Jste zde


Jelení duch
Monika Budilová

Když jsme se potkali poprvé, cítila jsem jeho přítomnost jako laň cítí přítomnost svého druha na míle daleko. Vstoupil do místnosti plné lidí a byla tma. Projelo mnou jeho pohlazení. Ani jsem se nemusela dívat, od té chvíle jsem ho cítila už pořád. Bušení srdce a zrychlený dech. I on mě cítil. Věděli jsme o sobě navzájem. Při tanci jsme kolem sebe obcházeli v kruhu jako divoké šelmy. Přikrčila jsem se a on se vzepjal. Ale bylo v tom příliš lidské povahy, aby se mohlo stát hned to, co se postupně během tří týdnů začalo naplňovat.

Vstoupila jsem do svého osudu a zahlédla jsem jeho osud na chvíli vedle svého. Věděla jsem, že to, co právě probíhá spouští sled událostí a otevře novou kapitolu mého života. A je jen na mně, abych dokázala uzavřít tu starou. Přání fungovala okamžitě, nejdéle však do 5ti minut. A to už jsem byla celá nesvá a volala jsem k Nebi - ať už se stane to, co mi můj Bože posíláš k vidění ještě než se to stane! A ptala jsem se Země - dáš mi má Bohyně prosím více odvahy být v tom, co právě prožívám? Každé setkání s ním bylo od začátku až do konce prostoupeno pocitem nekonečnosti. Ta blízkost a blaho docela stačily na to, abych se s ním stala kapkou v oceánu. Nasedla společně s ním na létající koberec a letěla do dalekých krajů života až tam, kam normálně nedohlédnu. Společný dech smazával osobní hranice a už nebylo jasné kde je on a kde je ona. Naše myšlenky se propojily někde uprostřed mezi našimi fyzickými hlavami a nezáleželo na tom, jak daleko nebo blízko se zrovna nachází naše těla.

Každý dotyk, pohyb a slovo vážily stovky tun plnosti, souznění a lásky. Jeho pohled procházel mnou až do dalekých časů. V jeho očích jsem se mohla vidět. Přišel pod schody a díval se nahoru k nebeským hradbám. Přijel na koni doprostřed světa. On - kouzelník ze země tygrů a tance. Přišel pro mne - dceru krále času. Pohlédl mi do očí a zeptal se: Kdo jsi? Pak řekl - už začínám vidět tvoji rasu. V tu chvíli jsem i já uviděla, jak skrze mne začali sestupovat ti, ke kterým patřím. Viděla jsem, jak v něm leží velký silný drak. A jak jsem se dívala, stoupala mnou vlna radosti ze setkání po tak dlouhé době. Drak se začal probouzet. Já, fascinovaná tím spojením jednoho osudu ve dvou lidech - dvou osudů v jednom příběhu, jsem zůstala ve spojení s vnitřním světem, kde bylo dost prostoru pro to, co se mělo stát dál.

Znova jsem letěla na drakovi. Znova jsem sestoupila na cestu z Nebe na Zem a z temnoty do světla. Připomenutí toho, jak chutná splynutí všude tam, kde jsme živí. Putovali jsme spolu časem a prostorem. Z mého srdce k němu plynula čistá láska, která omývala jeho fyzické tělo a prostupovala jeho bytím až k duši. Z jeho srdce tryskaly prameny čisté lásky a plnily můj život. Moji minulost, přítomnost a budoucnost. Naše srdce se spojila a vytvořila světelný most mezi dvěma lidmi, mezi dvěma projevy bytí. Milování tak, jak jsem ho znala už tisíckrát v různých záblescích z minulosti. S tímhle mužem. S touhle duší.

Jednou mi řekl, že cesty se opět na čas rozdělí. Přišel čas návratu. Čas rozloučení. Jako vždycky. Přišel čas, kdy tygří tanečník s probuzeným drakem v sobě zaslechne volání další laně a vydá se na cestu. Jeho prožívání se neřídí pozemskými pravidly. Stejně jako život ženy - Bohyně. Jejich prožívání je bytí. Velký jelení duch a lesní laň si dávají nahlédnout do nekonečné slasti spojení Nebe a Země. Jsou to muž s Bohem a žena s Bohyní v sobě. V jednom okamžiku.

V dnešní době se začíná potkávat muž a žena. Jsme válečníci a válečnice. Bojujeme boj a nevíme proč ani proti komu. Je to ale hluboko v nás, naše síla, infikovaná morem války pracuje 24 hodin denně - bez přestávky. Jako naše srdce. Jenže srdce to není. Naše srdce - čeká na probuzení. Podívej se někdy do očí sám sobě, sama sobě a když se podíváš dost daleko, uvidíš tam odpověď svého srdce. Ta odpověď je většinou strašlivá. Jsou vidět mrtvoly, utrpení, bolest, nenávist, nicota a ... až někde vzadu dítě, žena, muž - vnitřní svatá rodina. Láska. Rozbitá do socioekonomických, emočních závislostí a diktátu společnosti.

Když se přestaneš bát, že přijdeš o iluze a rozběhneš se zpátky k sobě - do svého srdce - nastupuješ cestu života. Vycházíme z lesa, ve kterém probíhá záludná a krutá válka, zabíjení všeho, co žije. Vycházíme z lesa na světlo. Slepí a poranění. Setkáváš se s těmi, kteří přežili. Slepý veze chromého. Vidíš kousky sebe v druhých jako v zrcadle. Skládáš střípky celistvosti. Otevíráme si srdce vzájemně a léčíme si válečná zranění. Válka sice zuří dál, ale my už nebojujeme. Jdeme od smrti k životu. Jdeme z klamné slasti vítězství a zničující bolesti prohry k prožitku bytí v celém jeho potenciálu. Za sebou necháváme vše, co je minulostí a cítíme a ctíme vše, co je právě teď. Teď - je to všechno. To, co je teď, je věčné a nelze zničit v boji. K tomu jdeme.




načítá se...

Hodnocení článku:

Hodnocení: 
0
Zatím nehodnoceno

Monika Budilová

Zaměření: Nevyplněno

Kontakt: Nevyplněno

Web: Nevyplněno

Telefon: Nevyplněno



Další články autora
více