Jste zde


Prožitek klinické smrti aneb Viděl jsem Ježíše a nebe… - díl I.
Jan Boštík

Kapitola 1: ÚVOD

Než se s vámi drazí a odvážní čtenáři podělím o fascinující a dobrodružný prožitek klinické smrti, tak mi dovolte naladit naše myšlenky na tuto oblast.

Je to mezi námi. Myslí na to úplně všichni. Ženy, muži, děti i staří! Je to jedno z nejsilnějších pokušení, které hýbe lidskou duší a ba co víc i lidským tělem… Ano, tušíte správně, že jde o známou otázku: "co bude jednou po smrti?" Není rozdíl v tom, jestli člověk, který si pokládá tuto otázku pochází z toho či onoho sociálního, náboženského, kulturního či majetkového prostředí. Odpovědi na tuto otázku jsou ovlivněny prostředím v kterém člověk vyrůstá. Avšak výhoda spočívá v tom, že najití odpovědi na tuto otázku spočívá v "hledání". Správné hledání člověka dráždí a popouzí a vede k tomu, aby nebyl spokojen minimálně do té doby, dokud nenajde tu odpověď, která dostatečně ukojí žhavou vnitřní touhu po nalezení odpovědi na tuto trans generační a trans světovou otázku!
Je jen málo konkurenčních otázek, které nedávají spát 99,9% obyvatel planety Země.

Podívejme se společně na několik společensko filozoficko náboženských pohledů, které každý po svém vykládají své představy o tom, co bude jednou po smrti…

Prvním pohledem na smrt je většinový populační názor lidí, kteří se považují za ateisty. Ateista není nejvhodnější popis zcela nevěřícího člověka, protože skoro každý v něco věří (ať už to k něčemu je nebo není), ale pro můj rozbor jde o skupinu lidí, kteří nechtějí veřejně připustit konkrétní podobu a existenci Boha v jakékoli podobě či formě.

Ale už přesto, že existuje názor ateistické skupiny na problematiku této věčné otázky, tak to znamená, že se otevřeně či intimně zabývají oním hledáním odpovědi. To samo o sobě už bourá zažitou představu názoru, že ateizmus a materiální dostatek je idylicky spokojeným a trvalým spojením. Pokud se vůbec ateista vyjádří k tomu, co bude jednou po smrti, tak si dovolím použít nejprve citace mého otce, který tuto skupinu aspoň slovy navenek reprezentuje. Jako malému chlapci mi říkával, že po smrti vůbec nic není. Maximálně připustil to, že budeme po smrti ležet na hřbitově v Týništi n.Orlicí vedle babičky a dědečka a naše děti nás budou chodit zalévat. Tedy spíše květiny na hrobě, než naše těla, neboť ta už to potřebovat nebudou. Rozumíte správně. Nic po smrti nebude! Je to strašné a beznaděje prázdné tvrzení, které neposkytuje ani zrnko jakékoli naděje k něčemu trvalejšímu, než je časová přímka lidská těla odsouzená k průměrnému bytí někde mezi 70 a 100 lety lidského kalendáře. Ateisté se neradi o této otázce hlouběji vybavují. Většina dotázaných poskytne odpovědi typu: "nic nad námi není, nebe to je nesmysl - vždy´t nad námi jsou mraky a vesmír, něco nad námi je - ale nevím co, věda už snad dala odpověď na otázku co je po smrti, co by bylo - konec, splyneme s energií a hmotou viz zákon o zachování energie, nevím co bude potom... To je vzorek všemožných odpovědí skupiny, kterou jen velmi opatrně mohu nazvat ateisty, protože tato skupina je velmi nejednotná v nějaké definici nebo světonázoru. Okamžik kdy mohou ateisté přemýšlet hlouběji o smrti, je například světský pohřební obřad. Klasický současný pohřební rituál je jistě upřímným projevem zármutku. Nicméně jeho systém nepropaguje naději natož jistotu nějakého života po smrti. A to je na tom to nejsmutnější. Lidé se loučí se svým nejdražším zesnulým a není nikoho, kdo by při pohřbu promlouval o tom, že smrtí nemusí nic končit.

Druhým pohledem na smrt je pohled náboženského systému Islámu. Konec života přivozuje podle islámu Alláh, aby člověka vzal z tohoto světa. Jako poslední slova se v tomto pohledu snaží umírající člověk odříkávat slova koránu. Většinou ovšem nebývá na takovouto "luxusní" smrt dostatek času, neboť čas smrti mnohdy přichází nečekaně nezávisle na tradicích jednotlivých lidských nebo náboženských systémů. V islámu se zamřelý krátce po smrti nechá blízkými umýt a zabalí jej do tří (ženy do pěti) bílých látek a bez rakve se pohřbí tak, že leží na pravém boku s pohledem směřujícím k Mekce. Pohřeb se má uskutečnit pokud možno v den smrti, nejpozději následující den. I to se ovšem ortodoxně nedodržuje jako např. při pohřbu známého muslima a teroristického radikála Jásira Arafata v roce 2005. Bezbřehý nářek nad mrtvým islám odmítá, při smutku nařizuje spíš zdrženlivost. Trochu jinak a hlouběji vnímají smrt islámští teroristé, kteří se nazývají mučedníky. Ti jsou na základě koránu přesvědčeni, že umřou-li jako teroristé boji za svou víru, tak jdou rovnou do "nebe", kde muže čeká až 70 mladých krásných panen… Tento názor je blízko pohádkovému ztvárnění smrti a připadá mi, že je zcela mimo realitu lidského rozumu. Avšak islám má pohled na smrt propracován i mimo radikální vidění. Věří v jakéhosi anděla smrti, který se jmenuje Izra´il a on odděluje duši od těla a odnese ji napřed do nebe. Tam proběhne něco jako vylučovací kolo, "mezi-soud". Zemřelý se dozví, jestli je spravedlivý a zda může očekávat ráj, nebo zda je jako zavržený určen do pekla. Ve druhém případě ho andělé odnesou k ostatním zavrženým.

Spravedlivý se vrací ke svému hrobu a musí se tam podrobit čtyřem otázkám: Kdo je tvůj Bůh? Kdo je tvůj prorok? Jaké je tvoje náboženství? Kam směřuje tvá modlitba? Za čtyři správné odpovědi (Alláh, Mohamed, islám, k Mekce) prožije nebeskou útěchu. Kdo neuspěje, musí se nechat trýznit trestajícími anděly s železnými palicemi ranami do obličeje a na záda. Po určitém druhu hlubokého spánku přijde zemřelý na poslední soud. Tam se dobré skutky násobí desetkrát, ale poklesky se jednoduše potrestají. Ale ani muslim, který dostane trest, nemusí čekat věčná muka v pekle. Po období bolesti (určitý druh očistce) se může i on dostat do ráje. Problém pro muslima je to, že nemá jistotu. Alláh zůstává jako nějaký diktátor nevypočitatelný v tom, nad kým se slituje a koho zavrhne. Dá se říci, že muslimové se smrti nebojí, protože jejich praktický život je úzce provázán s náboženským životem, ale ta nejistota je jistě skličující.

Třetím pohledem na smrt je pro účely této knížky názor buddhistů. Buddhismus vidí život jako věčný koloběh převtělování. Kdo dnes umře, může hned v nejbližších dnech znovu vstoupit do života v jiné podobě - jako zvíře, nebo také jako bůh. Tato představa převtělování fascinuje také mnoho lidí na západě - většinou proto, že je úplně nepochopili. Lidé na Západě vidí reinkarnaci (převtělení) jako "druhou šanci", buddhisté v tom vidí jen pokračování utrpení. K nejhlubším přesvědčením buddhistů patří, že život je utrpení. Tohoto přesvědčení je mi opravdu líto a chybí mi na tom radost ze života. Příčinou utrpení jsou potřeby, vášně, touhy člověka. Odtud také plyne řešení problému: Utrpení končí pro toho, kdo tyto touhy překoná. Důležitou pomocí při tom má být meditace. Podle mě jako autora této knížky, je tento systém snahy o překonání slabosti těla nešťastným a nekončícím sněním, neboť neznám nikoho, kdo je tak dokonalý, že nezápasí se vším, co tělo nabízí, produkuje a chce. Cílem přesvědčeného buddhisty tedy není vypracovat se na krásné převtělení v nějaké žádoucí životní formě, ale tento koloběh prolomit a splynout s nirvánou - dosáhnout blaženosti, kdy člověk už žádné touhy nemá… To však dokáže jen málokdo - většina se musí spokojit s tím, že si vylepší svou karmu. "Karma" znamená základní princip, podle kterého převaha dobrých nebo zlých skutků člověka rozhoduje o tom, v jaké podobě se narodí v dalším životě. V horším případě se může převtělit ve zvíře, v ducha hladu nebo nějakou pekelnou bytost. V lepším případě mu buddhismus nabízí být v budoucnosti zase člověkem nebo možná také božstvem. Mrtvé tělo buddhisty se zpravidla spálí. Příbuzní a mniši při tom citují texty z Buddhova učení.

Tento buddhistický systém je dle mě velmi vzdálen pozemské realitě a lidskému rozumu. Tak jak znám sebe a své touhy a vášně, tak mám dojem, že bych do nirvány nikdy nedostal a setrval bych věčně v koloběhu převtělování až do zbláznění. Buddhismus má nespornou výhodu, že je to na rozdíl od islámu mírumilovný systém. Avšak s velkou zátěží spočívající v tom, že nikdo vlastně neví, jak vyskočit z nekončícího kola převtělování. Chvála Bohu, že jsem člověk a že jakkoli hříšný a pokleslý, tak člověkem zůstanu a nepřevtělím se za své zlé skutky např. do želvy či hlemýždě a skončil jako delikatesa u francouzů na talíři… Buddhisté se tedy smrtí příliš netrápí a nevnímají jí jako konec své existence.

Pokračování příště

Z knihy PROŽITEK KLINICKÉ SMRTI ANEB "VIDĚL JSEM JEŽÍŠE A NEBE…", 2005, Jan Boštík;
publikováno se souhlasem autora.




načítá se...

Hodnocení článku:

Hodnocení: 
0
Zatím nehodnoceno