Jste zde


Mysl a tělo I.
ing., DiS Ivan Pešek

Motto:

"Se zaslepeností jako podmínkou (vyvstávají) volní formace; s volními formacemi jako podmínkou, vědomí; s vědomím jako podmínkou, mysl a tělo; . . .
(BUDDHA)

 

Není ostrá hranice mezi naším tělem a okolním světem. Tělo je i vzduch, který dýcháme, potrava, kterou jíme a jeho vzhled formují i myšlenky, které jsme z okolního světa nějak přejali. Takové fenomény, jako je aura nebo různé telepatické jevy mohou sice narušit naši jistotu, že víme, co vlastně naše tělo je. Výhodou zkoumání těla přesto všechno je, že panuje obecná shoda v zásadních otázkách, co naše tělo je, z jakých se skládá částí a kde se nachází.


Na rozdíl od "těla" panuje mnohem složitější situace u pojmu naše "duše". Od jakéhokoli jejího popisu mě odrazuje všeobecná nejistota, mluvíme-li o jejích částech; o jejím případném životě, tj. i o jejím zrození a případné smrti; o tom zda je hmotná či nehmotná; a tak dál….Nejsou ani zcela jistě a všeobecně přijatelně vyřešeny otázky, jak vlastně souvisí duše s duchem a s Bohem? Málokdo si chce na toto téma povídat, mnozí by chtěli jenom kázat. Je to složitý problém bez jednoznačného řešení. Navíc se od sebe nějak liší nebo v sebe přechází naše individuální duše, duše skupiny, duše lidstva, duše cítících bytostí, duše celé naší planety,… Ještě navíc je v duši pravděpodobně přítomen jednak princip časový, který odráží vliv okamžitého citového rozpoložení člověka, skupiny, …; a princip nadčasový, který se lidským měřítkům vymyká. Pokud bychom chtěli pohovořit o naší individuální duši, tak tento pojem, zdá se, v naší kultuře splývá s psychologickou kategorií "osobnosti".


Ta má mnoho složek, vedle intelektu jsou to morální postoje, vztah k druhým lidem, schopnost komunikace, ochota pomáhat, občanské postoje, vnímavost a otevřenost, emoční naladění, síla vůle,…a tak dál, konce výčtu složek nevidět. A všechny tyto složky naší osobnosti či duše (ty skutečné i ty hypotetické) by měly být v jakési dynamické rovnováze a vytvářet tak jakousi naši integritu. Ať chceme či nechceme, stejně se nakonec dostaneme k tomu, že základním kamenem integrity naší osobnosti je přibližný soulad panující mezi našimi genetickými vlivy a naší výchovou. Na naše geny nemáme přímý vliv. Na naši výchovu zdánlivě také ne, pokud ji omezíme pouze na dobu našeho dětství a dospívání. Učíme se ale celý život a jen na nás samých závisí kvalita tohoto procesu kultivace naší mysli v dospělosti.


Jednodušší situaci mají lidé v kulturách, kde, na rozdíl od našeho křesťanského světa, pojem duše neznají. Jako vhodnější a lépe představitelný pojem pro rekonstruování vnitřního života člověka používají slovo "mysl". Nechtěl bych být tímto svým názorem zahrnut mezi tzv. "materialisty", ale ani se necítím být "idealistou". Jsou lidé, kteří tvrdí: "Jediné skutečné vlastnictví je naše mysl." Domnívám se, že ten, kdo se snaží udržovat svou mysl v pořádku, to nebude mít špatné ani se svojí duší.


Protože je pojem "mysl" tak široký, že se k psychoterapeutické práci příliš nehodí, vytvořil S. Freud v psychoanalýze pojmy ego, id a superego. Nevýhodou těchto pojmů je skutečnost, že nikdo přesně neví, co znamenají. M. S. Peck geniálně objevil srozumitelné pojmy, které lze smysluplně používat ve snaze nalézt funkční model našeho myšlení. V jeho pojetí je klíčový náš "přístup" k problémům a k životu vůbec. V našem životním "přístupu" se odráží jednak vrozené vlivy našeho "temperamentu" a s ním jsou často v konfliktu naše "hodnoty", které jsme různě získali nebo si je i sami vytvořili. Není pak divu, že je náš "přístup" tak často konfliktní a nevypočitatelný. Není třeba si zoufat a odsuzovat se slovy: "Já jsem špatný(á)." "Temperament" lze vhodnou praxí zkrotit, přílišné "hodnotové" rozdíly lze též vhodnou praxí zmírnit a zrelativizovat. Konflikty lze řešit, ale jisté je to pouze za předpokladu jejich přesného pojmenování a zrealizování osvědčené metody jejich řešení. Tato cesta však není vůbec snadná a není divu, že se po ní mnoho lidí nevydává.


Ani výsledek celého snažení se nemusí jevit příliš lákavě. Pokud se totiž člověku podaří ovládnout sklony svého "temperamentu" a přestane tak příliš lpět na svých i vhodně upravených "hodnotách", zjistí, že se naléhavost jeho "přístupu" k jakémukoliv problému sníží až téměř k nule. "Skoro nic" není žádný lákavý cíl a není to ani cíl snadno určitelný a uskutečnitelný. Rozhodně není řešení snížit rázně svůj "přístup" k životu na nulu a prostě se na všechno vykašlat. Pokud ale vytrváme v pozorném vnímání svých pohnutek a činů a vyrovnáme se s nevyhnutelnými pocity viny (pokusíme se pochopit nebo alespoň nechat být všechny své viníky a nejvíce sebe samé), dospějeme nakonec klopotně k určitému zmírnění svých negativních pocitů při přiznání si trapné nedokonalé bezvýchodnosti naší existence. Malé děti mají ke všemu instinktivní sobecký "přístup", který vypadá tak, že jenom na nich samých jim záleží. V principu jsou velice pozorní na to, co je pro ně výhodné, slastné a příjemné. Vyplývá to z jejich nezralého vnímání, že oni sami jsou celý svět. Kolik důstojných dospělých se ve skutečnosti podobá malým dětem? Princip dětského "přístupu" je správný, je to POZORNOST. Zaměření té své pozornosti si již musí každý z nás podle svého vlastního vývoje vybrat sám. Já jsem svou pozornost zaměřil na popis vztahu mezi naším tělem a naší myslí.


Aby mohl člověk žít alespoň trochu spokojeně, tak se musí pokoušet sladit do přibližné harmonie tyto dvě své životní složky. Obě mají svoje různé potřeby. Obě po něčem touží, ale jejich touhy se mnohdy míjí.





načítá se...

Hodnocení článku:

Hodnocení: 
0
Zatím nehodnoceno

ing., DiS Ivan Pešek

Zaměření: Nevyplněno

Kontakt: Nevyplněno

Web: Nevyplněno

Telefon: Nevyplněno



Další články autora
více