Náboženské směry - Římskokatolická církev

Ježíš Kristus, na něhož se odvolávají všechny křesťanské církve, chtěl jen jednu jedinou církev pro celou zemi. Jak odpovídá řeckému výrazu katholon (pro celý svět), nazývá se tato jedna církev "církví katolickou" (tj. všeobecnou), a reprezentuje ji mnoho církevních pospolitostí.

V dopise biskupa Ignáce Antiochijského (+před 117) se vyskytuje poprvé výraz "katolická církev" pro souhrn křesťanských obcí: "Kde se objeví biskup, tam má být obec, kde je Kristus Ježíš, tam je katolická církev." Účastníci 1. ekumenického koncilu nicejského (r. 325) rozuměli pod catholica et apostolica ecclesia souhrn všech lidí, kteří věří v trojjediného Boha. Ekumenický koncil v Konstantinopoli (381) vyznal víru v una catholica et apostolica ecclesia.

Přídomky "katolická" a "apoštolská" sloužily k označení určité místní církve nebo také souhrnu místních církví, který se vztahoval k jednomu apoštolu. Když se od konce 4. stol., zvláště na základě císařské státní církevní politiky, tvořilo v církvi římské právní vědomí, stávaly se pojmy římská a katolická téměř souznačnými. Nejpozději v 7. stol. se objevuje v římské kurii stále více tendence zužovat universalis ecclesia (všeobecná církev) na romana ecclesia (římská). Tyto snahy souvisely s důsledně prosazovanou teoretickou i praktickou profilací cathedra Petri (stolce Petrova).

Na Východě narazil tento vývoj na nedůvěru a odmítnutí. Přesto byl výraz catholica ecclesia používán ještě za doby papeže Lva IX. (1049 - 1054), nehledě k různým organizacím a tradicím církví, jako společné jméno pro církve na Východě i na Západě, přičemž však, zvláště na Západě, zaznívalo v tom uznání přednostního postavení biskupa římského. Stejně tak označovalo slovo "ortodoxní", které se týkalo především víry, zásadně celou, tj. katolickou církev. Druhý ekumenický koncil v Konstantinopoli (381) se nazýval "svatý synod pravoslavných (ortodoxních) biskupů" a zahrnoval přitom samozřejmě i biskupy ze Západu. K přesnější identifikaci církve patriarchátu v Konstantinopoli byl použit titul "ortodoxní východní církev". Slovo "ortodoxní" bylo poprvé použito k výlučné charakteristice východních církví v 16. stol. Národní církve v Palestině a Sýrii, které vznikly na protest proti christologickému dogmatu z Chalcedonu (451), se jmenovaly zprvu orientales ecclesiae (východní církve).

Na přelomu do 1. tisíciletí byly termíny "východní církve" a "ortodoxní (pravoslavné) církve" použity pro všechny církve na Východě, především pro byzantskou říšskou církev, zatímco pro latinskou církev na Západě bylo obvyklé označení occidentalis ecclesia (západní církev). Pozvolna však se v rozlišování mezi orientalis ecclesia a occidentalis ecclesia vyjadřoval protiklad. K podstatným teologickým rozhodnutím došlo v 1. tisíciletí na ekumenických koncilech. Za papeže Lva I. (440 - 461) měla římská církev na koncilu v Chalcedonu (451) v otázkách christologie rozhodující slovo. Úpadek západořímského císařství přinesl sebou to, že papež Lev I., naplněný silným vědomím primátu, převzal i politické a sociální úkoly, a tím ještě více posílil svou církevní autoritu. Kromě toho k vedoucí pozici papežství přispělo připojení více germánských národů k římskokatolické církvi.

Geograficky zaujímala západolatinská nebo římskokatolická církev pod biskupem římským, kterého akceptovaly i církve Východu jako patriarchu římskokatolické církve a titulovaly ho čestným titulem primus inter pares (první mezi rovnými), na počátku středověku oblasti Itálie, severní Afriky, Španělska, Germánie a Británie, až proniknutím islámu v 7. stol. ztratila zprvu severní Afriku, pak Španělsko a Malou Asii. Zpětné dobytí Španělska bylo dokončeno teprve v 15. stol. K církevnímu vzestupu Říma, při němž spolupůsobila antická idea Říma, došlo jen v konkurenci s východořímským císařským městem Konstantinopolí a tamějším patriarchátem.

Četné spory (např. obrazoborectví, christianizace Bulharska, církevní spor za Fotia, západní církevní rozkol, křížové výpravy) vedly zvláště v době křížových výprav (r. 1204 zřízení latinského patriarchátu v Konstantinopoli) k pomalému, ale stálému vzdalování života církví na Východě a Západě, aniž bylo možno uvést přesné datum oficiálního rozdělení.

Na Západě vznikl od Karla Velikého (768 - 814) model středověké říšské církve, který přivodil těžké konflikty mezi papežstvím a císařstvím. Za papežů Inocence III. (1198 - 1216) a Bonifáce VIII. (1294 - 1303) dosáhlo papežství vrcholů své politické moci. Úpadek, začínající ve 14. stol., byl zaviněn hlavně takzvaným babylónským vyhnanstvím papežů v Avignonu a následujícím velkým papežským schismatem. Téměř smrtelná krize byla překonána jen za cenu konciliarismu na koncilu kostnickém. Avšak obava před pozdějším znovuožitím koncilové myšlenky provázela papeže daleko do novověku. Nejtěžší ránu utrpělo papežství, které do té doby ovládalo západní církev, českým husitstvím a reformním hnutím Martina Luthera, které neskončilo obnovou římskokatolické církve, nýbrž rozštěpením na konfesní církve, které teď dostaly vlastní označení (římskokatolická, protestantská, luteránská, kalvinistická, reformovaná, českobratrská evangelická).

V Anglii vedlo papežovo rozhodné odmítnutí požadavku rozvodu manželství krále Jindřicha VIII. (1509 - 1547) k oddělení římskokatolické církve v Anglii od papežství, a tím ke vzniku vlastní církve (viz anglikánská církev). Jestliže se mimoevropské misijní činnosti ve středověku přisuzoval malý úspěch, došlo po objevech západního světa ke změně. Španělské koloniální říše v Jižní Americe a na Filipinách umožnily misie a tím i rozšíření římskokatolické církve. K tomu došlo, i když v menší míře, v 17. a 18. stol. také v Asii (Indie, Čína).

V Severní Americe získala římskokatolická církev teprve v 19. stol. členy a vliv; dnes je tam největší náboženskou komunitou. Různých úspěchů dosáhla katolická misie v zemích Afriky. Římskokatolická církev našla teprve v důsledku 2. vatikánského koncilu pozitivní postoj k ekumenickému hnutí.

Zpět