Jste zde


Jeníkův astrální svět - díl 10.
Josef Otruba

Život však šel dál se vším, co je k hmotné existenci lidské zapotřebí. Jeník musel stále vstřebávat vědomosti, které byly v učebnicích základních škol. Postupně se zdokonaloval ve znalostech mateřského jazyka, učil se matematiku a snažil se s úspěchem vniknout i do jiných předmětů, které byly pro něj třeba i méně zajímavé. Díky tomu, že ve volných chvílích přečetl doma vše co bylo k dispozici, měl před svými spolužáky stále určitý předstih. Přinejmenším měl vždy zhruba prostudovány učebnice své starší sestry, takže o všech předmětech byl o něco lépe informován, než jeho stejně staří spolužáci.

V hodině biologie jednou děti dostaly za domácí úkol vypěstovat v květináči ze semínka citrusový plod. Z vánoční nadílky pomerančů se schovávala jadérka, nebo děti vysbíraly v kuchyni semínka z vymačkaných citronů. Jeník si pro jistotu zasadil jadérek hned několik, a to do dvou květináčů, aby měl jistotu, že něco vyroste. Pilně jadérka zaléval a květináče opatroval jako oko v hlavě. Jak se objevily první lístečky v hlíně, jeho radost neznala mezí. Za pár dnů bylo v květináčích zelených rostlinek víc, než čekal. Maminka jej ale poučila, že většina rostlinek bude plevel, který je třeba vytrhat a zachovat jen dvě rostlinky citrusů. Ty by měly být nejsilnější ze všech, aby byl budoucí stromek co nejmohutnější. Jeník se zachoval přesně podle maminčiny rady. Za několik dnů zůstala v každém květináči jen jediná rostlinka, která se měla čile k světu. To by nebyl ale náš Jeník, aby nevymyslel zase specialitu.

Rozhodl se, že na jednu rostlinku bude působit svým myšlením, aby lépe rostla, a druhé, že si nebude všímat, mimo pravidelného zalévání. Takto vylepšený pokus ho zajímal daleko víc, než pěstování jediné rostlinky. Zdálo se, že ta, které věnoval navíc svou přízeň, roste poněkud bujněji. Druhá byla o poznání menší a slabší. Experiment Jeníka natolik zaujal, že na "svou" rostlinku myslel téměř bez přestání. Za pár dní již bylo vidět znatelný rozdíl mezi oběma květináči. Oblíbená rostlinka byla dvojnásobně vyšší a mohutnější než její zanedbávaná sestřička v sousední nádobě. Jeník se pochopitelně ihned utíkal pochlubit mamince. Ta si zvědavě obě rostliny prohlédla znaleckým okem, a pak s úsměvem pronesla: "Sice se ti podařilo dokázat, že rostlinka, která se pěstuje s láskou, roste lépe, ale do školy ji raději nenos. Vyrostl ti totiž sice pěkný, ale přece jen plevel. Citrony, které tam někdy živořily, sis dávno asi omylem zlikvidoval." Tak Jeník přišel na to, že pěstování rostlin bude jednou z mála dovedností, které se nikdy nenaučí, ani kdyby je konal s láskou.

Stále častěji se Jenda přesvědčoval na základě vlastních zkušeností o tom, že vše, co konáme, máme dělat s láskou, jinak není výsledek naší práce takový, jaký bychom očekávali. Přišel na to, že jakákoliv činnost, s níž se sžijeme, dává daleko lepší plody nežli ta, kterou vykonáváme jen z povinnosti nebo dokonce s odporem. Objevil sice několik vyjímek, ale ty jej jen přivedly na další zákonitosti. Pěstování pokusných rostlin potvrzovalo jednu z nich. Práci, pro kterou v sobě nenajdeme vlohy, bychom vykonávat neměli. Jsou sice případy, kdy je to nevyhnutelně nutné, ale jinak bychom se činností, ke které nemáme kladný poměr, neměli alespoň živit. Jenda se o tom přesvědčil na vlastí kůži, a proto se snažil dělat jen to, co jej bavilo, a tudíž mu byla práce současně i zábavou.

Rád četl a snažil se získat takovou literaturu, která by mu pomohla proniknout do některých z dosud nevyřešených problémů. Když podobnou knížku nenašel, tak hledal alespoň takovou, která by ho dobře pobavila. Neměl to jednoduché. Domácí knihovnu znal takřka nazpaměť a ani výběr v městské knihovně ho dvakrát neuspokojoval. S jejím správcem byl dávno starý kamarád a jen díky tomu se mu občas podařilo sehnat něco vhodného ke svému soukromému studiu. Starý pan Antoš, jak se knihovník jmenoval, byl již důchodce a starost o knihy si přibral proto, že chtěl být něčím užitečný. Díky tomu, že byl sám studovaný člověk a chápal Jeníkův hlad po knihách, občas pro něj objednal čtení v univerzitní knihovně na své jméno. Bez tohoto malého podfuku by Jeník ještě dlouho nevěděl, co je v některých knihách skryto za bohatství. Pan Antoš se však, když zjistil, že chlapec se na svůj věk až příliš zajímá o věci, na které by měl mít nejméně ještě deset let čas, stal také jakýmsi ochráncem jeho duševního zdraví. Měl obavy, aby chlapec nebyl ochuzen o dětské zábavy, které v dospělém věku již prožít nelze. Občas vnutil Jeníkovi nějakou pohádku nebo mu zalhal, že objednaná kniha zatím nepřišla, aby si hoch mohl hrát také venku v přírodě.

Díky panu Antošovi mohl Jeník pokračovat v prožívání klukovských dobrodružství se svými kamarády. Při svých hrách hoši většinou zapomínali na čas a domů je zahnalo až zapadající sluníčko. Při bojových hrách se často stávalo, že utržili i nějakou tu ránu, kterou bylo potřeba ošetřit. Pokud nebylo nutné s oděrkami obtěžovat dospělé, rádi si kluci zahráli na zdravotníky sami. Ve škole absolvovali povinně kurs první pomoci, a to se jim teď náramně hodilo. Jenda uměl utržená zranění ošetřit nejlépe. Dělal to s láskou, jako ostatně vše, co jej alespoň trochu bavilo. Za chvilku byl uznávaným zdravotníkem party. Dokázal zraněného nejen nejlépe ošetřit, ale také i zbavit bolesti.

Nevěděl čím to je, ale když dostal do své péče raněného, brzy ho všichni viděli usmívat se, a když ho Jeník propustil, ani nevěděl, co ho bolelo. Chlapci to brali jako samozřejmost a nikoho ani nenapadlo o tom přemýšlet. Jeník se stal natrvalo lékařem party.

Jednou se však stala nepříjemná nehoda. Chlapci objevili ve sklepení opuštěného domu za zdí jakousi dutinu. Když se snažili zatlouct do zdiva hřebík, ozývalo se velmi podezřelé dunění, které se neobjevovalo při ťukání na žádnou ze zbývajících tří stěn. Hoši si proto přinesli z domu potřebné nářadí a pustili se do bourání. Při uvolňování prvního kamene se nadřeli nejvíc. Když se ve zdi objevil první otvor, šla práce stále lépe od ruky. V zápalu pracovního nadšení si však neuvědomili, že větší část kamenného zdiva se uvolnila, a ta spadla celou vahou jednomu z nich, Tomášovi na obě nohy. Každý si umí přestavit, jak začal naříkat. Po zásahu Jeníkových rukou se však bolest velmi rychle vytratila, až to i jejich kamarádům bylo nápadné. Na otázky, co s Tomášem udělal, nedokázal Jeník odpovědět a sám udiveně kroutil hlavou.

Na tuto příhodu ale velmi rychle zapomněli. Bylo zde přece něco, co bylo daleko zajímavější a co je sem vlastně přivedlo. Stáli pře otvorem v kamenné zdi, zpoza které na hochy vanul zatuchlý vzduch. Kluci rozsvítili baterky a vykročili do neznámého neprozkoumaného prostoru za očekávaným dobrodružstvím.



Pokračování příště

Tento román hledá svého nakladatele. Pro více informací kontaktujte autora zde




načítá se...

Hodnocení článku:

Hodnocení: 
0
Zatím nehodnoceno

Josef Otruba

Zaměření: Nevyplněno

Kontakt: Třešňová 1072
696 62 Strážnice

Web:

Telefon: Nevyplněno



Další články autora
více