„Správné je to, co člověk dokáže uvidět jedině srdcem. To, co je opravdu důležité, zůstává očím skryté.“ Antoine de Saint-Exupéry, Malý princ
V drtivé většině lidských snažení se úspěch nedá dosáhnout pouze rozumem. Naštěstí jsme od přírody obdařeni něčím, co nazýváme emocionální inteligence. Pokud s ní umíme pracovat, tzn., že známe a umíme pracovat se svými city, můžeme se prosadit v lidské společnosti a být úspěšní.
IQ – všeobecná rozumová schopnost
Je především výsledkem dědičnosti a od zhruba 6 let věku je její hodnota stálá. Vysoké hodnoty IQ nám umožňují zvládat náročné studium, mít úspěch ve vědách a dosáhnout vysokou úroveň v daném oboru.
Bohužel to ani zdaleka nevypovídá, jak se uplatníme v zaměstnání, jak se dokážeme prosadit, jak jsme schopní budovat a udržovat vztahy jak na pracovišti, tak zejména v rodině. To vše závisí na našich emocích, citech a především na tom, jak je známe a dokážeme ovládat. Životní úspěch závisí až z 80% právě na emocionální inteligenci.
Fenomén EQ
Jistě znáte ze svého okolí lidi, o kterých víte, že jejich rozumové schopnosti, logické a analytické myšlení je na vysoké úrovni. Bohužel ale komunikace s nimi je obtížná, jako by jim chyběla v chování a jednání lidskost. Jako by nedokázali správně emocionálně zpracovat a vyhodnotit problémy, které přicházejí a jejich reakce jsou okolím vnímány negativně. To něco, co jim schází, je právě emocionální inteligence neboli schopnost zvládat emoce. Kdo chce být v životě úspěšný, musí umět zacházet se svými city a s pocity ostatních lidí. Zkrátka musí mít dobré vztahy s lidmi. Tímto návodem k úspěchu se řídil i zakladatel mamutí automobilky Henry Ford. Na otázku, co bylo základem jeho podnikatelského štěstí, řekl: „Existuje-li tajemství úspěchu, tak je to schopnost chápat stanovisko jiných lidí a vidět problémy jejich očima.“
S posuzováním emoční inteligence pracují např. personalisté, kteří si problém definovali po svém: IQ je to, co nám pomůže najít zaměstnání, ale potřebujeme EQ, abychom si jej udrželi.
Lidé s vysokým IQ a nízkou emoční inteligencí to mají těžké už jako děti. Ve škole obvykle dosahují velmi slušných výsledků, jsou oblíbení u učitelů, ale neoblíbení u spolužáků. Ti si s ním nechtějí hrát, nechtějí se s nimi o přestávkách bavit. Z takových lidí vyrůstají skvělí odborníci, ať už lékaři, jaderní fyzici nebo vědci, ale jsou to „sociální idioti“, kteří si nejsou schopni vybudovat pevné vztahy mezi lidmi, udržet manželství, říká se o nich často, že „je takovej divnej“. Jejich pravým opakem je člověk, který zná sám sebe, svoje city, dokáže je ovládat, má zdravé sebevědomí, je empatický k ostatním lidem, ve společnosti se cítí dobře a je oblíbený. Dokáže komunikovat s lidmi ve svém okolí i o nepříjemných věcech bez toho, aby někoho urážel nebo někoho zraňoval.
K čemu jsou nám emoce?
Emoce potřebujeme k pochopení vnějšího světa a zvládání nároků, které jsou na nás kladeny. Je také logické, že rozum a cit nejsou protipóly, mají hodně společného. Z hlediska evoluce jsou emoce tím, co nám pomáhá přežít a stejně tak v každodenním životě jsou city tím, díky čemu zvládáme těžké situace, které jsou pro nás tak velmi důležité, že ponechat jejich řešení pouze rozumu nelze. Příkladem je nebezpečí, ztráta blízkého člověka, ale také budování rodiny a vztahů uvnitř ní, řešení konfliktů ve vztazích. Emoce stojí tedy nad rozumem a ve vypjatých situacích se rozhodujeme na základě citu. Je to proto, že centra emocí vznikla v našem mozku daleko dříve, než centra racionality. Rodíme se s potenciálem citů, který se osvědčil již před mnoha tisíci lety. Bohužel v dnešní době jsou mezilidské vztahy daleko složitější a více rozumově orientované. Tento paradox se snažíme zvládnout každý po svém. Člověk s vysokým potenciálem emocí vybuchne v hněvu nebo se snaží své emoce utlumit. Ani jedno není správné. Ačkoli potenciál emocí je nám dán do vínku při narození, zvládání emocí a tedy emoční inteligenci se můžeme naučit. Stejně, jako trénujeme svaly nebo paměť, můžeme trénovat emoční inteligenci a dostat se na úroveň, kdy jsme schopní adekvátně řešit a také vyřešit problémy.
Už Sokrates radil svým žákům: „Poznejte sami sebe a potom budete schopni správně vnímat a ovlivnit svět kolem nás.“ To je starověká, ale stále platná definice emoční inteligence. Jen člověk, vyrovnaný sám se sebou je schopný vyrovnat se s problémy kolem a efektivně je řešit.
Více si můžete přečíst v knize Daniela Alemana: Emoční inteligence.
|
