Jste zde


Jeníkův astrální svět - díl 5.
Josef Otruba

Ale Jeník nemohl stále zůstat malým chlapcem, který žije jen v bezstarostných hrách. Jednoho dne dorostl do školních kalhot, které měl táta pro něj už dávno nachystané. Ostatně, mezitím se nějak všechno změnilo. Přišlo "slavné" únorové vítězství pracujícího lidu a tátovi zakázali provozovat živnost. Nastoupil do místní továrny na podřadnou práci za pár korun. Neměl požadovanou kvalifikaci a podlomené zdraví mu nedovolilo vykonávat lépe placenou, ale fyzicky náročnější práci. Jeníček vykročil do života jako syn bývalého živnostníka, tedy ne zrovna s tím nejlepším kádrovým materiálem. Rodičové měli zpočátku strach, že jim Jeník ze školy uteče - jak to učinil již jednou ve školce, ale jejich obavy byly liché. Jendovi se ve škole okamžitě zalíbilo a třídní učitelku oslnil ihned první den tím, že nejen napsal na tabuli čitelně celé svoje jméno, ale dokázal totéž i azbukou, protože jeho sestra chodila již do třídy, kde se vyučovalo ruštině a Jeník se ledasčemu od ní přiučil. Nejraději měl hodiny kreslení. To býval středem pozornosti celé třídy, protože jako starý praktik dokázal nakreslit cokoliv se znatelnou dávkou profesionality. Zkrátka své malířské nadání nemohl utajit ani kdyby si to byl přál. Učení mu nečinilo žádných potíží. Ve škole pochopil celou látku a doma jen pečlivě napsal domácí úkoly. To bylo vždy otázkou jen několika minut a zbytek dne byl zase jeho.

Škola měla na Jeníka velký vliv. Podnítila jeho smysl věnovat se více praktickým věcem, a také rozvíjela jeho abstraktní myšlení. S Františkem se přátelili stále, byl to teď jeho spolužák - přibyli mu ještě další kamarádi, kteří do školy docházeli z opačného konce městečka, takže je dříve nemohl znát. Přes to všechno se z něj začal stávat samotář. Do bunkru již docházel zřídka kdy a volné chvíle trávil převážně sám doma na dvorku, nebo někde na samotě, kde meditoval nad svým životem, a v hlavě se mu honily zvláštní myšlenky, které do tak mladé hlavy snad ještě ani nepatřily. Nejčastěji přemýšlel o tom, co vlastně je a proč je zde na světě. Rodiče mu na tyto jeho otázky nemohli dát uspokojivou odpověď, tak si je chtěl nějak zodpovědět sám. Většinou tyto meditace končívaly bolestmi hlavy a pláčem. Někdy si zvolil Jeník jiné téma, které nebylo tak náročné na psychiku, a bylo docela zábavné. Snažil se vžít do cizího života. Představoval si, co by dělal, kdyby byl Frantíkem, nebo třeba jiným člověkem. Od této představy neměl daleko k představám života ve zvířecím nebo hmyzím těle. To se mu postupně tak zalíbilo, že se snažil každou volnou chvilku zůstat někde o samotě a představovat si, že lítá jako pták vysoko na obloze a shlíží dolů na hemžení dole na zemi.

Na nebi nebylo ani mráčku, slunce příjemně hřálo a Jeník vyhříval své tělo na dvorku pod jabloní. Pozoroval, jak mezi větvemi stromů poletuje moucha a občas usedá tu na větev, tam zase na lístek nebo na dozrávající jablko. V ten okamžik zatoužil celou svou bytostí být na jejím místě a prolétnout v hřejivém podzimním slunečném počasí alespoň mezi větvemi jabloně. Zavřel oči, přestal vnímat své lidské tělo a silou vůle si představoval, že má křídla. Pomalu přestával vnímat tíži svého těla, postupně se ztrácely i pocity, které jej spojovaly s jeho lidským tělem, a už zase cítil, jako by se propadal nějakým tunelem za doprovodu zvláštních tónů kamsi do neznáma. Když otevřel oči, viděl, že sedí na stejném místě jako dřív, ale okolí se diametrálně změnilo. Připadal si jako Guliver v říši obrů. Kolem něj se tyčila obrovská stébla trávy a vedle nich byly rozesety velké balvany rozehřáté slunečními paprsky. Chtěl si jeden z nich osahat, ale ke svému údivu shledal, že má jen několik párů noh a - světe div se - křídla. Okamžitě toho využil a vzlétl vzhůru ke slunci směrem k jabloni, která se mu teď jevila jako velikán mezi stromy. Chvilku poletoval mezi větvemi, když najednou pocítil, že uvázl v síti. Čím víc se snažil z ní vyprostit, tím víc se do ní zamotával. K dovršení všeho zlého zjistil, že se k němu blíží obrovský pavouk, který na něho upíral zvláštní pohled kterým jej přímo hypnotizoval.

V hrůze jim prolétla myšlenka. "Ať jsem už odsud okamžitě pryč!" Ihned uslyšel silný zvuk, jako když udeří kovářské kladivo do kostelního zvonu a široce rozevřenýma očima naráz uviděl jenom malou větvičku jabloně s pavoučí sítí, ve které zmateně pobíhal malý pavouček.

Od té chvíle snad až do smrti začal nenávidět pavouky. Z mírumilovného chlapce se stal skoro sadista. Každý pavouk, který se ocitnul v jeho dosahu, byl odsouzen k smrti. Pokud by měl k tomu technické prostředky, předem by každého pavouka nejraději spoutal, aby byl před smrtí tak bezmocný, jako on, když se mu zdálo, že je moucha. Ještě že tuto nenávist choval jen k pavoukům. K ostatním živým tvorům choval Jeník nadále sympatie a lásku.

Jeník měl kromě rodičů také babičku - tatínkovu matku - ve vedlejší vesnici, která byla nedaleko města, kde s rodiči bydlel.Občas rodiče s oběma dětmi nasedli na vlak a jelo se na návštěvu. Babička měla vždy pro své hosty nachystané dobroty. Tvarohové koláče, makové buchty nebo jiné sladkosti, které Jeník tak miloval. K babičce jezdil rád, protože měla všechno jiné a ještě menší a chudší, než u nich doma. Stropy ve dvou maličkých místnostech byly taktéž dřevěné , ale na podlahy už asi nezbyly peníze, proto v obou místnostech byla jen udusaná hlína, ovšem stále vzorně čistá. Na střeše by také asi mnoho škody nenadělal, protože byla pokrytá slámou, tzv. dochem. Na takovou střechu by se Jeník ani neodvážil vylézt, protože byla hladká jako lyžařská sjezdovka. Ale uvnitř v bytě, co bylo zajímavých věcí! Jeníkovi se ze všeho nejvíc líbily hodiny s kukačkou, které odkukávaly každou hodinu. Strojkem pohybovaly těžké, olověným závažím naplněné "šišky".

Jak už jsme poznali, Jeník byl od přírody zvídavý hoch a rád se vším experimentoval. Jednou jej napadlo, co to asi udělá, když ze závaží vysype olověné kuličky. Aby se na to nepřišlo, pro jistotu je hned spolykal. Hodiny se samozřejmě zastavily a Jeníka čekal výslech. Když prozradil, že kuličky snědl, nastala velká mela. Tatínek mu řekl, že olovo je jedovaté a že musí zemřít. Nepomohlo ani několik projímadel - kuličky se ztratily někde v jeho těle. Protože již uměl psát, sepsal poslední vůli, jelikož věřil, že je otrávený a nemá jiné východisko, než odkázat těch něco málo hraček, které vlastnil, svým kamarádům, aby na něho měli alespoň nějakou památku. Ale smrt se nedostavila. Buď měla kmotřička s kosou jiné starosti nebo jí bylo malého chlapce líto. Díky tomu se jezdilo k babičce dál a pokusy s hodinami pokračovaly. Jeník zkusil odmontovat kroužek na konci jednoho řetízku se závažím. Šlo to docela lehce a výsledek se rovnal rozbitému talíři, do něhož spadla ničím nezajištěná kovová šiška naplněná novými těžkými kuličkami. Hodiny musely snášet nové a nové Jeníkovy pokusy, dokud se jednoho dne neocitly na smetišti. Snad není třeba dodávat, že i tam se dostaly jeho zásluhou.



Pokračování příště

Tento román hledá svého nakladatele. Pro více informací kontaktujte autora zde




načítá se...

Hodnocení článku:

Hodnocení: 
0
Zatím nehodnoceno

Josef Otruba

Zaměření: Nevyplněno

Kontakt: Třešňová 1072
696 62 Strážnice

Web:

Telefon: Nevyplněno



Další články autora
více