Prázdninová próza I. - Víra
Ivan Olenič

Rikr van Holl se vrátil z kostela, seděl v tulipánech a cítil ve svém srdci zmatek a klid zároveň. Pozoroval kulatou stavbu mlýna, jehož větrné lopatky posunovaly prostor i čas, a přitom mu hlavou plula jediná myšlenka:
"... a mrtví budou vstávat z hrobů...".

Natáhl ruku, utrhl žlutý kalich tulipánu a přiložil si ho na prsa. Začal vnímat jeho sladkou vůni tak silně, že chvílemi ztrácel vědomí. Jeho energie se prolínala s energií květiny a byla roznášena větrem na všechny strany. Najednou byl všude. Viděl se , jak sedí v záhoně, viděl svůj mlýn a pak celou Zemi. Ještě více se nadechl aby zaplnil plíce a náhle se před ním vše odehrávalo najednou. Spatřil všechny své věčné životy, všechny své splněné i nesplněné úkoly, ale hlavně viděl mnoho milujících duší, které ho provázely tou věčností. Bylo jich tolik, že splývaly v jednu jedinou, jasně zářící energii, jejíž byl právě součástí. Přesto intenzivně pociťoval přítomnost všech svých matek a otců, bratrů, sester, manželek a milenek, svých dětí. Točil se ve víru vlastního nepopsatelného štěstí a pochopení, jiskrného a barevného.

Chtěl si to poznání vzít s sebou, ale věděl, že je příliš malý a neschopný tam, kde kvetou tulipány, létají motýli a bzučí včely, kde žít je krásné a hrozné zároveň, kde lze potkávat dávno mrtvé, jejichž duše znovu přicházejí jako průvodci, učitelé a lásky, otevírající srdce a vyvolávající staré zapomenuté vzpomínky. Tam, kde nic nezůstane nevyslyšeno a bez odplaty, kdy i nejmenší projev hmoty rozvlní každou hladinu emocí a pocitů do absolutního vyrovnání.

Ano, mrtví již vstávají. Dělají to tak odjakživa. Není to důkaz konce světa, ale je to důkaz života, věčného zrození duše, návratů a setkávání, pochopení. Rikr van Holl to již věděl. Nazul si dřeváky, mezi zuby strčil stéblo trávy a poděkoval.

Nějaká neskutečně otravná moucha mu lezla po obličeji. Nechtěla se nechat odehnat. Napřáhl ruku s otevřenou dlaní, ale pohyb nedokončil.
Odlétla.
Sama. Někam k mlýnu, mezi jeho lopatky.