Jste zde


Zážitek z placenty
Monika Budilová

Jsme jako u vytržení. Právě jsem prošla peklem potlačení, které se nashromáždilo za posledních nejmíň 500 let ukrutného a systematického ničení živosti žen a mužů. Peklem, kterým prošla řada z nás a začínáme si to hromadně uvědomovat. Dosavadním výrazným nástrojem k udržení živosti byl protest. Poslední vůlí a vědomím slasti spáchané protesty si já osobně uvědomuju z konce 80tých a začátku 90tých let - mimochodem, to byla ta revoluce u nás. Pak přišla vlna extáze - a přehoupnutí se do druhého extrému - oslava získání svobody bez hranic.

Ta nová sociální svoboda pak začala vířit a odhalovat další kruhy a obruče, které stahují a umrtvují. To byla chvíle se vědomě podívat na to co se děje společensky - z hlediska osobních možností se realizovat. Už v tady se objevil dotek osobních hranic a vnitřní síly se rozhodnout pro jejich případné překročení. Obrovský nástup esoterních směrů. Někdo se vydal přes své osobní hranice hledat živost, někdo se stáhl a začal hledat a přitahovat hromy a blesky, aby si hranice zaklínil a nemusel se jimi zabývat.

Aby mohl spokojeně spočinout ve starém známém a bezpečně strnulém. Snad aby načerpal sílu a rozhodnost pro další cestu.Je to námi tak prorostlé, že nutně na cestě k živosti narážíme na stále další obruče, když jdeme zpět po neviditelné spirále ke svému zdroji a pouze vědomou vůlí jsme schopni je nechat prasknout a uvolněnou energii vědomě použít k další části cesty dovnitř. Je to radost, láska, laskavost a soucit a především - schopnost a odvaha vnímat pravdu. Obruče jsou součástí spirály, jsou vytvořené zkušenostmi, danostmi doby a vývoje. Co je venku ovlivňovalo co je uvnitř a teď je to naopak. Projekce začíná ustupovat, pozornost namířená ven se sama stáčí dovnitř. Nelze uhýbat před tím, co vnímáš, nelze to už ani otupit.

Je to tvoje volba tím projít. Má drahá, můj drahý. Tak jsme stvořeni, abychom našli svoji hlavní cestu. Tu, co vede dovnitř ke skrytému. Objevujeme tváře z minulosti, potkáváme se s nimi ve snech i ve vědomém bdění. Odhalujeme svou pravou tvář. Tvář Boha a Bohyně, tvář bez omezení a formy, tvář, která je čistým odrazem duše a předurčení. Začíná se znovu cítit dobře v našich tělech. A tělo si začíná uvědomovat své skutečné potřeby. Blíží se to, velký přechod. Nedávno mi můj známý řekl, že je to strach, co žene lidstvo kupředu. Kupředu? Ano, Ale k jakému cíli??? To je přesně ono. Strach nám nedovoluje živost, diktuje poslušnost v nevědomosti, čímž z nás činí stádo tupých a poslušných ovcí. Loutek s vyvinutým myšlením a emočním programem nastaveným na REAKCI vůči tomu venku. Tak jedině se dá manipulovat. Tak jedině se dá jít kupředu ačkoliv víš kam tě to vede. Moje cesta je láska. Vědomě jsem se k ní rozhodla už dávno a cítím, že láska mě vede do plynutí v pospolitosti.

Cítím se jako buňka v placentě, která živí a já jdu ke zdroji. Jsem vděčná svým učitelům a autorům knih a především jsem objevila vděčnost tomu, kdo pro mě začíná být nejpodstatnější a nejcennější a nejmilovanější - sobě. Buňce v placentě buněk probouzející se živosti. Teď začínám cítit tu hodnotu, kterou stojí za to v sobě objevit.





načítá se...

Hodnocení článku:

Hodnocení: 
0
Zatím nehodnoceno

Monika Budilová

Zaměření: Nevyplněno

Kontakt: Nevyplněno

Web: Nevyplněno

Telefon: Nevyplněno



Další články autora
více