Prožitek klinické smrti aneb Viděl jsem Ježíše a nebe… - díl IV.
Jan Boštík

Kapitola 2: PROŽITEK KLINICKÉ SMRTI

Stále jsem prožíval nádherný pocit spokojenosti, Domova a radosti. Byla to blaženost. Nikoli však uměle navedená z drog a jiných halucinogenních prostředků nebo technik. Chtěl bych vás upozornit, že NIKDY v životě jsem nepil alkohol, nekouřil, nebral a neznal drogy a nevěnoval se žádným technikám za účelem dosažení stavů extáze a uvolnění! Můj prožitek byl absolutně čistý a nebyl jsem ovlivněn ani prostředím nebo filozofickým zázemím, které by mělo vliv na tento prožitek! Nikdo tam se mnou nebyl a neviděl jsem tam také nic hmotného nebo nějaké tvary či obrysy. Zdůrazňuji to proto, že se za chvilku stane něco neočekávaného.

Najednou jsem cítil, že tam někdo je! Nevím, jak jsem to mohl vědět, ale bylo to velmi silné. Otočil jsem se a za mnou bylo VELIKÉ ZÁŘÍCÍ SVĚTLO! Mělo to tvar vejce. Vypadalo to jako, když v noci v ložnici se někdo postaví před lampičku a to světlo ho v té tmě ozáří okolo celé postavy… Uprostřed toho tak neskutečně ZÁŘÍCÍHO světla stála "lidská" bytost a kolem ní to světlo mohutně a příjemně zářilo. Velmi zvláštní bylo to, že jakmile jsem se otočil a uviděl to světlo, tak jsem "poznal", že je to JEŽÍŠ KRISTUS! Najednou jsem to věděl. Nemusel jsem hádat, přemýšlet a tipovat. Nevím jak je to možné, ale ihned jsem to poznal nebo mi to bylo dáno poznat. Rád bych vám tady na tomto místě něco vysvětlil. V té době mi bylo sedmnáct let a nikdy v životě jsem neslyšel nic o Bohu natož o Ježíši Kristu. V naší rodině nebyl NIKDO věřící a to ani v širším příbuzenstvu. Byla tehdy doba komunistické diktatury, která nepřála jakýmkoli duchovním věcem. Na školách se na toto téma za mé generace NIKDY nemluvilo. Dnešní mládež i když nepatří mezi věřící lidi, tak o bohu a Ježíši Kristu slyšela aspoň ve škole nebo na ulici od evangelistů. Avšak já v té době neznal z křesťanství vůbec nic a o Ježíši Kristu jsem NIKDY nic neslyšel. Byl jsem ukázkový nevěřící ateistický exemplář. Ve svých sedmnácti letech jsem měl rád motorky, blonďaté dívky, tučná jídla a přírodu. Zmiňuji to zde proto, aby jste uvědomili ten šok - že jakmile jsem se podíval na to zářivé světlo, tak jsem věděl, že je to Ježíš Kristus! Věděl jsem, že tam je můj DOMOV a že to světlo je Ježíš, aniž bych ještě před minutou o tom někdy slyšel nebo, abych měl křesťanské základy.

Najednou se stalo něco krásného. Ježíš Kristus, to zářivé světlo - si mě vzal k sobě do náruče. Obejmul mě jako, když například doma vezmete své miminko do náruče a jemně s ním houpáte, aby jste mu projevili svou lásku. Bylo to naprosto šílené. Takový proud emocí, tak na to jsem nebyl zvyklý, ale přesto to bylo tak hřejivé a milé… Já si tu v chvíli uvědomoval, že se netopím ve vodě, ale jsem zcela "utopený" v lásce a dobrotě Ježíše Krista! Znáte ten pocit, když se poprvé dotknete své lásky, projíždí vámi tisíce voltů, tělo vás brní, srdce vám chce vyskočit z hrudníku, cítíte každý tep, třese se vám hlas a ruce, cítíte že vaše srdce je schopno pojmout třeba celý svět… Ano, to je láska. Ale to, co jsem tam v ten čas prožíval byla ještě jiná LÁSKA. Bylo to tisíckrát silnější. Nechci aby to vyznívalo nějak předuchovněle. Vždyť ještě v tu chvíli jsem byl nevěřící materialista až hanba. Přesto to bylo něco tak abnormálního a plné opravdové LÁSKY od Ježíše Krista, že se tomu nešlo bránit. Takový pocit jsem nikdy před tím ve svém životě nezažil.

Byla to LÁSKA, kterou před tím a ani dnes nezažívám. Znovu to zažiji asi zas až v nebi. Pokusím se tu LÁSKU k něčemu připodobnit nebo ji porovnat. Lásku zažíváme v sexu, k věcem, k lidem a ve snech. Avšak ani to nejvášnivější milování s manželkou se nedá s LÁSKOU Ježíše Krista porovnat, miluji americká auta, ale ani Cadilac nebo Chrysler 300C není nic proti tomu pocitu, miluji maso v jakékoli pečené podobě, avšak ani bažant pečený na víně s česnekem, rajčaty a bazalkou, je nic ve srovnání s tím, jak se mě dotkla LÁSKA Ježíše Krista. Jak vám to mohu ještě lépe vylíčit? Znám jako vy tisíce slov, pojmů, pocitů a emocí, ale neznám slova, kterými bych to mohl hlouběji vyjádřit. Ten prožitek LÁSKY ovšem pokračoval dál. Cítil jsem silně tři zajímavé věci. Za prvé: Ježíš Kristus mě znal! Věděl kdo jsem a jak se jmenuji. Znal celý můj život a každý můj skutek, který jsem do svých sedmnácti let učinil! Připadal jsem si jako průhledná sklenice se zavařeným kompotem do které krásně vidíte, ale ona to neví. Za Druhé: Já jsem ho ještě minutu před tím neznal. Křesťanství pro mě bylo směšným blouzněním pro staré lidy. Za třetí: LÁSKA, kterou mě zalil mě nic nevyčítala, neodsuzoval mě za zlé skutky a byla bezpodmínečná! To bylo tak zvláštní. Zde na Zemi miluje láskou, která je vždy podmíněná (manželství, sex, pracovní vztahy, přátelství, rodičovství, láska k věcem…). On mi nic nevyčítal i přesto, že mě znal a že by bylo co. Cítil jsem se přijatý takový jaký doopravdy jsem! Každému z vás bych tolik tento pocit přál.

Avšak prožitek klinické smrti pokračoval dál. Ježíš Kristus odešel pryč a já tam byl opět sám. Krátce na to se mi před "očima" odehrálo několik scén z mého života. Vesměs šlo o negativní věci a příběhy, kdy jsem někoho zmlátil jako kluk, kdy jsem neposlech rodiče a další podobné… To pokračovalo tím, že jsem cítil, jak se Ježíš Kristus to zářivé světlo vrátil a položil mi otázku. Jeho otázka vůči mě nebyla vyřčena slovy, ale přesto jsem zcela přesně věděl na co se ptá. Ta otázka zněla asi takto: "…co chceš říci na svou obhajobu?…" nebo "…čím chceš obhájit svůj život?…" Ta otázka mi připomínala situaci v soudní síni, kdy soudce dává obžalovanému možnost poslední obhajoby vlastními slovy bez zastupujícího advokáta. Hned jak mi Ježíš Kristus položil tuto otázku, tak odešel a zůstal jsem tam sám. Běžný mladý člověk má velkou slovní zásobu, mnoho toho prožil a je zdatný ve verbální komunikaci s okolím. I já jsem takový tehdy byl. Předpokládal jsem sám v sobě, že na tuto lehkou otázku vychrlím množství různých argumentů a odpovědí.

Najednou jsem však zjistil šíleně překvapující věc. Nemohl jsem ze sebe vypravit jako odpověď na Ježíšovu otázku nic jiného, než zoufalé mlčení! Bylo to strašně pokořující! Tehdy jsem to vůbec nechápal, proč jsem nenašel v sobě žádnou odpověď. Žádný skutek, sen, touha nebo dosažené vědomosti mi neposloužili k tomu, abych je uvedl jako odpověď na tak zdánlivě jednoduchou Ježíšovu otázku. Jediné na co jsem se zmohl bylo mlčení. Byl to ohromě pokořující pocit. Kdybych ten pocit měl s něčím porovnat, tak je to částečně obdobné odhalení zloděje. Představte si, že jste jednou v životě něco ukradli a policie vás chytila přímo na veřejnosti… Ten pocit odhalení, zveřejnění vašeho jména a hluboké pohledy kolemjdoucích. Cítil jsem jako "NIC" a v tu chvíli nemělo nic v mém životě významnou hodnotu. Nejzvláštnější na tom bylo to, že Ježíš Kristus si nepřišel pro odpověď. Asi už dopředu tušil, jak na jeho otázku odpovím.

Tento pokořující pocit oboustranného mlčení po krátkém čase sám odezněl a já se opět cítil v "nebi" velmi dobře. Pomalu se mi vrátil pocit blažené spokojenosti, radosti a nadále jsem byl rozhodnutý, že tam chci zůstat a že je to můj Domov. Tento můj silný emociální pocit se transformoval v další konkrétní krok. Rozhodl jsem se jít oním prostorem nebe nebo chcete-li "vrátnicí před nebem"dál směrem, kterým se dalo jít. Po krátkém pohybu vpřed jsem přišel na místo, které by se dalo popsat jako křižovatka. Možná to lépe vystihne pojem - rozcestí. To místo se podobalo konci cesty, která se rozdvojuje. Jedna cesta vedla doleva a druhá doprava. Stále jsem byl plný pocitu spokojenosti a jestli se vydám po cestě vpravo nebo vlevo, tak to mi bylo jedno. Než jsem stačil vstoupit z rozcestí na jednu ze dvou cest, tak jsem opět uslyšel zářivé světlo - Ježíše Krista. Ještě dnes si pamatuji zcela přesně, co mi tehdy řekl, nebo´t to byla věta, která až do dnešních dnů zásadně ovlivňuje můj život!

Řekl mi toto: "Vrať se! Ještě není tvůj čas". Musím se kajícně přiznat, že ve svých sedmnácti letech jsem byl občas zvyklý a úspěšný v tom, že jsem svému otci odmlouval. O něco podobného jsem se pokusil i tehdy. Nechtěl jsem se nikam vrátit. Chtěl jsem tam zůstat! Bylo tak tam tak nádherné a byl to můj Domov. Proto jsem na Ježíšovu výzvu nezareagoval a neuposlechl. Jeho výrok "Vrať se! Ještě není tvůj čas" se krátce na to zopakoval. Tentokrát to ovšem nebylo řečeno oznamovacím způsobem, nýbrž způsobem rozkazovacím. Podruhé to zaznělo s velkou silou zvláštní mocné autority. Byla to autorita, které se nedalo odmluvit nebo neuposlechnout! Připomínalo mi to období, kdy jsem pracoval v kampeličce a měl jsem kancelář vedle generálního ředitele. Ten když něco řekl, tak všichni byli v pozoru a nikdo si nedovolil cokoli komentovat nebo neuposlechnout. Tak přesně této autoritě se to podobalo.

Hned na to následovalo to, že Ježíš Kristus mě "vzal" nebo spíše "poslal" zpět do mého těla. To už jsem pomalu cítil, jak mě kamarád tahá z vody a položil mě na pláž. Hned po vytažení z vody jsem cítil dvě věci. První byla ta, že mě začal bolet rozlámaná páteř. Druhý pocit byl pro mě mnohem důležitější. Vnímal jsem hluboký zármutek nad tím, že jsem zpátky na Zemi. Tolik jsem se tam chtěl vrátit a již to nešlo.

Pro mého kamaráda bylo mé zachraňování poměrně náročné. Část řeky do které jsem spadl byla hodně rychlá. Mé tělo se po pádu a celkovém ochrnutí díky proudu ocitlo přibližně o dvacet metrů od místa pádu. Podle slov mého kamaráda bylo mé tělo pod vodou mezi kořenýma stromů a vodních keřů. Podle jeho slov jsem byl pod vodou asi deset minut.

To je celý můj dramatický prožitek klinické smrti, který jsem prožil 11. srpna v roce 1988.

Pokračování příště

Z knihy PROŽITEK KLINICKÉ SMRTI ANEB "VIDĚL JSEM JEŽÍŠE A NEBE…", 2005, Jan Boštík;
publikováno se souhlasem autora.