Jste zde


Prožitek klinické smrti aneb Viděl jsem Ježíše a nebe… - díl III.
Jan Boštík

Kapitola 2: PROŽITEK KLINICKÉ SMRTI

Můj prožitek klinické smrti se odehrál dne 11.srpna v roce 1988. Bydlel jsem tehdy ještě s rodiči malé vesnici Petrovice nad Orlicí nedaleko Hrade Králové ve Východních Čechách. V té době jsem byl student střední průmyslové školy strojnické v Hradci Králové. Končil jsem první ročník a pamatuji si, že poslední den ve škole jsme seděli ve třídě a povinně naslouchali ve školním rozhlase projev zástupky ředitele školy. Na závěr své řeči nás nabádala k tomu, abychom byli o prázdninách opatrní. A jako příklad zvolila příběh jednoho studenta z naší školy, který si minulé prázdniny skočil při koupání do vody, zranil se a nemohl chodit. Nebyl jsem špatný student, nebyl jsem zlobivý, ale často jsem vyrušoval a dělal "šaška" třídy. A i tehdy si pamatuji, že jsem nahlas na rozhlasové oznámení zvolal "to je ale blbec, ani skákat neumí…" V ten okamžik jsem ještě netušil, že obdobný úraz v mnohem těžším zdravotním stavu a komplikacích čeká za necelých šest týdnů i mě…! Popisuji vám všechny tyto mé tehdejší životní a myšlenkové pochody před úrazem poměrně do detailů i když jde o intimní projevy a pocity. Popisuji to tak proto, že si přeji, aby jste se uměli vžít do situací, kdy život ve vteřině mění své hodnoty, stavy a plány, aniž by to člověk předem očekával.

Prázdniny mi tehdy začali jako každému jinému a já očekával velká prázdninová dobrodružství. Miloval jsem jízdu na motorkách a tomu jsem se také první týdny věnoval. Domluvil jsem se svým kamarádem ze třídy, že ke mně v srpnu přijede na pár dnů prázdnin. 10. srpna večer jsme jeli s kamarádem na motorce do letního kina. Tam jsme se seznámili s děvčaty a domluvili jsme se, že je druhý den přijedeme navštívit. Onoho nešťastného dne ráno 11.srpna mi tatínek řekl, abych mu zajel do Hradce koupit nějaké šrouby a jiné drobnosti. Já jsem však odmítl a neuposlechl, protože jsme měli úplně jiné plány. Vzali jsme motorku, svačinu a vyrazili jsme k řece. Náš plán byl navštívit ty děvčat, ale předtím jsme se chtěli ještě vykoupat, protože byl teplý srpnový den vyzívající ke koupání. V naší vesnici jsme se mimo jiné chodívali koupat do řeky Orlice, která naší obcí protékala. Časně dopoledne jsme přijeli k řece. Myslím, že to bylo okolo deváté hodiny. A jelikož bylo tak brzo, tak tam ještě nikdo jiný nebyl. V tom místě byla řeka hluboká okolo tří metrů, měla měkké dno z písku a bahna a rychlý proud, který bez problému a příjemně unášel plavající. V řece byly i suché stromy a pod vodou v některých místech byla změť kořenů. Na kraji řeky bylo bagrem vyhrabáno a upraveno místo, které jsme tehdy hrdě považovali za svou místní pláž.

Rozhodli jsme se, že si párkrát zaskáčeme šipky do řeky a potom pojedeme dál. Můj kamarád šel skákat první. Skočil, vyplaval na pláž a lehnul si tam. Později mi řekl, že na pláži na chvilku usnul. Já jsem vylezl jako on na protější břeh, který byl vysoký asi dva nebo tři metry a připravil se na skok. Šipky jsem skákal rád, ale nikdy ne z výšky, protože výšek jsem se bál. Také si pamatuji, že pár týdnů zpátky jsem s kamarády skákal šipky do rybníka u Pardubic. Proč to připomínám? Protože mi teď přišlo, že jsem dělal věci z kterých jsem měl trochu strach. Tehdy v tom rybníku, jsme skákali tak, že bylo frajerské, aby každý měl stopu odřeniny na hrudníku, jako důkaz jsme otřeli dno…! Nerozumím tomu dodnes, že jsem něco tak hloupého dělal. Připravil jsem na svůj skok a když jsem se rozběhl, tak se mi stala velmi prapodivná věc. Než jsem skočil, tak jsem prožil silný pocit, že nemám skákat… Hned na to jsem prožil stejně silný těžko pochopitelný pocit, že mám skočit… Nikdy dříve se mi nic takového zvláštního nestalo.

Nerozuměl jsem těmto pocitům, nevěděl odkud přišly nebo kdo mi to namlouvá. A i přesto, že to bylo tak nestandardní, tak ai proto, že jsem s těmi pocity neuměl naložit a neznal je, tak jsem na to nedbal. Rozhodl jsem se, že skočím. Rozbíhám se, odrážím se nohou od břehu, ale najednou mi noha podklouzla od bahna na kraji břehu a já ztrácím rovnováhu… Chtěl jsem skočit tzv. "lomeňáka", což je šipkovitý skok, kdy jste maximálně předehnutý až zalomený a padá se střemhlav dolů. Jenomže, jak mi uklouzla noha, tak už jsem přepadl příliš a pád jsem nemohl kontrolovat. Tady mi dovolte malou odbočku: Voda podle fyzikálních zákonitostí bývá za určitých podmínek rychlosti, úhlu a typu pádu ostrá jako nůž nebo tvrdá jako beton. Vybavte si například rychlostní závody dvoumotorových člunů, které se jezdí třeba okolo Anglie. Člunům se stává, že se v takových rychlostech odrazem od vln vzepřou, převrátí se a letí nekontrolovatelně vzduchem. Pilot v té rychlosti vypadne z člunu a po dopadu na hladinu je jeho tělo vodou rozřezáno na mnoho kusů…

I taková voda může být! Nyní se vrátím ke svému prožitku. Dopadl jsem krkem na hladinu vody a během jedné jediné vteřiny, možná desetiny vteřiny, jsem nárazem zlomil čtvrtý, pátý a šestý krční obratel. Tato část obratlů je v oblasti krku. Několikanásobná zlomenina obratlů způsobila, že jsem ve vteřině ochrnul na úplně celé tělo! Nemohl jsem ani trochu pohnout žádnou částí svého těla. Byl jsem zcela ochrnutý. Cítil jsem se, jako kdyby moje tělo vážilo několik set kilogramů. Ten pocit můžu připodobnit tomu, jestli se vám někdy stalo, že jste si v posteli během noci přeleželi například ruku. Znáte to. Ruka vás brní a nemůžete s ní několik desítek vteřin pohnout. Takto obdobně jsem cítil a vnímal já své tělo bez možnosti návratu do normálního zdravotního stavu. Byl to neskutečný šok! Cítil jsem, že tělo mám skrčené a byl jsem otočen zády ke dnu. Najednou jsem začal klesat dolů ke dnu řeky. Nad sebou jsem viděl přes kalnou vodu zvířenou bahnem a pískem, matné světlo oblohy. Zmocnil se mě jen těžko popsatelný pocit pudu sebezáchovy.

Uvědomil jsem si, že naše těla tak v případě nějakých kritických situacích ohrožujících vlastní život fungují. Pomalu jsem klesal a tak SILNĚ jsem se snažil udělat jakýkoli pohyb, abych se zachránil. Bylo to silné a skoro omamující. Avšak realita byla v nesouladu s mým chtěním. Byl to hrozný pocit beznaděje! Neovládal jsem ruce, tělo, nohy ani hlavu. Mé tělo stále klesalo dolů ke dnu. Uvědomoval jsem si, že musí přijít konec. Věděl jsem, že se už nemohu nadýchnout, protože bych vdech vodu. Konec - smrt byla tak blízko a reálná a mě se nechtělo umřít! Bál jsem se umřít, protože jsem o tom nikdy nepřemýšlel a nebyl jsem na to připraven. Ten okamžik přišel - došel mi vzduch! Otevřel jsem pusu, to si dobře pamatuji a říkal jsem si, že teď je konec… Schválně předešlou větu nechávám nedokončenou, protože jsem věděl, že umřu, ale těžko se mi popisuje tento stav, neboť má standardní slovní zásoba a trojrozměrný svět, je málo na to, abych vám popsal realitu toho prožitku. Nedovedl jsem si představit, co bude až umřu. Do mých sedmnácti let o tom se mnou nikdo nemluvil. V úvodu jsem zmiňoval, že otec mi říkával, že po smrti vůbec nic není. Tak rychle se to vše seběhlo a ten okamžik smrti byl bezprostředně přede mnou. (Až po letech jsem se dozvěděl, že mi tehdy částečně ochrnuly i dýchací svaly a hrudní koš, což zabránilo, aby mi do plic nevnikla voda).

Nadýchl jsem se a čekal, že umřu. Ten okamžik smrti se nedá slovy vylíčit. Pod vodou jsem byl podle slov mého kamaráda, který mě zachránil přibližně deset minut. To je víc než dostatečná doba na to, abych ochrnutý, bez vzduchu a pod vodou utonul a mé tělo umřelo. Byla to vteřina ve vod a bez vzduchu. Najednou se stalo něco velmi podivného. Zjistil jsem, že i když jsem umřel a "utopil se", tak stále žiji. Čekal jsem nějaké "cvaknutí imaginárního vypínače" a konec, kde již nic nebude… Mé tělo bylo bez vzduchu pod vodou, ale já žil dál! Nevěděl jsem co se děje a vůbec ničemu jsem nerozuměl. Mám být přeci mrtvý, myslel jsem si. Byl jsem stále ještě ve vodě, ale ta voda mě nepohlcovala. Po krátkém okamžiku jsem se otočil za sebe dolů vlevo a uviděl jsem něco absolutně nečekaného! Dole na dně řeky jsem viděl ležet mé tělo! Ale přitom já jsem byl nad ním, kousek od něho. Pozoroval jsem ne sám sebe, ale pouze své tělo. Zvláštní bylo to, že jsem k tomu tělu nepociťoval nějaké silné vazby.

Uvědomoval jsem si silně pouze to, že jsem v něm "bydlel". Neměl jsem potřebu ho zachraňovat. Stále jsem nerozuměl tomu, co se to stalo. Nevěděl jsem, kde to jsem a proč nejsem mrtvý podle svých představ. Zvláštní bylo to, že celou dobu jsem vnímal sám sebe jako plnohodnotnou, stejnou bytost. Byl jsem schopný přemýšlet, cítit, uvažovat a byl jsem to stále "já", tak jako se cítím právě nyní, kdy píšu po letech tuto knížku. Neměl jsem už tělo a nemohu říci, že bych měl nějaké jiné duchovní tělo. Nejsilnější bylo, že jsem vnímal plnohodnotně svou "duši", svého "ducha" pouze s absencí těla, což ovšem nebyl vůbec žádný omezující handicap.

Najednou aniž bych sám chtěl nebo to jakkoli vyvolal, tak mé "tělo", tedy spíše duch, se začal pohybovat směrem dolů. Ocitl jsem se v úzkém tmavém tunelu, kterým jsem byl tažen na druhý konec. Až do této doby jsem tam "na věčnosti" nikoho neviděl a nevnímal jsem tam nic živého. Stále jsem se cítil jako "já" - Jan Boštík bez jakéhokoli strádání. Krátce nato jsem vyšel z "tunelu" a dostal jsem do nádherného prostoru, který byl zalitý růžovožlutou barvou. V tu chvíli jsem pojal silný pocit, že jsem tu už někdy byl. Možná by se to dalo lépe vyjádřit pocitem, že jsem se tam cítil DOMA! Byl to jasný pocit, který pro mě byl absolutně důvěrný a reálný. Cítil jsem DOMOV! Druhý pocit, který se následně dostavil, bylo to, že jsem se tam cítil velmi příjemně a spokojeně. Dál jsem mohl normálně uvažovat a cítit se jako myslící stvořená bytost. Dokonce jsem uvažoval nad tím, že mě budou rodiče hledat. Avšak nevadilo mi to, neboť jsem tam chtěl zůstat. Cítil jsem tento "DOMOV" nadřazený tomu domovu na Zemi u rodičů. Tady jsem teď doma a nikde jinde - to bylo mé přesvědčení. Stále jsem prožíval nádherný pocit spokojenosti, Domova a radosti.

Pokračování příště

Z knihy PROŽITEK KLINICKÉ SMRTI ANEB "VIDĚL JSEM JEŽÍŠE A NEBE…", 2005, Jan Boštík;
publikováno se souhlasem autora.




načítá se...

Hodnocení článku:

Hodnocení: 
0
Zatím nehodnoceno