Jste zde


Chlapi přece nebrečí
Romana Přikrylová

Velký omyl! Slzy nejsou jen ženskou záležitostí. Pláčeme všichni, lítostí, žalem, někteří z nás občas i vzteky. Ale slzy bolesti, která pramení v naší duši, to je něco jiného. Určitě jste slyšeli, jak otcové poučují své syny, kteří lítostivě pláčou, že chlapi přece nebrečí. Pláč je chápán jako známka slabosti. Málokdy nám dochází, že slzy dokážou zmírnit bolest, obsahují totiž látky, produkované naším tělem ve stresu. Stydět se za slzy je sice běžné, leč velmi zpozdilé. Slzy potřebujeme.

 

Máme samozřejmě raději slzy smíchu, kdy naše bránice hrozí roztržením, a nemůžeme popadnout dech, ale vlastně bychom měli být vděčni i za slzy dojetí, lítosti nebo žalu. Nemám rozhodně na mysli slzy, které obzvlášť ženám anebo dětem, obratným manipulátorům, tečou na povel. Myslím slzy, jejichž zdrojem jsou sice naše oči, ale které pocházejí z duše. V plačících očích je ihned vidět, odkud slzy pocházejí, není třeba žádné psychoanalýzy.

Naše duše se umí zbavovat bolesti právě slzami. Pokud by to neuměla, bude mezi námi spousta depresivních jedinců, kteří budou páchat sebevraždy. Bohužel v poslední době to tak je. Potlačujeme stres, snažíme se každou situaci „ustát“, ať už z jakéhokoli důvodu, a to nás ničí. Je dobré, pokud se můžeme někde stresu zbavit. Ať už pláčem anebo mlácením do boxovacího pytle (mimochodem, úžasná věc, ale produkuje omlácené klouby).

Jak je to tedy s mužským pláčem? Vidět plakat muže je pro nás, ženy podivné. Přiznejme si, že si s tím vlastně nevíme rady. Pokud žalem pláče náš vlastní manžel nebo partner, najednou máme pocit ztráty. Ten náš ochránce, ten silný, nedostižný, velký, autoritativní a neochvějně statečný chlap brečí. Co s tím? Vyrovnejme se nejdřív s tím zjištěním, že to vlastně ZRAŇUJE NÁS. Sundejme z očí ty růžové brýle, nasazené našimi rodiči a dospěláky z dob, kdy jsme byly malé holky a připusťme si, že i chlapi občas pláčou. Pokud se s tím smíříme, pokud dokážeme zahodit předsudky, že mužský pláč je synonymem slabosti, potom lépe porozumíme nejen našim mužům, ale především samy sobě. My samy máme v sobě obrovskou sílu, a přesto brečíme občas jako želvy. A znamená to snad, že si samy sebe přestaneme vážit, že jsme proto horší, než jsme si myslely? Ovšemže ne. Nechtějme to tedy ani od našich milovaných manželů, synů, partnerů, otců a ostatních mužů. Ty slzy je vlastně zlidšťují a snímají z nich obrovské břemeno. Dopřejme jim to a milujme je takové, jací jsou, ne takové, jaké bychom je chtěly mít.





načítá se...

Hodnocení článku:

Hodnocení: 
0
Zatím nehodnoceno

Romana Přikrylová

Zaměření: Nevyplněno

Kontakt: Nevyplněno

Web: Nevyplněno

Telefon: Nevyplněno



Další články autora
více