a dobré plodivé síly). I mnoho dalších letních slavností se neobejde bez ohňů (přeskakování ohňů), které mají chránit úrodu a dobytek před zlými kouzly, stejně jako bez erotiky, která má zajistit bohatou úrodu v příštím roce.

Jelikož je bohyně Živa archetypem matky a manželky, je období její vlády a letního slunovratu spojováno také s věštěním jaké bude manželství mladých dívek. Jedním z takových zvyků je hra pocházející z Ruska, kdy jedna dívka se zavázanýma očima rozdávala věnce ostatním dívkám. Čerstvý věnec znamenal spokojené a šťastné manželství, zatímco věnec z povadlých květin znamenal manželství nešťastné. Po rozdání věnců se dívky rozprchly a kterou dívka se zavázanýma očima chytila, ta se nemohla počítat s brzkou svatbou.

Chors, Radhost a Stribog

Bohyní podzimu měla být dcera mladičké Chors, bledé a téměř průsvitné bohyně měsíce, která dala lidem zpěv, ukolébavky a verše. Je to však jinak... Chors je jemná, subtilní, téměř neviditelná, noční a éterická bohyně, jejíž jméno (jeho slovní základ) můžeme uvádět v souvislosti s ruským slovem „choroš“ nebo „chořiště“, což je kolo, v němž tancují víly.

Chors je krásná mladičká bohyně, která miluje boha Radhosta. Bůh Radhost neboli Radegast je bůh západní, odpolední strany. Je bohem války, noci, ohně večerní oblohy. Je celý černý a rád zve na hostiny. Jezdí na věšteckém koni se štítem s obrazem tuří hlavy, jeho přilbici nese labuť s rozpjatými křídly a jeho ruka je vyzbrojená kopím. Ze zvířat mu byl zasvěcen kanec a kůň, který se také užíval k věšteckým účelům.

Ten však si mladičké Chors příliš nevšímá, narozdíl od samotářského boha Striboga, boha větrů, vánků a povětří, který Chors miluje. Aby Chors získal, ukradl potají plášť boha Radhosta a k ránu se vkradl do komnat, po celé noci znavené Chors. Ta lest neprokoukla a nechala se svést. Bůh Radhost zuřil, avšak ne pro počestnost Chors, ale pro ukradený plášť, který ráno našel pohozený na svém trůně, zatímco ho celou noc hledal. Chors se cítila podvedaná, osamělá a začala se bát o dítě, které již cítila pod srdcem. Prosila o milost pro svou holčičku a navrhovala, že by mohla být bohyní období mezi létem a zimou. Avšak hlavní Bůh Svarožic rozhodl. Vzal ještě nenarozenou bohyni do svých rukou a nechal ji rozplynout se slovy „Budiž rozplynuta, ty, jež nejsi ani plod léta, ani plod zim.“ Ozvěna ještě dlouho opakovala jeho poslední slova plod zim, plod zim, plodzim, podzim, podzim... až si ta slova všichni zapamatovali. A tak období mezi létem a zimou nemá bohyni, ale má název. A protože nemá bohyni, perou se o toto období Živa s Morenou. Když je ještě hezky, vyhrává Živa a když převládnou plískanice, zavládne Morena. A Chors? Ta tajně miluje pozemskou ženu od Dunaje Pizamar, ve které vidí svou ztracenou dceru.

Morena, Černobog a Triglav

Poslední bohyní spojenou s ročními obdobími je již zmiňovaná Morena, bohyně zimního slunovratu, zimy a strážkyně pozemských pokladů. Zamračená, neplodná stařena celá v černém je strážkyní odpočinku. Její ošklivá tvář, za kterou nemůže, jen přidává na zachmuřené černi. Morena byla matkou jen jednou, když po jejích úpěnlivých prosbách hlavní bůh Svarožic přikázal bohyni Mokoš, aby jednou jedinkrát dovolila Moreně porodit.

Morenu pomiloval bůh zla a neštěstí, který posedává na spodních větví Veledubu, a rád mezi bohy vyvolává sváry a hádky. Morena zplodila s Černobogem Triglava, zachmuřeného a vypočítavého boha války a hospodaření. On jediný má právo vstoupit do komnat Moreny v podzemní říši. To je také jedna z chvílí, kdy se hněvivá a zlomyslná bohyně dívá laskavěji – když pohlédne na svého syna. Ať je Morena jaká je, přeci jen střeží pořádek a klid. A ačkoli tento pořádek leckoho děsí svou mrtnolností, Morena je ochránkyní odpočinku, během něhož mohou všichni lidé, země i příroda načerpat nové síly. Morena je také bohyní, která v zimě prochází krajem a nechává vše slabé a neživotaschopné umírat, aby na jaře mohlo vše znovu obrazit a rozkvést. Je to ona, kdo spolu se smrtí udělal každému smrtelníkovi hned po narození otisk dlaně na stěnu jeskyně, vedle kterého hoří každému začouzená lampa. Dovnitř lampy není vidět a tak nikdo nemůže zjistit kolik je v ní ještě oleje. Po dohoření lampičky smrtelníkovi vyprší jeho čas a odchází do Navu, říše mrtvých. I proto je konec zimy oslavován vynášením smrti (mařeny, mareny, morany) za doprovodu zpěvů a her za vesnici k řece, kde se všichni přítomní smrti vysmějí a oslavují, že už jim nemůže uškodit. Zpátky do vesnice pak všichni utíkali aby nebyli poslední, protože ten poslední měl do roka zemřít. Všechny obřady symbolizující konec nadvlády Moreny v krutém zimním období přinášely všem zúčastněným osvobozující pocit radosti z vítězství nad smrtí a měly zároveň magicky zajistit obrat v rytmu přírodního dění a příchod jara v jeho plné síle.

Jedním z bohů, ke kterému nepatří žádná bohyně, ale který patří mezi ty jež střeží světové strany je bůh Svantovít. Ten je bohem jižní, polední strany a také je bohem války. Je to bůh se čtyřmi oholenými hlavami, dvojími prsy i zády, čtyřmi obličeji. V pravé ruce třímá kovový roh, jejž kněží každoročně naplňovali k věšteckým účelům vínem. Bývá zobrazován v suknicí sahající až na lýtka s levicí opřenou v bok s koněm bělákem, na němž se v noci projíždí. Kůň je také často používán k věštbám, stejně jako Svantovítův kovový roh. Jeho další atributy jsou meč ve stříbrné pochvě, uzda, sedlo, udidlo a pestrý válečný praporec. Kromě toho, že je považován za ochránce polí, poučil lidi o věštění a je zástupce Svarožice, nejvyššího boha Slovanů. 

Svantovít je bůh, kterého se lidé ptali jaká bude úroda v dalším roce, ale také na výsledek válečného tažení. Ve svantovítově svatyni je ustájen bílý kůň, který přechází skřížená kopí před každým válečným střetem. Přejde-li je pravou nohou, tažení bude úspěšné. Je zde také socha s pohárem, ze kterého se celý rok odpařuje víno. Čím méně se ho zůstane, tím více bude úrody v dalších letech.

Posledním bohem, který byl zmiňován hned v úvodu, ale zatím jsem o něm nemluvili je Dažbog, bůh východní, neboli dopolední strany. I on je podobný Svarožicovi, mladý a krásný. Je to bůh, který zažíhá červánky a naučil lidi stavět domy v zemi.

 

Kde se s bohy a bohyněmi lze setkat? V Centru Mandala o.s.

Brněnské Centrum Mandala je občanské sdružení, které se dlouhodobě zabývá výtvarnem a osobním rozvojem, ve svém programu nabízí práci s mandalou, se slovanskými bohyněmi a pomáhá lidem nacházet sami sebe, nová přátelství i cesty za svými sny. Centrum vytváří prostor, kde se setkává kultura i náboženství, věda i umění na jednom místě. To vše nabízí 9 stálých lektorů, další externisté a dobrovolníci, kteří s centrem spolupracují. Hlavní klientelou jsou ženy všeho věku, které mají k výtvarné tvorbě blízko, ale vítáni jsou i muži.

 

Více na www.centrum-mandala.cz, aktuální seminář zde: http://www.centrum-mandala.cz/kurzy/slovanske-bohyne





načítá se...

Hodnocení článku:

Hodnocení: 
0
Zatím nehodnoceno

Zuzana Řezáčová Lukášková

Zaměření:

arteterapie, mandaly, mandalový diagnostický test

Kontakt:

zuzana@centrum-mandala.cz 

Web: www.centrum-mandala.cz

Telefon: 777 957 793