Jste zde


Přemítání o životě
Renáta Kutáčová

Přemítání o životě

 


Když se zeptáte lidí co si nejvíce přejí, většinou vám odpoví, že je to láska.
Proč je ale tolik lidí nešťastných, osamocených a cítí se tak ztraceně?
Láska je přece dar, který jsme dostali jako přirozenou schopnost a měli
bychom ji žít každou svou buňkou, celou svou bytostí.
Jak krásně bychom se cítili, jak plnohodnotný život bychom měli.
A přesto to tak není.


Lidé se ztratili sami v sobě. Po tisíciletích uvěznění ve svých tělech s hrubými
myšlenkami a bojovným egem, ženoucí se za majetkem, penězi, postavením.
S nenávistí k těm, kteří mají svůj názor, jiné hodnoty, jiné myšlení. Zatratili
svoji duši a tím sami sebe. Ti, kteří svítili světlem Lásky byli odstraňováni.
Každá generace pokračovala v předávání těchto postojů, názorů, myšlenek,
předsudků dál a dál do dalších generací. Co nám předali, co jsme od svých
předků dostali?
Byly to dary plné lásky, víry, odvahy, pochopení, zdraví?
Nebo nenávist, neodpuštění, nemoce, samota, strach, předsudky, tvrdá
pravidla?


Kdo tedy jsem já? Kam jdu a za čím? Co je to Láska?
Tato doba transformace velmi silně otevřela vědomí lidí, že odpovědi na tyto
otázky už začínáme znát. Jsou tak láskyplnné, prosvětlené, osvobozující.
Nejsou složité. A přitom tak těžké.
Vím, že jsem něco více, než jen hmotné tělo.
Tak co teda jsem?
Jsem duchovní bytost v lidském těle.
Já nejsem jen své hmotné tělo, jsem mnohem více.
Energie. Energie, která je součástí jednoho celku, ze kterého všichni
pocházíme.


Své hmotné tělo máme jen pro možnost prožít svůj současný úkol, projít svou
současnou cestu, prožít si svůj životní plán.
Jsem energie, jehož podstatou je láska. Láska, kterou chceme žít.
Ale abychom ji mohli žít, potřebujeme vnímat svou Duši, energii, kterou jsme.


Mnoho lidí se uvěznilo právě ve svých tělech, které jsou pro ně to
nejdůležitější, že vůbec svou podstatu nevnímají. Po pravdě ani o své
podstatě nechtějí nic vědět. Nevěří, že existuje. Jejich zavřené vědomí, jejich
ega jim nedovolují vidět sebe jako úžasné bytosti, ale jako bytosti těla. Jak se
mohou cítit, když vidí, že jejich tělo stárne a nefunguje tak, jak by chtěli?
Co za pocity z toho mají?
Vůbec nevnímají sami sebe. Nevnímají své pocity, emoce, skrývají svůj
strach, své slzy, hlasitě se smějí, aby zakryli svou nejistotu v život. Mají celý
život nasazené masky suverenity, přátelství, dokonalosti, jen aby byli přijati a
milováni. Jak velký strach mají z odmítnutí a nepřijetí? Co kdyby zůstali
sami?
Většina lidí neumí mluvit o svých pocitech. Ani neví, jak je pojmenovat a ani o
nich mluvit nechce.
Protože to bolí, protože to odkrývá masky, protože mají strach, že se ukáží
takoví jací jsou. Zranitelí, ustrašení.....
Neuvědomují si, že právě pojmenováním a přijetím svých pocitů, ať jsou
jakékoli, se jim nakonec uleví a mohou poznat, co je to Láska. Za každou
tmou je nakonec světlo. Každá tma, kterou zůsobují bolesti a strach je
jen proto, že tam chybí světlo.


Toužíme po Lásce a přitom ji hledáme u druhých. Nechápeme, že lásku,
kterou potřebujeme musíme najít pouze u sebe. Nikdo jiný nám ji nemůže
dát.
Nechápeme, že každá potřeba mít něco nebo někoho je jen strnulá touha po
tom, že nám něco chybí. A tím něčím je láska a to k sobě.
Nechápeme, že nic nevlastníme, protože podstatou jsme energie, která
nikoho a nic nevlastní. Jen ego nás podsouvá do hmotných forem, kterými
my nejsme. Hmota nás nikdy neudělá šťastnými.
Když něco dostaneme, je to jen iluze opravdového štěstí, která za chvíli
přejde a začneme toužit po dalších a dalších formách, které nás nikdy
skuteně neuspokojí. Dáváme svou moc a energii egu, které nás ovládá. Naši
Duši přitom neslyšíme. A přitom je tak krásná, protože nám dává jen hezké
pocity a lásku.


Chceme lásku a nemáme úctu sami k sobě.
Obětujeme se pro ostatní na úkor sebe, což nám připadá naprosto přirozené.
Pak se divíme, že naše děti jsou nešťastné, protože se obětují také a nežijí
svůj vlastní život. Co potom chceme, když jsme je nenaučli být samy sebou?
Když to sami neumíme? Pak vnímáme život nespravedlivý a krutý.
Pak se divíme, že máme rakoviny.


Toužíme po věrnosti a přitom sami podvádíme. Chceme lásku a přitom
neumíme opustit minulost, trápíme se tím, co bylo, stále se za něco viníme,
neumíme odpustit sobě ani těm, kteří nám tak ublížili.
Pak se divíme, že máme problémy s energií, páteří, ledvinami, močovým
měchýřem, játrou, střevy.


Toužíme po lásce a neumíme s pokorou přijmat život takový jaký je. S
nepochopením, že některé situace nemůžeme ovlivit. Nechceme pochopit, že
je třeba je jen přijímout a že nám to dávám naději na změnu, která nás
povede jen na lepší cestu.
Pak se divíme, že máme problém s nohama a koleny, kyčlemi a žlučníkem.


Chceme lásku a žijeme v nefunkčních vztazích. Vymlouváme se na děti,
majetek, na to, že přece po dvaceti letech už to vydržím až do konce, že už
jsme dost do vztahu investovali a tak to vydržíme....
Nemáme úctu k sobě, ani k partnerovi ani k dětem. Jinak bychom si nedovolili
v takovém vztahu žít. Pak se divíme, že máme problém s dělohou, vaječníky,
prostatou.


Chceme lásku a neumíme komunikovat s partnerem. Nemluvíme o skutečně
důležitých věcech jako jsou pocity, naše touhy a sny. Mluvíme o
nepodstatných věcech a vlastně ani po dlouhodobém vztahu svého partnera
skutečně neznáme. Žijeme pak v iluzorních světech, ve kterém sníme o jiném
partnerovi o jiných sexuálních prožitcích, ale tváříme se, že je v našem životě
naprosto všechno v pořádku. Před odstatními si hrajeme na šťastnou rodinku
s vědomím, že i naše děti jsou šťastné. V jaké lži to vlastně žijeme? A
většinou lidé kolem nás hrají s námi tuto hru. Tváří se podobně a ví, že je to
lež.
Pak se divíme, že máme astma, alergie,že jsme často nemocí, že naše děti
trpí záněty průdušek, uší a očí.
Že máme úrazy, které nás takovým způsobem zastavují, abychom konečně
přehodnotili svůj život a své postoje. Většinou ani to nevnímáme.


Chceme lásku a neumíme se s láskou ani fyzicky milovat. Většinou bereme
partnera jen po fyzické stránce a nechápeme, že milováním se spojuje
energie dvou lidí, vzájemně se prolíná, že se dostávají k sobě tak blízko, že
se skrze auru přenesou energetické informace do těla toho druhého. Že sex
je něco vyjímečného, co bychom měli prožívat s úctou k partnerovi a i k
sobě.
Že skutečný orgasmus prožije velice málo lidí, jelikož je to záležitost
duchovní. Většina lidé si ho pletou jen s uvolněním energie. Jak málo víme,
jak málo známe tuto oblast a jak velcí hrdinové jsou ti, kteří mají veký počet
partnerů. V jak velkém omylu žijí.


Toužíme po lásce a nevidíme v sobě Bohyni a Rytíře.
Bohyně žena, jenž má v sobě empatii, lásku, soucit, pochopení, odpuštění,
touhu, vášeň, přeměnu, život, otevřenost, moudrost, víru, otevřené vědomí....
Rytíř muž, jenž má v sobě odvahu, víru, moudrost, rozum, sílu, pravdivost,
poctivost, zodpovědnost, odpovědnost za své činy, pochopení, podporu, víru
v sebe......
Ženy tuží po tom, aby v ní muž viděl Bohyni, ale přitom v něm Rytíře nevidí, a
to je i naopak.


Chceme žít v lásce a neznáme ani své děti. Neznáme jejich touhy, sny,
nevíme, jakou hudbu poslouchají, z čeho mají strach nebo z čeho mají
radost. Co v životě chtějí dokázat. Kolikrát jim bereme víru v to, že mohou mít
vše, co si vysnili.
Chceme lásku a pozornost a přitom se zajímáme přes bulvár o životy
slavných a neznáme ani život svých blízkých a skoro nic nevíme o životě
našich předků.


Chceme lásku a učíme se věci, které nikdy nebudeme potřebovat, ale jak
rozumět sobě vědět nechceme.


Bojujeme za všechno možné. Bojujeme proti válkám, proti nespravedlnosti,
proti nemocem......
Ale boj, vytváří zase jen boj.
Proč neukazujeme jiné cesty řešení, které jsou mirumilovné a nenásilné?


Lidé si stále ztěžují na politiku, utečence, sousedy, nespravedlnost.....
Neuvědomují si, že jejich negativní energie pocházející z jejich myšlenek je
stejně destrukční jako ti, na něž si ztěžují.
Cítí se oběťmi. Nemají přece moc něco změnit. Ale......ten, kdo se cítí jako
oběť je stále dítěm.
Protože jen dospělý jedinec je schopný a ochotný nést odpovědnost za svůj
život a mít ho ve svých rukách.


Máme možnosti a to veliké. Můžeme vše změnit. Můžeme změnit své životy.
Můžeme prožívat opravdovou lásku. Můžeme žít ve světě, po kterém
toužíme.
A to tím, že změníme své myšlenky.
Naše myšlenky totiž tvoří náš život. Jaké mám myšlenky, takový (á) jsem.
Život přece vnímáme na základě svých myšlenek.
Ale jen moudrý, probuzený a uvědomělý člověk ví, že je víc, než pouhé
materiální tělo a že si svými myšlenkami tvoří vše.
Jaké mám myšlenky, takový mám život.
Úžasné je, že své myšlenky můžeme kdykoli změnit.
Myšlenka je energie. Je to silný magnet, který nám přináší do života to, co
vysílám.


Vždy se mohu rozhodnout, co budu vysílat, co chci mít ve svém životě.
Máme vše jen ve svých rukou. Jsme dospělí, tak se rozhodujme sami za
sebe.


Nezáleží na tom, co jsme v životě zažili. Protože minulost už neexistuje.
Můžeme si vzít z ní ponaučení a moudrost. Budoucnost taky neexistuje, je to
jen iluze, která se vytváří v současné chvíli.
Proto moudří lidé ví, že co je skutečné je Tady a Teď.
Současnost je okamžik, od kterého se vše odvíjí. V tomto okamžiku tvořím
svou realitu. V tomto okamžiku tvořím svůj život.


Kde jsem? Tady
Kdy je to tady? Teď


Dvě úžasné otázky, které se můžete pravidelně pokládat, aby jste se dostali
do přítomného okamžiku.


Buďte tím, čím chcete být.


S láskou, Renáta.
NECHŤ JSOU VŠECHNY BYTOSTI ŠŤASNÉ





načítá se...

Hodnocení článku:

Hodnocení: 
0
Zatím nehodnoceno

Renáta Kutáčová

Zaměření: Nevyplněno

Kontakt: Nevyplněno

Web: www.pochopenizivota.blog.cz

Telefon: 603 582 168



Další články autora
více