Zrcadlo - brána do jiné dimenze I.

Zrcadlo je naším věrným průvodcem během celého života. Vnímáme ho jako samozřejmou součást našeho domova, přičemž nám ani nepřijde na mysl, že zrcadlo umí i jiné "kousky" než jen být pouhým odrazem našeho momentálního vzhledu. Prostřednictvím magických zrcadel se prý dá nahlédnout do světa, který je jinak před našimi smysly skryt.

Jasnozřivý pohled
Jasnovidnost je fenomén, který vzrušuje lidi odnepaměti. Ve snaze o rozvinutí této schopnosti dodnes požívají kdejaké extrakty z bylin jedovatých (například hašiš, opium, blenu, jmelí atd.) i léčivých (fenikl). Ve snaze vidět víc, než v tu chvíli lze, svůj zrak upírají do jemně broušených koulí z čistého horského křišťálu (crystalomantie) nebo do různých druhů zrcadel (catoptromantie). Vize a vidiny, které se jim v těchto předmětech zjevují, si ti "racionálnější" vysvětlují jako projekci, kterou je možné dosáhnout právě díky rozvinutí jasnozřivosti. Pokud si přitom věštec či věštkyně mumlá zaklínadlo či magickou formulku, většinou jde jen o další pomůcku k dokonalé koncentraci. Cesta do okem běžně neviditelné přítomnosti, minulosti či budoucnosti je otevřená...

Když zrcadla nebyly
Ano, byly! Vždyť touha člověka spatřit svůj vlastní obraz je starý jako lidstvo samo. A pokud opomeneme odraz vodní hladiny, tak i v dávnověku, když ještě neexistovaly zrcadla v dnešní podobě, hledali lidé co nejlepší způsob, lépe řečeno materiál, ve kterém by se mohli zrcadlit. Od fascinace vlastním obrazem nikdy neměli daleko k tomu, aby takovouto lesklou plochu použili také jako bránu do jiných dimenzí. S věštěním ze zrcadlových lesklých ploch se setkáváme takřka v každé kultuře. Například Peršané a Číňani opužívali zrcadla z kovu, Japonci z nefritu, Egypťané z mědi (za jejich předobraz sloužil slunečný kotouč) a Řekům k tomuto účelu sloužily leštěné bronzové desky. V egyptské mytologii se můžeme setkat s Hathor, bohyní lásky, hudby a tance, které prý bůh Slunce Ra svěřil své kouzelné oko, kde se zjevovaly všechny věci a lidé na celém světě. Kouzelnou moc oka měl Hathořin štít, přičemž jedna jeho strana viděla všechno bez ohledu na vzdálenost a čas a druhá odrážela každého v jeho skutečné podobě, takže k lesklému štítu-zrcadlu se odvažovali přistoupit jen odvážní. V řecké mytologii dostala jako dar zrcadlo věrná Penelopa, žena bájného potulného hrdiny Odysea. Také účastníci starořeckých dionýských slavností věřili, že v zrcadle spatří duši mrtvého, jak se odpoutává od těla, směřujíc k nesmrtelnému bytí, proto se "zasvěceným" dávalo zrcadlo do hrobu. Antické čarodějnice z řecké Thesálie věštily tak, že na zrcadla psaly své formulky krví a nastavovaly ho Luně. Jako jednoduché zrcadlo se používal také kus hlazeného a leštěného kamenného uhlí.

Hebrejští kabalisté měli dokonce věšteckých zrcadel sedm, každé zhotovené z jiného kovu, odpovídající ročnímu období a planetárním vlivům. Známé jsou také dva velké drahokamy Urim a Thumin, ve kterých jedni viděli nevyslovitelné jméno, jiní jména dvanácti izraelských kmenů, další hovořili o jejich nebeském původu, přičemž dar vidět v nich měl jen čistý a svatý člověk.

Když se v 16. století proslavily Benátky svými nádhernými skutečnými zrcadly, tedy když se k jejich výrobě začala používat také směs cínu a rtutě (v 19. století se začalo přidávat i stříbro), objevil se nejideálnější prostředek k nahlížení na běžnou realitu.

Kamen zjevení
Ve středověku se také setkáváme s různými formami věšteckých zrcadel i metod... K předpovídání budoucnosti ze zrcadel se také používala voda (enoptromancie), a to tak, že lesklá plocha zrcadla se ponořovala, přičemž věštec se díval do zrcadla a interpretoval to, co se mu zjevovalo v odraze zrcadla. S pomocí této metody se zjišťovalo především to, zda se někdo uzdraví. Středověcí mágové používali také cínová či měděná zrcadla. Je však třeba podotknout, že církev tyto metody odsuzovala a považovala je za bohapusté vyvolávání duchů a spolčování se se Satanem (roku 1318 dokonce papež Jan XXII. obvinil ze zločinu věštby z lesklého povrchu duchovní ze svého okolí a o něco později vydal buli Super illius specula, namí zločinu věštby z lesklého povrchu duchovní ze svého okolí a o něco později vydal buli Super illius specula, namířenou proti těmto "zločinům"!). Církev stejně tak odmítala i samotnou symboliku zrcadla; vždyť pramenila v pohanských pověrách a předkřesťanských mystériích. Navzdory tomu však do dnešních dnů přetrvalo přirovnání čisté duše k čistému zrcadlu a k symbolu světa.

Některá zázračná zrcadla proslavili ti, kteří je vynalezli a dívali se do nich, například zrcadlo Cagliostrovo (tajemný hrabě-okultista), Swedenborgovo (švédský filozof a vizionář) či později barona du Poteta (francouzský magnetizér a rosenkrucián).

Ještě před nimi, v 16. století, se svými věštbami proslavil také slavný britský filozof, astrolog, matematik, mág a kabalista John Dee (1527-1608). Slavný renezanční věštec poskytoval rady vysoké šlechtě, přičemž používal zrcadlo z černého obsidiánu, dnes oblíbeného klenotnického kamenu, který vzniká rychlým tuhnutím sopečné magmy. Obsidián používali k podobným účelům také aztéčtí šamani, přičemž jeho kouzelnou moc spojovali s bohem Tezcatlipokem, zvaným "Kouřící zrcadlo" a John Dee prý jeho prostřednictvím komunikoval s anděly. Od roku 1558 pracoval Dee dokonce pro samotnou královnu Alžbětu I. a kromě astrologických služeb pro královskou výsost nalížek často také do svého magického zrcadla, které nazýval "kamenem zjevení". Díky své jasnozřivosti prý Dee varoval královnu před útokem Španělů. Některé zdroje uvádějí kuriozní perličku, že mág Dee používal jako svůj kód číslo 007, dnes známé jako číslo filmového agenta Jamese Bonda. Podle Deeho toto číslo symbolizovalo smysly, zejména jasnozřivost: dvě nuly jako dvě oči a sedmička jako součet dvou očí, čtyř smyslů a inteligence. Mimochodem, pověstný "Kámen zjevení" je dnes vystavený v Britském muzeu.