Jak nalézt toho správného partnera (?) IV.
Jaroslava Kuchtová

V minulém díle jsme se doslali k nutnosti jasné volby ve vztahu - ať už ji i prakticky provedeme ihned či o trochu později - faktem poté zůstává, že jsme opět svobodní. Ani případným nehezkým úředním označením "rozvedená" či "rozvedený" bychom si radost z nově nabyté volnosti neměli nechat vzít … Jsou samozřejmě lidé, kteří si svou nezávislost umí hned vesele a nekomplikovaně užívat. Ale jsou i tací, kteří se jí mohou cítit najednou i velmi zaskočeni. Třeba proto, že ačkoliv se vědomě snažili nechat neadekvátního partnera odejít, samota, byť jen dočasná, je děsí. Nastoupit mohou proto i takové pocity, jako je nejen radostná úleva, ale i obrovská únava z toho všeho předchozího přílišného nasazení, rozhodování, stresování a všemožného utrpení a samozřejmě také obava z náhle pociťovaného osamocení. Podle specifického založení osobnosti zde existují zcela individuální reakce a měl by jim být ponechán pokud možno přirozený průběh. Snad jen tam, kde je dopad příliš dramatický, lze doporučit odbornou terapeutickou pomoc. Nakonec se ale s nimi vyrovnají všichni. Výsledek - svoboda - je tedy na světě. Ovšem co s ní? Opět platí, že rod ženský je v následujícím textu použit jen s ohledem na srozumitelnost - obdobné potíže ve vztazích jsou vždy oboustranné i přesto, že ve většině manželství jsou role více či méně nějakým způsobem vymezené.

Bojovaly jsme - a zvítězily! Stálo nás to sílu, čas, nervy, peníze … ale kýžený výsledek je konečně tady. Byla by proto velká chyba zapomenout najednou na všechno to hluboké přemýšlení, přesné plánovaní a pracně získané sebeovládání, které nás spolehlivě dovedlo až k cíli, a začít se najednou chovat zcela opačně. Tak bychom se jen snadno vrátily ke svým předchozím chybám a podle zákona příčiny a následku si tak "vykoledovaly" ve své podstatě jen přesnou kopii partnera, kterého jsme předtím tak pracně opouštěly … Toto se skutečně velice často stává a naneštěstí to bývá jasně odhaleno až ve chvíli, kdy je na mnoho věcí opět pozdě.

Drtivá většina "nevědomých" lidí totiž stále více či méně dokola podléhá svým vrozeným dispozicím, které zasahují i výběr potencionálního partnera v souladu s tím, jaký pro ně byl určen "Vyšší instancí" jako karmická odměna či naopak lekce k ponaučení. První vážné vztahy takřka nemají žádnou šanci se této předurčenosti vyhnout - jsme tak osudem nuceny je absolvovat a obdržet přesně to, pro co jsme si sem přišly. Teprve po jejich odžití - respektive po vypořádání se s nimi na všech úrovních - a jejich následném hlubokém uvědomění, pochopení všech vazeb a souvislostí, odpovědí na všechna "proč" těchto vztahů, se nám naskýtají možnosti vzniku poněkud odlišných partnerství (přestože i tato samozřejmě podléhají mantinelům našich osudových vymezení).

Měly bychom se tedy i nadále a - nejlépe jednou provždy - snažit o vědomý přístup ke všemu, co nás potkalo, potkává a potkávat bude. Jen v trvale jasném vědomí našich činů, citů, myšlenek a představ tkví možnost "vítězství" nad námi samými a tím i nad našimi osudy, respektive nad vším tím, co je v našich osobnostech ještě nezralé a nedostatečně zpracované. Ve své podstatě je toto samo o sobě již praktická vnitřní stezka k Poznání, pro niž se rozhodují jen velmi zralé duše - její praktikování anebo alespoň snaha o to nese ale své ryzí plody i v rovině běžného praktického života, partnerské vztahy nevyjímaje. Jaké jsme, takového partnera si přitahujeme. Je to jednoduchý zákon, který ale samozřejmě působí zde na Zemi v prostoru a čase - proto se může stát a také se tak často děje, že se někam vnitřně posuneme, proměníme - i čistě pozitivně, ale pokud se tak neděje i s naším partnerem, problém je na světě - hned je tu odlišná úroveň osobností s veškerými následnými potížemi popsanými již v dílech minulých.

NYNÍ JE TEDY NUTNÉ PLNĚ SI UVĚDOMIT ŽE:

" …jsme se konečně zbavily karmického břemene, které nás mohlo pronásledovat možná jen v jedné, ale také dost možná i v mnoha našich minulých inkarnacích." No jen si to představme - mohly to být celé dlouhé, trnité a často i velmi neveselé životy, v nichž jsme marnily svou energii a čas prakticky stejnými, opakujícími se problémy, na něž jsme si dobrovolně "zadělaly" - to je hrůzná představa, že? Rozhodně bychom tedy neměly plody své letité "práce" (dřiny, nervů, starostí, emocionálních bouří a všemožných přepětí atp. - vzpomínáme si na to všechno vůbec ještě …?) jen tak lehkomyslně zahodit opětovnou nesprávnou volbou partnera, který se má stát v co nejpřesnějším slova smyslu naší druhou drahou polovičkou … Člověk je bytost často až nemístně optimistická a někdy ke své škodě zapomíná i na to horší a zlé, co by si měl raději jednou provždy ve své paměti ponechat jako alarmující výstrahu, protože jinak skutečně riskuje, že bude své lekce opakovat znovu a znovu, tak dlouho, dokud se jejich výsledky nezautomatizují a samovolně neuloží i do podvědomí (to už z nich ale může být pěkné trauma!). Odpustit - ano - vždy - komukoliv - a prakticky cokoliv. Ale zapomenout - nikdy - ve vlastním zájmu pozitivní přítomnosti a budoucnosti a pro celkové posílení sebezáchovného instinktu.

Díváme-li se na své životy z opravdu velké výšky a vnímáme-li dobře věkovité panorama času pochopíme konečně, že nezáleží na Bohu, kdy, jak a koho potkáme, ale jen a jen na nás - kdy my samy pochopíme své lekce a trvale se poučíme. Bůh jen vymezuje platnou zákonitost a při naší velké snaze nám může i mnohé odpustit, ale volba respektování těchto zákonů či naopak jejich překračování je na nás. Pokud se na něj proto zlobíme a nadáváme na osud, chováme se jako blázni, co se nejprve sami radostně vyválejí v blátě a pak zoufale brečí, že jsou špinaví … Bůh má na rozdíl od našich konkrétních životů nekonečně mnoho času, on si prostě počká, až všechno pochopíme. Vyčkáváme-li proto příliš dlouho se správným jednáním, prostě nás to jen může bolet více a více - a i v tom je jeho dar, zkrátka nás tak jen urputněji nutí konečně pochopit to, co pro nás bude užitečné a dobré a co my často nejsme schopny vůbec nijak v daném okamžiku správně zhodnotit a postihnout. Zlobit se můžeme ale opravdu jen samy na sebe. Pokud jsme vše pochopily správně, naše nově nabytá svoboda by tedy pro nás v ideálním případě měla představovat novou zodpovědnost, nikoliv neomezený prostor pro další chybování.

Plně platí, že nevědomost neomlouvá. Ve vlastním zájmu bychom se měly snažit tyto vesmírné zákonitosti poznávat a chápat - tedy v první řadě více poznávat a chápat samy sebe. Své základní povahové rysy a schopnosti, city, myšlenky, reakce na druhé lidi a nejrůznější situace. Ne nadarmo se praví: "Poznej sám sebe a poznáš celý svět". Základní objektivní znalost sama sebe je předpokladem k poznání druhých a úspěšného proplouvání životem se vším, co k němu neodmyslitelně patří. A měla by také být tím prvním krokem který učiníme ještě předtím, než začneme své nové vztahy vůbec zakládat.

Subjektivně se známe všechny možná až moc dobře. Druzí lidé nás však mohou vnímat odlišně a i život sám nám často ukazuje, že to s námi zřejmě může být i trochu jinak, než si myslíme či vnímáme - a nejen nutně v tom negativním smyslu. Je moudré snažit se tedy poznat se a zlepšit prostřednictvím nejrůznějších sebepoznávacích metod a na nejrůznějších úrovních. Využít se dají jógická cvičení, běžná i hlubinná psychologie, kineziologie, kreativní tvorba zrovna tak jako astrologie, tarot, rodinné konstelace atp. atd. V současnosti existuje těchto metod víc než dost. Nejlepší učitel je samozřejmě život sám, ale poznávat se a přicházet na věci až v samotné průběhu průšvihů není příliš konstruktivní. Navíc tam, kde už jsme se jednou spálily, jistě budeme příště sahat opatrněji - tedy i výběr našeho dalšího partnera bude uvědomělejší. A jen těžko se druhého člověka můžeme snažit jakkoliv posuzovat, pokud dobře neznáme ani samy sebe.

Dejme si tedy s naším budoucím partnerským životem raději trochu na čas - nejenže máme příležitost výrazněji si oddechnout, uzdravit si bolavé srdce a přetíženou hlavu - ale můžeme také konečně investovat do vlastního sebe-rozvoje a sebe-zlepšení - a to se nám nikdy nemůže nevyplatit. Dost možná si je zaslouží nejen naše duše, ale i naše tělo. Mějme se tedy moudře rády a především buďme ve všech svých těchto snahách k sobě naprosto upřímné - jen tak může být jejich efekt trvalý. V opačném případě jen zbytečně klameme samy sebe a na všechna ta kýžená zlepšení našich životů čekáme úplně marně. Jen s ryzím přístupem takto samostatně tvoříme neotřesitelné základy naší budoucnosti, které ostatně vždy principielně pramení z našeho nitra a odnikud jinud. A teprve potom můžeme oprávněně doufat i v nalezení toho správného partnera právě pro nás.
Ale o tom zase až příště.