Projekt Superman XXIII. - hranice lidských možností opravdu posunuta?
Andy Pero

Teď bych začal zase trošku odjinud. Když odhlédneme od těchto mých dobrodružství, jaký byl vlastně můj studentský život? Odpověď je jednoduchá - velice zvláštní. Má láska ze střední školy šla studovat na jinou univerzitu, takže jsem se nezajímal o jiné dívky, protože jsem jí chtěl zůstat věrný. Každopádně si i tak všechny holky i studenti všeobecně o mně mysleli, že jsem ten největší idiot, protože jsem se s nikým nebavil. Vždycky jsem měl na uších walkman a nikdy jsem na nikoho nepromluvil a na pozdravy jsem nereagoval. Nikde, ani na chodbách, v učebnách nebo večírcích. Jediní lidé, se kterými jsem mluvil, byl Brian, trenér na fotbale a spoluhráči. Všichni si ze mě dělali srandu, že mám sluchátka přilepené k uším.

Po několika trénincích a zápasech mě jmenovali nejužitečnějším hráčem na hřišti ve 100leté historii univerzity. Byl jsem na to velice hrdý. Krátce po tom si mě však zavolal trenér a oznámil mi, že odteď nebudu hrát a budu jen sedět na lavičce. Zeptal jsem se proč a trenér Marz mi odpověděl, že je mu to líto, ale rozhodnutí přišlo shora. Když jsem se mu podíval do očí, viděl jsem tam nutkání říci mi více, ale něco mu v tom bránilo. Zpětně mi došlo, že mne tehdy nechtěli medializovat a už vůbec nechtěli ze mne mít nějakou fotbalovou hvězdu, která by byla známá po celých Spojených Státech a dávala rozhovory na počkání. A tak se postarali o to, abych si už nezahrál.

Jednou se konal víkend s rodiči. Tehdy přišel také můj otec. Na slavnostní večeři vystupoval také nějaký iluzionista-hypnotizér. Show se konala v jídelně a bylo zde víc než 2000 studentů a rodičů. Hypnotizér vyzval nějaké dobrovolníky, kteří se chtěli zúčastnit jeho programu. Hlásil jsem se jako o život, ale vybral lidi okolo mě a mě ne. Řekl jsem si kašlu na to a půjdu tam i tak. Z nějakého důvodu jsem chtěl podstoupit hypnózu a tak jsem vstal a šel k pódiu.

Spolu s dalšími 30 dobrovolníky jsem vystoupil na pódium, kde byly připraveny židle. Najednou ale k hypnotizérovi přistoupil Pan Zelený a něco mu řekl. Vzápětí mne hypnotizér poslal zpátky na místo, protože on si mě nevybral a tedy mě nebude hypnotizovat. Musel jsem se tedy vrátit ke svému otci v publiku. Dost jsem se styděl před těmi všemi lidmi, ale i tak jsem zakřičel do davu, že oni mne nechtějí hypnotizovat. Po představení jsem zašel za iluzionistou a zeptal se ho, zda mi může pomoci. Zhruba jsem mu popsal svoji situaci a že jsem obětí vládního spiknutí. On se mne zeptal kdo je za to všechno zodpovědný. Ukázal jsem na Pana Zeleného a Adolfa, kteří stáli u stěny. Pak hypnotizér něco udělal, už nevím jestli to bylo nějaké gesto nebo něco řekl, najednou jsem však byl pod jeho kontrolou. Spolu s otcem mne odvedli na nějaké tišší místo. Tam mému otci vymazal vzpomínky na celý incident a mně pěkně vynadali. Když jsem se na to později ptal otce, pamatoval si, že na rodičovském večírku byl nějaký iluzionista, ale nic víc.

Vzpomínám si, že jednou jsem se vracel z nějakého cvičení a u dveří mého internátu mě zastavil nějaký hubený, chudý chlapec. Zeptal se mně, jestli jsem Andy Pero a zda bydlím spolu s Brianem X z Irondiquitu. Řekl jsem že ano a on na to: "Divné, velmi divné. Netuším, jak se ve skutečnosti jmenuje tvůj spolubydlící, ale já jsem Brian X z Irondiquitu." Odbyl jsem ho s tím, ať si ze mě nedělá legraci, protože Briana dobře znám a vypadá úplně jinak. Když jsem se vrátil do pokoje, všechno jsem řekl Brianovi a dobře jsem se tou historkou bavil. Brian vypadal zaskočený a chtěl vědět, kdo to byl. Ten chlapec byl ještě na parkovišti a tak jsem mu ho přes okno ukázal. Brian utíkal za ním a o něčem s ním diskutoval. Od té doby jsem toho chlapce nespatřil.

Několikrát přišla za mnou do Rochesteru také paní Purizzová se svou černovlasou kamarádkou. Chtěli po mně, abychom zašli někde na hotel a pěkně si užili. Já jsem jim řekl, že už mám přítelkyni a nebylo by správné a kromě toho se mi to s nimi vůbec nelíbilo. Paní Purizzová naléhala a byla dost neodbytná. Řekla, že jsem víc návykový než čistý kokain a ona je mnou posedlá. Prostě mě musí znovu mít. Já jsem nadále tvrdohlavě odmítal a ony nakonec odešly. Celkem u mne byly 3-4krát. Jednou jsem svolil, aby mne pozvali na večeři, ale to bylo vše. Doslechl jsem se, že v místním baru sbalili pár mých spoluhráčů z fotbalu a ti si s nimi celkem užili. Pak se mě však pořád ptali, proč já jsem odmítl dvě tak krásné ženy. Nechtělo se mi to celé vysvětlovat a tak jsem pouze zavrčel, že to dlouhý příběh.

Jedna z nejhorších vzpomínek na školu je, že jsem ublížil několika lidem, kteří se mi pokoušeli pomoci. Byl to například profesor fyziky, který jednou za mnou přišel a ptal se mne, zda mi nějak může pomoci a co mi vlastně provádějí. Ptal se mne na ten skok v hlavní budově. Došel k závěru, že mne to vlastně mělo zabít. Ptal se mne, kdo jsou ti lidé, jaké další skoky jsem absolvoval atd. Pak mi prozradil, že spolu s nějakými dalšími lidmi připravují nějaký protest nebo žalobu vůči vládě. Poprosil mne, abych nikomu neříkal o čem jsme se bavili. Adolf mi však naprogramoval mou mysl tak, že jakmile se mne někdo něco zeptal, hned jsem mu měl podat správu spolu s konkrétními otázkami, jménem dané osoby a průběhu celé konverzace. Bylo to silnější než já a nedokázal jsem se vzepřít. A tak jsem je všechny udával. Profesor fyziky zmizel a víc jsem ho neviděl. Udal jsem také děkana a několik dalších lidí, kteří se mi snažili pomoct.

Vzpomínám si, jak jsem utíkal přes školní dvůr. Vždy, když si pro mne přišli, chtěl jsem jim utéct. Utíkal jsem co mi síly stačily a přeskakoval všechny překážky. Všichni lidé okolo na mne křičdli: "Utíkej, Andy, uteč jim!" Problém byl ten, že jsem vždycky utíkal na můj internátní pokoj k Brianovi, kde už na mně pěkně čekali.