Jste zde


Jeníkův astrální svět - díl 7.
Josef Otruba

Když končil podzim, kluci si pomalu chystali sáňky a lyže ke sněhovým radovánkám. Už z prvního sněhu Jenda s kamarády postavil před domem sněhuláka, který nesl stopy jeho uměleckého nadání, protože skoro věrně znázorňoval věčně žíznivého obecního policajta Nováčka. Jen mu scházelo trochu obarvit nos na červeno, aby byl jeho věrnou kopií. Jeník měl na jeho výrobu dostatek času, i proto byl sněhulák vymodelován v nadživotní velikosti. Jeníka napadlo, že udělá se svým uměleckým dílem zvláštní experiment. Pomocí malé lopatičky odstranil zevnitř "sochy" sníh, až vytvořil dutinu, do které se pohodlně vešla dvě dětská těla. Jenda vyrobil otvory do očních důlků a úst sochy tak, že mohl pozorovat, co se děje venku na ulici.

V městečku, kde Jeník bydlel, žili odjakživa velmi pobožní občané, a pravidelně navštěvovali místní kostel. Jejich cesta vedla většinou okolo Jeníkova obydlí, takže část obyvatelstva brzy věděla, že Zárubův synek vytvořil pře domem sněhového policajta. Jelikož slušně mrzlo již několik dnů za sebou, sněhulák vytrvale hlídal Zárubův domek a někteří zbožní občané počali ze žertu sněhuláka při cestě do kostela zdravit. To by ani nebyl Jeník, aby na základě toho nevymyslel zase nějakou lumpárnu. Když se vraceli zbožní občané večer domů z kostela, schoval se s baterkou dovnitř sněhuláka a čekal na prvního člověka, který sněhového policajta první osloví. Brzy se dočkal. Byla to paní Suchánková, která se otočila ke sněhulákovi a říká: "Dobrý večer, není ti tu zima?" Jeník v tom okamžiku rozsvítil uvnitř baterku a odpověděl: "Dobrý večer! Děkuji, není."

Chudák paní Suchánková. V tu ránu se tak lekla, že ztratila nejen řeč, ale i rovnováhu na zasněžené cestě a rozplácla se na chodník. Poprvé pak ve svém životě vynechala služby Boží na celý měsíc.

Součástí školního vyučování bývaly hodiny tělesné výchovy, při nichž se v zimě chodilo za příznivého počasí ven do přírody bruslit nebo sáňkovat. Zimní hodiny tělocviku měly všechny třídy až na konci vyučování, aby se děti mohly na sněhu dosyta vydovádět. Příroda byla ještě tenkrát "rozumná" a věděla, že v zimě se sluší, aby mrzlo a padal sníh, a naopak léto musí být prosluněno hřejivými paprsky. Děti bývaly převážně vyzbrojeny sáňkami - lyže si mohl v této době dovolit jen málokdo. Byly dost drahé a po domácku se nedaly vyrobit tak lehce jako sáňky. Sáňkovat se chodilo na kopec, kterému se odjakživa říkalo "Golgata" - prý proto, že se zde ve středověku popravovali odsouzenci. Potvrzovali to i sedláci, kteří tudy jezdili na pole, a v těchto místech se jim plašívaly koně. Průběh vyučování v této hodině byl velmi jednoduchý. Děti jezdily z kopce dolů, nahoru sáňky vytlačily, a pokud je to bavilo, tak se přitom občas i koulovaly. Pedagogický dozor tam byl jen pro případ nějakého úrazu a hlavně proto, aby děti věděly, kdy mají jít domů.

Jeník měl jedny sáňky dohromady se svou sestrou. Teď je měl jen pro sebe. Rychlá jízda z kopce se mu velmi líbila a vůbec mu nevadilo, že musí sáňky zase na kopec pracně vytáhnout. Požitek z rychlé jízdy tento malý nedostatek dostatečně vyvážil. Sáňkoval velmi rád, ale koulování mu bylo jaksi proti mysli. Když si sám na vlastní kůži vyzkoušel, že to není nic příjemného, mít sníh za košilí nebo v obličeji, nechtěl totéž ani z legrace provést někomu ze svých kamarádů. Ostatním to ovšem nevadilo a vesele po sobě házeli sněhovými koulemi.

Zvláštní je, že když někteří lidé zjistí něco, co jejich spolubližnímu vadí,tak mu toho chtějí ze zlomyslnosti dopřát v míře co nejvyšší. Děti v tomto nečinily výjimku. Spolužáci velmi brzy objevili u Jeníka nechuť ke koulování a proto se snažili převážně trefovat do něj. Věděli, že jim to nebude oplácet, a proto to zkoušeli s čím dál větší vervou. Největší uličník ze třídy, Pepík, byl navíc snad již od přírody obdařen větší zlomyslností a vynalézavostí ve věcech, jak druhému co nejvíce ublížit. Několik sněhových koulí polil čajem, který měl sebou na osvěžení, a počkal, až koule pěkně zledovatí. Pak jednu z nich uchopil a hodil po Jeníkovi. Strefil se mu přímo do hlavy. Účinek takové palby si lze velmi snadno domyslet. Jeník právě táhnul sáňky vzhůru do kopce, když se mu náhle zatmělo před očima a podlomily se mu kolena.

V okamžiku ztratil vědomí o světě. Zažíval obdobný pocit jako kdysi, když chtěl projet s koloběžkou skrze zeď školy. Shodně jako tenkrát cítil, jak se vznáší, aniž by jej tížil jediný gram jeho hmotného těla. Zajímavé bylo to, že opět vnímal okolní krajinu, ale nějak jinak, což se nedá popsat ani přibližně. Byl zde tentýž kopec, ale pro změnu se na něj Jeník díval z ptačí perspektivy. Mohl se podle svého přání pohybovat jakýmkoliv směrem a dokonce měnit rychlost pohybu. Pod sebou pozoroval něco, co na kopci nebylo obvyklé. Myšlenka, aby se snesl dolů, se stala okamžitě skutkem. Jeník se ocitl na zemi, která nebyla pokryta sněhem, ale zvláštními bytostmi. Kopec se hemžil postavami, které byly podobné lidem, ale byly průhledné, a každá z nich měla nějakou zvláštnost.

Chyběly jim různé údy a některým dokonce hlava. Vláčely s sebou různé předměty. Jedna postava měla nějaký váček, jiná na zádech nesla další postavu s oprátkou na krku a další se zase vláčela s velkými ranci plnými nějakého zboží. Tyto zjevy obklopovaly Jeníka a začaly žadonit, aby něco učinil. Než se Jenda mohl otázat, co vlastně po něm chtějí, postavy se rozplynuly, a Jeník místo nich znenadání spatřil vyděšené oči třídní učitelky, která se nad ním skláněla s odzátkovanou lahvičkou příšerně páchnoucího čpavku. Touto událostí skončila hodina tělocviku a děti se rozešly do svých domovů. Jeník měl doprovod až do bytu, kde paní učitelka vysvětlila rodičům, jak Jenda přišel k bouli na hlavě.

Když zima začala pomalu ustupovat, děti ještě chtěly využít poslední možnosti, které jim nabízela ledová královna. Kluci chodili bruslit na zamrzlou hladinu říčky, i když už se na ledě objevily kaluže zásluhou stále více hřejícího sluníčka. Jenda brusle ještě neměl, tak se chodil alespoň klouzat s myšlenkou, že snad již příští rok našetří rodiče tolik, aby mu mohli brusle koupit. Led se hochům již povážlivě houpal pod nohama, ale to je vůbec neodradilo, spíše naopak. Soutěžili, kdo se dostane bez úrazu co nejdál od břehu. Jeník sice vodě příliš nevěřil, ale led byl přece jenom něco jiného. Alespoň si to prozatím myslil. Proháněl se vesele po mokrém ledě, až se kolem něj vytvářely vlny, jako kolem plovoucího parníku. Led však již nebyl tak pevný, jak si hoši představovali. Z ničeho nic se ozvala rána a pod Jeníkovýma nohama se led začal otevírat. Netrvalo dlouho a stál po pás v ledové vodě obklopen ledovými krami. Nezbylo mu nic jiného, než jako ledoborec si prorazit cestu ke břehu. Domů přišel na kost promrzlý, a když si svlékl kalhoty stály samy uprostřed místnosti, jako by byly oblečeny na neviditelném chlapci.

Tato zimní koupel se neobešla bez následků. Po výprasku od otce dostal sice od maminky horký čaj a teplou peřinu, ale přesto dostal velmi brzy horečku, ke které se pak přidružil zápal plic. Tím pádem měl jedny zimní prázdniny navíc, ale ne takové, jak by si je představoval. I když však po zdravotní stránce byl na tom špatně, měl teď zase více času na to, aby se mohl toulat "svým" světem a bavit se filozofováním. Úporně se snažil vyřešit otázky, proč je na světě, kdo vlastně je, jestli jeho Já musí být bezpodmínečně jen v lidském těle a ne v rostlinném nebo zvířecím nebo naopak v nějakém andělském, které by bylo lehounké jako pírko, a hmotné předměty by mu nebyly překážkou.

To všechno byly problémy, které vysoce překračovaly možnosti jeho myšlení. Už sice tyto meditace nekončily bolestmi hlavy, ale rozumným ukončením psychického vypětí v pravý čas a jakousi relaxací. Jeník se snažil během nemoci tyto relaxační cviky prodlužovat co nejdéle a snažil se, aby mu během celého cvičení nevznikla v hlavě jediná myšlenka. Toto psychické cvičení se mu docela zamlouvalo a po určitém čase se mu dostalo při takové relaxaci královské odměny. Když měl svou mysl prázdnou a čistou jako stříbrné zrcadlo, stalo se náhle jeho Já jen jakýmsi nezúčastněným, neosobním a odhmotnělým pozorovatelem tohoto Nic v jeho vědomí.

V ten okamžik se stal jakýmsi "svědkem" všech dějů, které se odehrávaly u nich doma, ve škole, městě i celé zemi, snad i celé zeměkoule, nebo dokonce vesmíru. V ten okamžik mu bleskla do té doby prázdnou myslí tato myšlenka: "To přece není možné, aby se dalo něco takového zažít! Takové vjemy nemohou existovat. Určitě jsem se musel zbláznit!" Současně jak vznikly tyto myšlenky, zmizely veškeré mimořádné pocity sounáležitosti s vesmírem. Nejpodivnější však bylo, že zmizela s největší pravděpodobností i Jeníkova choroba. Náhle se totiž začal cítit jako znovuzrozený, bez jakýchkoliv bolestí. Vyskočil proto z postele a běžel do vedlejší místnosti sdělit rodičům, že je již zdravý. Ti to ale nepřijali tak, jak si Jeník představoval. Když jim začal vypravovat o tom, jak viděl, co dělá babička ve vedlejší vesnici, co se učí spolužáci ve škole a jak je nádherně v tropech mezi palmami, tak pojali vážné podezření, že se chlapci silně zvýšila horečka, jinak by nemohl trpět podobnými halucinacemi. Když mu změřili teplotu a zjistili, že je přesně taková, jakou má mít zdravý člověk, zavolali lékaře, aby Jeníka důkladně proklepal a zjistil, jestli nedošlo k nějaké krizi, která by mohla ještě více ohrozit jeho zdraví.

Přivolaný lékař Jeníka pozorně prohlížel a udiveně kroutil hlavou. Divil se hned dvakrát. Jednou nad náhlým Jeníkovým uzdravením a podruhé nad znalostmi chlapce, který se jej ptal, jestli se dostane koupit fonendoskop, jestli mu bude pan doktor brát krev na zjištění leukocytů, zda mu znovu nenasadí antibiotika a podobné věci, které by teoreticky tak malý chlapec ještě neměl znát. Proto při odchodu, když ujistil Jeníkovy rodiče o chlapcově zdraví, utrousil poznámku o jeho vědomostech, čímž uvedl oba rodiče do značných rozpaků. Nevěděli, zda si z nich lékař netropí šprýmy, nebo jestli svá slova myslí doopravdy upřímně.



Pokračování příště

Tento román hledá svého nakladatele. Pro více informací kontaktujte autora zde




načítá se...

Hodnocení článku:

Hodnocení: 
0
Zatím nehodnoceno

Josef Otruba

Zaměření: Nevyplněno

Kontakt: Třešňová 1072
696 62 Strážnice

Web:

Telefon: Nevyplněno



Další články autora
více