Za hranice možností?
Sofie Danae

Řekne vám to každý, kdo kdy cvičil profesionální vojáky nebo jen bandu lidí, co se mají vydat do míst, kde jejich kondička má být o poznání dál, než ve skutečnosti je. Vydržíme víc, než si myslíme. O hodně víc.

Nejen naše tělo, tedy ta fyzická schránka, již si tak bezstarostně ničíme přemírou cukru, nikotinu či alkoholu. Každý si najde jistě svůj způsob.

To ale ponechme stranou, bavme se spíš o tom "uvnitř". O nás samotných. O naší podstatě. Duši či vyšším Já.

Každý z nás jsme vlastně jakýmsi pokusem o elixír života, který se nevyvedl. Všichni s trochu jinou dávkou chuti do života i strachu ze smrti, lásky a chuti pomáhat či touze vlastnit a ovládat druhé. Všichni jsme vlastně úplně stejní, stejně jako naše fyzická forma je prostě jen druh života na bázi uhlíku, naše psyché je seskládána ze stejných vlastností, jen v jiném poměru. Ve své podstatě v sobě máme všichni dohromady pořádný kus dokonalosti, skutečný elixír, kámen mudrců, jenž alchymista nakonec nenalezl, byť byl tak blízko.

Ale ten zázrak je rozdroben do miliónů a miliard duší, co si ve své maličké podstatě připadají nicotní a nepatrní.

Proč to všechno zmiňuji? Co tím chci říct?

Všichni jsme byli postaveni na tutéž startovací dráhu, jen nám nebyl sdělen cíl. Myslíme si často, že jsme ho nedosáhli, protože jsme příliš slabí, neschopní, o tolik horší než všichni ti báječní lidé okolo nás. Dokud nám konečně nedojde, že to ta cesta je smyslem života. Hledání, nikoliv nalezení cíle.

Až o sobě budete příště pochybovat, zkuste si na to vzpomenout. Připomenout si.

Neexistuje dokonalost.

Pokud jím nejste vy sami.

My všichni jsme úlomkem dokonalosti.