Jste zde


O věcech předposledních a posledních
akad. mal. Rosti Fečová

V dnešní kapitole se dostáváme k závažnému tématu umírání, smrti a stavu po smrti. Ačkoliv je to k nevíře, my - civilizovaní lidé - jsme právě v těchto věcech nanejvýš nepraktičtí.

 

Naši předkové, kteří se se smrtí setkávali na každém kroku, byli o mnoho moudřejší: smrt byla chápána jako přirozená součást života. Pokuď měl člověk zemřít přirozenou smrtí (ať už stářím nebo v důsledku nemoci či úrazu), byl schopen dobře rozeznat, že se blíží jeho poslední hodinka. /Někteří lidé měli tušení svého konce, i když měl nastat násilným způsobem./ V předtuše vlastní smrti měl člověk zpravidla čas i prostor k tomu, aby se před smrtí smířil sám se sebou, s Bohem a také s lidmi. Takové soukromé vypořádání se člověku umožňuje, aby přestoupil práh smrti beze strachu a bolesti.


My, lidé, jsme se v rámci rozvoje civilizace v mnoha směrech odvrátili od přirozeného běhu života a smrti. Smrt nechápeme jako uzavření úsečky života, ale jako něco, co se do našeho života vloudilo jaksi omylem. Požadujeme od medicíny, aby postupně smrt vymýtila. Sami lékaři mají na sebe mnohdy takovéto nároky a smrt berou jako selhání medicíny. Takový postoj přitom hovoří pouze o jediném - o lidské pýše. Smrt přirozeně uzavírá život, který měl svůj počátek a průběh - a který má tím pádem logicky také svůj konec. Konec života nastává tehdy, jestliže člověk vyčerpal pro tentokrát všechny možnosti svého osobního rozvoje a znamená-li pro něj další setrvávání v pozemském světě pouze stagnaci. Tah duše, která je již velmi unavena, je směřování k odpočinku. Unavená duše touží po načerpání nových sil v čistě jemnohmotném světě, a proto táhne člověka do situací, při nichž lze zemřít (např. vážná nemoc, smrtelný úraz, ale i "zanedbání" lékařské péče apod.). Někdy takový člověk využije i banální příhody či nemoci jako "letenky na onen svět". To jsou ty případy, kdy člověk náhle a z našeho pohledu "z ničehož nic" zemře a pozůstalí nechápou, co se vlastně stalo - a proč.


Umírání bývá posledním obdobím v životě člověka. O tom, jaké bude, si z valné většiny rozhodujeme sami. Jsou-li naše dny už sečteny, můžeme učinit akt smíření a rozžehnání se s našim životem, případně s těmi, které milujeme. Pak přichází smrt většinou ve spánku - přirozeně a bezbolestně. Můžeme-li o někom říci: "Usnul, aby se už neprobudil" - nezbývá nám než to tomuto člověku ze srdce přát, a to bez ohledu na to, jak se při tom cítíme my sami jako pozůstalí.


Jestliže se však člověk, jehož možnosti osobního rozvoje byly vyčerpány, vzpírá smrti a zápasí s ní, bývají poslední dny jeho života dosti kruté. Má-li smrt nastat, nastane - je to jen otázkou času, který při pohledu shora ani neexistuje. Člověk však ve své pýše nenaslouchá své duši a předsmrtným zápasem se zbytečně vyčerpává.


Jsou samozřejmě známy také případy, kdy se člověk v poslední chvíli " zázračně" zmátoří a posléze uzdraví. To jsou takové případy, kdy člověk dostane ještě jednu šanci, aby napravil některé své omyly. Stává se to lidem, kteří v posledních chvílích života prozřou (často se i - jednou nohou na onom světě - setkají s některými vysokými duchovními bytostmi, a tyto zážitky pak způsobí radikální změnu v jeho celkovém náhledu na život a svět). Lidé v takových chvílích "zažijí živého Boha" a obrátí se k němu. Žijí-li nadále, zpravidla nastoupí úplně jinou cestu než doposud - nastoupí cestu ke Světlu. Při takových situacích mají velkou váhu zástupné úkony, tj. prosby a modlitby za druhého člověka. /Zástupným úkonům se budeme samostatně věnovat někdy příště./


Teď Vás možná napadá, že si trochu protiřečím: na jedné straně jsem pro to, aby člověk směl svobodně zemřít, aniž by mu v tom bylo zbraňováno, na druhé straně se zmiňuji o tom, že je možné působit na to, aby zde člověk ještě zůstal. Ráda bych to tedy vysvětlila: Je mi jasné, že jsem právě vstoupila na tenký led. Jak rozeznat, zdali člověk má nebo nemá zemřít, co je správné z hlediska vyššího záměru, který my nevidíme? To je samozřejmě slovo do pranice! V těchto případech je víc než kdy jindy třeba, abychom využili svého cítění a své intuice, tedy našeho šestého smyslu. Jsme-li ochotni, pak jsme i schopni vnímat jemnohmotné jevy a správně se v nich rozeznat. Podle toho se pak můžeme rozhodnout, jak se prakticky zachovat: někdy je na místě konkrétní péče (pomyslně stahujeme dolů za nohy umírajícího člověka, který šplhá po žebříku do nebe), někdy je na místě prakticky nezasahovat a pouze se modlit za duši umírajícího a pomyslně ho předat do světelných rukou. Na prvním místě by přitom měla být otázka: "A kam ho táhne jeho duše?" Budete překvapeni, že se Vám dostane okamžité odpovědi, budete-li se ptát nezaujatě a budete-li pečlivě naslouchat.


Budete-li bezradní, obraťte se k svému Vyššímu vedení a k vysokým duchovním bytostem (viz kapitola O napojování). Je zřejmě lepší prosit za duši druhého člověka, než za jeho konkrétní uzdravení. Je-li člověk v souladu s tahem své duše, i jeho tělo se podle toho zařídí - a člověk se svobodně rozhodne pro smrt či nový život.


Jedna z nejhorších věcí, které se mohou člověku přihodit, je zaseknutí se mezi životem a smrtí. Takového člověka pak čeká již jen živoření v těle, které neovládá. Bohužel k takovému stavu často přispívá i naše vyspělá medicína, která má ve svých zásadách mj. nenechat člověka umřít, jsou-li dostupné nějaké prostředky k zachování jeho života. Je-li však člověk pouze uměle udržován při životě, např. pomocí přístrojů či neodbytné péče, přispívá to pouze k jeho utrpení, neboť duše nemůže zcela odejít na místo odpočinku. Uvědomuji si, že jsem narazila na citlivou oblast, neboť jde o velkou zodpovědnost. Byť v dobré míře a víře, lékaři a medicínský personál často zbraňují člověku v přirozeném procesu, jehož součástí je i smrt. Bohužel vzhledem k tomu, že si musejí udržovat profesionální nadhled a odstup od svých případů, zavírají při tom současně i kanály své citlivosti, co se jemnohmotných jevů týče. Přitom pro citlivého člověka, který se umí bystře dívat, není nijak těžké rozeznat, jak na tom kdo je. A zaseknutí se mezi životem a smrtí, kdy to není k životu ani ke smrti, je stav, který by lékaři jistě nepřáli ani sami sobě.


Ráda bych zde na závěr uvedla případ mé maminky: Maminka byla diabetička a svoji nemoc dlouho zvládala. Nakonec ji však ve stáří postihla mozková příhoda, po níž částečně ochrnula. (5. čakra, kterou měla za života nadměrnou, jí vypověděla službu úplně.) Takto postižená byla maminka necelé 2 měsíce a pak "najednou" velice rychle zemřela v důsledku obyčejné chřipkové vlny, která nemocnici zasáhla. Chřipkou onemocnělo jen pár lidí, ale moje maminka umřela. Využila této nemoci k tomu, aby se dostala na onen svět. Jak jsem ji znala, byla příliš hrdá na to, aby zbytek života strávila živořením, závislá na péči druhých. To nebylo nic pro ni. Zemřela - a já jí to upřímně přeji, protože jí rozumím. Bez ohledu na to, jakou bolest pocítilo mé srdce, jsem ráda, že se mohla naposledy svobodně rozhodnout o svém životě a o své smrti.


A to bych přála každému - včetně sebe.





Názor autora se nemusí shodovat s názorem redakce




načítá se...

Hodnocení článku:

Hodnocení: 
0
Zatím nehodnoceno

akad. mal. Rosti Fečová

Zaměření: Nevyplněno

Kontakt: Letohradská 62
170 00 Praha 7

233 378 206
602 958 687
artterra.zde.cz

Web: Nevyplněno

Telefon: Nevyplněno



Další články autora
více