Projekt Superman XXV. - hranice lidských možností opravdu posunuta?
Andy Pero

Pak mi přikázali, abych skákal a rozpažoval přitom rukama a později klikoval. Jak jsem tak klikoval, zaslechl jsem nějaký výkřik a šplouchnutí. Pak jsem pravým okem zahlédl, jak někdo spadl do bazénku. Já jsem však klikoval dál. Adolf však na mne zakřičel a přivolal mne nahoru na plošinu. Tam jsem viděl, že do vody spadl jeden z těch sympatičtějších lidí. Začal jsem si z něho dělat srandu a zeptal se, jestli potřeboval osvěžit a jaká je voda a tak. Všichni však byli velmi vážní a nikdo se nesmál. Snažili se ho z té vody nějak vytáhnout, ale vůbec se jim to nedařilo. Podávali mu násadu od koštěte, aby se chytil, ale on se jen tak jemně dotkl a nemohl ji stisknout. Chlapík ve vodě vážil asi 120 kilo a byl dost vysoký. Byl úplně oblečený a navíc měl ještě dost silný svetr. Nakonec se jim podařilo ho dostat alespoň k okraji, ale odtud ho nedokázali zvednout ven. Každý se štítil i jen dotknout se té vody. Adolf mi přikázal, abych skočil do vody a pomohl mu dostat se ven. A tak jsem to udělal.

Jako jedinou možnost jsem viděl, že se potopím a podplavu toho muže zespodu. Na dně jsem se pevně vzepřel na nohách a pomalu jsem ho zvedal na svých ramenech. Podařilo se mi ho zdvihnout natolik, aby ho ostatní muži venku mohli vytáhnout. Pak jsem vylezl z vody sám. Pozoroval jsem, jak všichni běhají okolo toho muže a každý je nějak zapojený. Někteří ho oblékají z mokrých šatů, jiní běželi pro deky, další mu třou ruce a nohy. Jeho oči byly sice otevřené, ale vůbec s nimi nehýbal a kůži měl úplně bledou až šedou. Položili ho na nosítka a rychle ho někam odnesli. Adolf byl úplně rozzuřený a na každého křičel. Toto všechno se odehrálo ani ne ve dvou minutách a chlapík nemohl být ve vodě déle než minutu. Já jsem jen doufal, že Adolf si nevylije zlost na mne. Muži mne začali poplácávat po rameně a chválili mne za skvělou práci. Já jsem však ničemu nerozuměl a byl jsem úplně zmatený. Jak to, že se ten chlapík nemohl dostat z vody? Proč jeho tvář vypadala tak jak vypadala? Proč byla moje kůže červená a jeho šedá? Co jsem udělal, že mě všichni tak chválí? Vždyť jsem ho jen trochu popostrčil.

Když se na to zpětně podívám, nechápu proč si tento zážitek pamatuji do takových podrobností a detailů. Možná proto, že jsem při něm necítil takovou bolest jako při jiných testech, možná proto, že to byl jeden z prvních pokusů a možná proto, že jsem cítil nějaké pocity uspokojení ze záchrany. Nevím,ale když jsem viděl toho chlapíka po tom, co jsme ho vytáhli z vody, musím věřit tomu, že to ani nebyla voda, ale nějaký zkapalněný dusík nebo něco podobného.

Jeden z dalších testů byly cvičení ve střelbě. Opět se to odehrávalo v laboratoři, ale tentokrát v takové části, ve které jsem ještě nebyl. Místnost vypadala jako nějaký dlouhý sklad. Na konci této místnosti bylo zepár terčů a několik pytlů naplněných pískem. Uvnitř na mne už čekala skupinka mužů, mezi kterými byl i Adolf. Ten ke mně přistoupil a zdůraznil mi, že teď musím velmi pozorně poslouchat a dávat pozor na každé slovo, protože je to velmi důležité. "Dnes budeme pracovat na tvé střelbě. Musíš se maximálně soustředit. Jsi připraven?" Odpověděl jsem, že ano a on pokračoval. "První pravidlo je, že střílíš, abys zabil. Je to jasné? Zopakuj to!" A tak jsem to zopakoval. "Když budeš střílet, představíš si na terči dva malé kruhy. Jeden bude přesně uprostřed čela a druhý na levé straně hrudi v horní polovině. Při střelbě se zaměříš na tyto dva červené kroužky a přiblížíš si je. Nezáleží na tom, jak daleko bude terč, ty si je dokážeš přiblížit tak, že pro tebe budou velké jako dvě značky zákazu vjezdu, které stojí hned vedle tebe. Ty vždy trefíš přesně do středu těchto dvou kruhů. Tvá mysl automaticky vezme v úvahu vzdálenost a vítr. Při střelbě nebudeš přemýšlet, ale budeš to dělat úplně automaticky. Rozumíš?" Odpověděl jsem, že jsem všemu rozuměl a je mi to jasné.