Smrt z přepracování a syndrom vyhoření - I.
Vlk Samotář

Ryby vidí návnadu, ale ne háček.
Lidé vidí zisk, ale ne zlo.
Čínské přísloví

Další strašák "moderní" doby?
Tvrdí se, že asi tak pětina obyvatel naší planety v produktivním věku se cítí pracovně přetížena. Pracovní vytížení necelých deseto procent z nich je takové, že se u nich projeví tak zvaný syndrom vyhoření neboli burnout.

Oč jde? Je to snad "módní novinka" z kategorie civilizačních chorob? Když někomu řeknete, že se obýváte být tímto postiženi, dočkáte se odpovědi, jako obvykle od své manželky (manžela), šéfa ... "Prosím tě, z čeho TY můžeš být ve stresu (přetažený, unavený ...") - no, asi to všichni znáte. Je to tedy opravdová nemoc nebo jen výmluva toho, komu se nechce právě nic dělat nebo mu práce zrovna nejde od ruky?

Poprvé v Japonsku ...

Fatální problém související s abnormálním pracovním zatížením - smrt v důsledku přepracování - zavedli poprvé Japonci roku 1982 pod jménem karoši. Z důvodu totálního přepracování umírá v Japonsku několik set lidí ročně. U nás naštěstí (skutečně naštěstí) není pracovní morálka tak na výši, takže se spíše mluví "jen" o syndromu vyhoření. Jak to ale bude vypadat, až se budou pokoušet napasovat japonské "moresy" na české dělníky v nových továrnách zakládaných na našem území ...

Pak se může stát, že budou importovány nejen japonské technologie, ale i civilizační neduhy. Příčinou úmrtí se může stát práce v dlouhých pracovních směnách s neúměrným množství přesčasů. A teď pozor - o malér si zadělává člověk, který za měsíc odpracoval 100 a více přesčasových hodin (nebo přes 80 hodin za poslední půlrok). No a to myslím, že už se týká leckoho z nás..

Statistika hovoří smutnou řečí:

• v roce 2000 zemřelo v Japonsku na přepracování 85 lidí.
• V roce 2001 jich bylo již 143 ...
• ... a v roce 2002 dokonce 317.

Ale i u nás ...

Nároky zaměstnavatelů se zvyšují a s nimi i pracovní zátěž. S tím přímo souvisí zvýšená hladina stresu - a ten může přímo způsobit srdeční selhání. Není v české povaze se pro někoho cizího předřít do úmoru. ale i "našinci" z nadměrné pracovní zátěže ztrácejí po čase energii ("vybité baterky"), zájem i motivaci k další práci. Únava psychická i fyzická je na denním pořádku. Lidé neodpočívají - a argumentují to tím, že si to nemohou dovolit. A nezřídka je to, bohužel, smutná pravda. Pár dní dovolené tu a tam pokradmu vybrané stav nezlepší. Pak se ještě přidružují potíže v rodinném životě. Již mezi dvacátníky a třicátníky přibývá workholiků - lidí, závislých na práci. Rodina, sotva založená, se obratem rozpadá. Děti to většinou neodnášejí, protože na ně dosud nebyl čas. Ale i tak, psychika dostává svůj díl.

Jaká jsou stádia vyhoření?

Smutné je to, že již i syndrom vyhoření je popsán a analyzován jako jakákoliv jiná nemoc (tahle je ovšem úplně zbytečná).

Proces vyhoření se u většiny případů dá rozdělit do pěti stádií.

• Představte si, že jste čerstvý absolvent nějaké školy. Nastupujete do svého prvního zaměstnání nabitý vědomostmi a předsevzetími - jste ve fázi nadšení. Tak to bylo snad i v celonárodním měřítku kolem roku 1990, kdy vznikala řada českých společností, ve kterých panoval kapitalismus barvy růžové. Lidé si vydělali, vztahy na pracovišti ve směrech svislém i vodorovném byly více než srdečné. Čas nadějí a očekávání ... tak nastupuje snad i dnes do práce nováček; pln ideálů, nápadů, představ. Práce se zpočátku daří, přináší uspokojení, stává se nejdůležitější součástí života. Práce je smyslem života, člověk má pocit, že nic jiného nepotřebuje ke štěstí a naplnění - a v desítkách a stovkách dobrovolných přesčasových hodin se pomalu a nenápadně začíná vytrácet energie. Pracovník se v té době pohybuje tak nějak ve "vodorovné rovině" - práce jako taková mu stačí a nepřemýšlí snad ještě o kariéře a povyšování; věří tomu, že jeho snaha se po zásluze zohlední.

• Potom ale přijde čas, kdy počáteční nadšení dohasíná, práce už není tak přitažlivá, aby dokázala zastínit ostatní stránky života. Začíná stadium stagnace. Počáteční záře pozlátka zeslábla natolik, že zaměstnanec najednou vidí své okolí reálně. Začíná být zapotřebí něco tu a tam slevit ze svých očekávání. Také se neodbytně vtírá pocit, že by kromě práce bylo hezké si také udělat nějaké volno. Najednou jsou tu váhy, na jejichž jedné misce vidí člověk svou práci - tedy svýma očima ji vidí - a na druhé své požadavky a přání: najít si partnera, založit rodinu, mít slušný plat, pěkné bydlení a trochu toho luxusu navíc (jak to vidí kolem sebe a v časopisech a v TV). Ty misky vah nejsou ale v rovnováze. člověk má pocit, že by si za to, co vynakládá, zasloužil také patřičné ocenění. Hmmm, platí přece zákon zachování hmoty a energie - nebo snad že by ne? Pracovník se pomalu začíná orientovat do svislé roviny. Pošilhává po kariéře a vzestupu na profesním žebříčku.

• Ve třetím stádiu, stádiu frustrace, se člověk začíná nad vlastní prací zamýšlet. Hloubá nad smysle práce vůbec a nad efektivitou toho, co sám dělá. Začíná také vadit byrokratický aparát a jeho příkazy a nařízení, které omezují tvůrčí rozlet v cestě, kudy by si člověk "selským rozumem" myslel, že se má ubírat. Snaha o přemýšlení nad prací vede zákonitě ke konfliktům s nadřízenými a také k nespokojenosti s podřízenými. Vztahy na pracovišti se mohou vyhrocovat a přerůstají v emocionální a počínající fyzické obtíže.

• Snahy o "proražení zdi holou hlavou" - marné snahy o dialog s nadřízenými a ještě marnější boj s byrokracií - zřejmě zákonitě vyústí do dalšího stádia, apatie. Člověk se dostal do nekonečné smyčky. Z práce je trvale frustrován, už mi nepřináší potěšení ani není přesvědčen o jejím smyslu a přínosu, ale přesto ji potřebuje, což je logické, ke své obživě - je na ni závislý. Toto období charakterizuje snaha dělat jen to, co je nezbytně třeba, již žádné dobrovolné přesčasy, vyhýbat se nové práci ... Jde jen o to, udržet si zaměstnání a moc se při tom nepředřít, řeklo by se laicky.
• Poslední stádium je stádium intervence. V něm nastává reakce na vyhoření a člověk se snaží vytrhnout z té nekonečné smyčky zklamání. Zde může být více zohledněn soukromý (rodinný) život, pokud na to člověk má, může třeba na čas cestovat, najít si nové přátele, přestěhovat se ... A také se začne vzdělávat, najde si čas sám na sebe a může konečně udělat to, na co již léta neměl čas - ukojit touhu po nových poznatcích a vzdělání.

Osvěžen a nabit novými vědomostmi může člověk nastoupit znovu do práce. Je teď na něm, zda se poučil z předchozího vývojového cyklu a nebo opět bude nabit ideály vysedávat na své židli 12 hodin denně a domnívat se, že bez něj by se Země přestala otáčet. Houbeles ... nepřestala.



Pokračování příště

Uvedeno ve spolupráci se serverem druidova.mysteria.cz