Jak nalézt toho správného partnera (?) II.
Jaroslava Kuchtová

V minulém díle jsme si ukázali, jak je velice snadné zaplést se i v čistě dobré vůli do vztahu, který nám v budoucnosti nemůže nepřinést určité rozčarování - a řekli jsme si také proč. Dnes je tedy čas na to, pokusit se naznačit cestu, která nás může z této situace, pokud jsme se už do ní přese všechno dostali, co nejšetrněji vyvést. Správného partnera můžeme sice znovu objevit i v tom člověku, kterého už máme doma, ale pouze za předpokladu ochoty ke společné "transformaci vztahu" (viz. minulý díl). Ovšem pokud k ní tu správnou odezvu nenalezneme, nezbývá nic jiného než odejít. V případě dlouholetých vztahů lze hovořit přímo o umění odejít…

Za důstojné a konečně ani za trvale uspokojivé řešení vůbec nepokládám udržování dvou a více vztahů současně tak, abychom si kompenzovali vždy to, co nám jinde chybí - pro podobné návody zde ani není žádný prostor. Ostatně hledáte-li informace na serveru tohoto zaměření, budete s největší pravděpodobností sdílet podobný názor. Proto tedy: než začneme hledat toho opravdu správného partnera, měli bychom nejprve komplexně vyřešit všechny své vztahy minulé a také všechny závazky s nimi související.

Opět platí, že rod ženský je v následujícím textu použit jen s ohledem na srozumitelnost - obdobné potíže ve vztazích jsou vždy oboustranné i přesto, že ve většině manželství jsou role více či méně nějakým způsobem vymezené.

Myšlenka na to, že se rozejdeme…jaká hrůza(!)... a je to tady. Už se nám to stalo. Stalo se nám to taky. Stalo se nám to, co jsme prozatím jen poměrně nezúčastněně sledovaly u druhých. I přesto, že nás žádaly o radu nejbližší přítelkyně, bylo to jiné - ten nepříjemný zážitek byl zkrátka jejich a ne náš. Ačkoliv jsme byly schopny jistého vhledu, porozumění i soucitu, samotný prožitek jsme nebyly schopny vstřebat se vším všudy - a možná také proto naše rady nenacházely tu pravou odezvu i přestože byly objektivně zcela správné. Možná se nám i naše kamarádka zdála najednou "nějaká divná"…Nebyla…Jenom jsme zkrátka nebyly přímo v její kůži…

Upřímně - nejprve jsme byly přesvědčené, že nám se to stát nikdy nemůže. Později, když už jsme matně tušily, že asi nejsme žádná výjimka, jsme si tajně přísahaly, že svůj vztah nenecháme v žádném případě zajít až tak daleko. Nepodařilo se…stala se nějaká chyba, už o ní víme. Nejasná tušení a rostoucí vnitřní (a posléze i vnější) nespokojenost nás ale již mnohem, mnohem dříve neustále zpravovaly o tom, že všechno není tak, jak by mělo být. Snažily jsme se neustále přesvědčovat samy sebe, že se nám to vlastně asi jenom zdá - ale nezdálo. Ačkoliv ten úplně první pocit pochyby jsme zaznamenaly už tak dávno, do mysli se nám neustále vnucuje nepříjemná, ale naléhavá otázka: "Co teď s tím?"

Vždyť jsme se tolik snažily! Tolikrát jsme dávaly přednost druhým, jejich zájmům před našimi. Zprvu nás to těšilo, ale - ale potom se v naší duši vždycky ozvalo cosi jako závan nelibosti. Nejprve jen nepatrně, jako zašimrání podzimní pavučinky. Později silněji, jako přátelský dotek a nakonec jako neustále gradující rány do zad, na solar a v poslední době až do srdce. Prudké návaly zlosti kvůli sobectví druhých, ať už oprávněnému či jen zdánlivému, vždy rychle následuje pocit viny za to, že už nejsme tak milé a obětavé jako dřív - nakonec už vlastně ani nevíme, kde je pravda a jaké tedy my samy teď jsme. Nejenže jsme zapomněly na sebe samé, my jsme se sobě samým teď už docela ztratily… Dezorientace je v tomto čase naprosto dokonalá. Zkrátka jsme se dostaly nakonec až k bodu, kdy neharmonické partnerské soužití zasáhlo nejen naše city a emoce, ale i mentální, psychické a duchovní vybavení a přerostlo v konkrétní fyzické obtíže, které se už nedají tak snadno přehlížet. A tak, nechceme-li se úplně zničit, jsme donuceny něco s tím udělat, přestože jsme se tomu tak dlouho "úspěšně" vyhýbaly. Otázka : "Co teď s tím?" už nesnese odkladu.

Návod na řešení jakýchkoliv - tedy i vztahových - obtíží, je ve své nejhlubší podstatě vždy stejný. Existují tři základní body nutné k opětovnému znovuobnovení všeho, co se kdy pokazilo:

1. Uvědomění
2. Rozhodnutí
3. Čin

Tedy vždy, než přistoupíme k nápravným opatřením, je nejprve nutné dobře si uvědomit, promyslet a také přesně pojmenovat, co konkrétně nás trápí. Je dobré sepsat si to na papír (který později můžeme případně použít i jako nápovědu). Naše nespokojenost s čímsi pro druhého nedefinovatelným nám totiž nijak nepomůže ve snaze přivést jej k pochopení a spoluprožití naší situace. To, co jedině zabere, jsou konkrétní fakta, konkrétní situace, jež musíme uvést jako příčinu našeho osobního zklamávání se. Teprve na základě tohoto důkladného uvědomění se můžeme rozhodnout k nějakému řešení. Nechceme-li partnera beze slov navždy opustit, což je zcela opačný extrém toho, co jsme až doposud činily, musíme přistoupit na diskusi. Je ze všech úhlů pohledu moudřejší. A hlavně - neutíkáme tak od problému, který by tím zůstal nevyřešen (to je moc jednoduché, to umí každý), naše karma nevybita - a s největší pravděpodobností by náš další partner "obsahoval" podobné chyby jako ten předešlý. Protože vesmír nám naše učební lekce v našem nejlepším zájmu prostě nemůže odmítnout vydat.

Musíme tedy nyní sebrat odvahu k činu: zklidnit své pocuchané nervy a rozbouřené city a všechno si pokud možno v klidu s partnerem vyříkat. (Ten klid se z nás v průběhu rozhovoru zřejmě vytratí, ale měly bychom se o něj stále snažit.) Pozitivní přístup je samozřejmostí - tzn. žádné výčitky, žádné výhrůžky, ale rovnou k věci: vadí mi to a to, navrhuji to a to, co ty na to…? Tento přístup ostatně platí při řešení všech otázek a ve veškeré lidské komunikaci Je dobré v kostce mít základní fakta připravená, jinak se nám vše rychle vymkne z rukou, dojdou nám argumenty a ztratíme glanc - snaha o konstruktivní postup se snadno zvrhne v nepříjemnou a nic neřešící dětinskou hádku.

Je také na místě počítat s tím, že náš partner nemá o naší zásadní nespokojenosti se společným vztahem ani potuchy. To se stává často - muži přičítají naše podivné reakce nejrůznějším věcem (únava, rozladěnost, stres, nemoc atp.), ale to, že bychom snad byly nespokojeny s partnerstvím či přímo s nimi je mnohdy vůbec ani nenapadne. A pokud se dařilo hrát roli dokonalé partnerky dostatečně dlouho, může to pro ně znamenat i pořádný šok - vždyť až doposud bylo přece všechno v úplném pořádku?!

Už po našich prvních slovech by měla naše drahá polovička jasně vytušit, že toto je něco víc, než obvyklá "výměna názorů". Zaujmeme-li jej dostatečně, můžeme začít a bude-li nám chvíli ochotně naslouchat, jistě připustí mnohé z toho, co říkáme, na co si stěžujeme. Buďme také připraveny na oprávněnou kritiku a ochotny přijmout ji a také něco samy na sobě případně změnit…vyslechnout protistranu patří k zásadám slušnosti každého vyjednávání. Věci se dají sdělit mnoha různými způsoby, upřednostňujme tedy ty příjemnější, samy tím tak totiž ovlivňujeme možný příznivější výsledek.

Po takové debatě by měl vždy následovat posun k lepšímu. Ten se může časem zase začít klonit ke starým kolejím a my opět musíme zasáhnout - je to ona postupná "transformace vztahu", která může trvat i poměrně hodně dlouho. Někomu trvá léta, než změní své staré a nevyhovující názory, zvyky a zlozvyky. Stojí-li nám dotyčný za to, měla by nás potěšit už jeho ochota měnit se a sice pomalý, ale zato trvalý pozitivní vývoj vztahu…a že usmiřování bývá příjemné, o tom asi každý z nás už kdesi slyšel…V tomto životě zkrátka a dobře není nikdo a nic úplně dokonalé, zrovna tak jako nenaroste ani růže bez trní. Nějak by to nebylo ono, že?

Ovšem v případě, že naše snaha řešit vztah není opakovaně přijímána a reakce partnera jsou stále nepatřičné (například v první chvíli nám vše odkývá aby měl klid, ale pak si stejně jede po svém nebo odmítá komunikovat vůbec o jakékoliv změně), jsme nuceny postupovat jinak - ale jsme tím také zbaveny nových karmických dluhů a případných výčitek svědomí: opravdu jsme se snažily a daly jsme druhému šanci začít znovu. Jeho chyba, pokud ji nevyužil. Žijeme-li v partnerství, ve kterém nehrají žádnou roli děti (ať už je nemáme, či jsou už dospělé), řešení může být relativně velice snadné a rychlé - a čím bude rychlejší, tím menší bude bolest s ním spojená. Partner, který nehodlá řešit to, co nás trápí, si nás prostě nezaslouží - jistě bychom nechtěly být po jeho boku zbytečně dlouho. Natož s ním společně zestárnout…

Návod je tedy v této fázi naprosto nekompromisní: rychle si sbalit věci a OKAMŽITĚ ODEJÍT!

/Ti zatvrzelí partneři, co nebyli ochotni ke změně, pokud jsme o to jen slovně žádaly, se často překvapivě proberou až v momentě, kdy nás vidí se sbalenými kufry ve dveřích. I nyní je lépe popřát jim (už kvůli sobě, co kdyby…) ještě jednu šanci - a dát hned jasně najevo, že je zároveň šancí poslední./

Jsme-li dostatečně sebedestruktivní a neodejdeme hned, chuť udělat to nás v budoucnu už nikdy stejně neopustí. Nerozhlížejme se proto ani vpravo, ani vlevo a vezměme nohy na ramena. Teď už můžeme - vlastně musíme, ať si to tedy nakonec ještě nerozmyslíme, znovu a znovu bychom litovaly… A o společných příbuzných, známých, majetku a tak dále raději moc nepřemýšlejme - je to náš život a za své chyby budeme muset platit jen a jen my samy. Naše okolí se s novou situací vyrovná rychleji než si myslíme. Jen co bude někde jiná novinka, rozpad našeho vztahu bude rychle zapomenut. A na ty nové, roztomilé záclonky šité na míru, co byly tak pekelně drahé, si zase vyděláme. Možná budeme mít i čas na to, doplnit si vzdělání a najít lepší práci - energii, kterou nám odebírala starost o druhé teď máme konečně zpět pro sebe, tak jen žádný strach.

Jsou to všechno navíc poměrně směšná pouta ve srovnání s těmi, která existují tam, kde se ve společném soužití nacházejí také děti. Ale o tom až příště.