Monology - Výstup na horu
Jaromír Nemastil

Výstup na horský štít
bychom neměli chápat jen jako náročný sportovní výkon
a už vůbec ne jako zápas člověka s horou,
kde je vítěz a poražený,
ale jako velkou příležitost k naší vnitřní očistě,
jako jedinečnou možnost vejít v kontakt se sebou samým,
s Přítomným okamžikem, se stavem Pravdy.
Naše západní civilizace chápe cestu za poznáním
jako souboj člověka s Přírodou.
Silou se snažíme vyrvat její tajemství,
a pokud se nám to podaří,
opíjíme se pocitem vítězství.
V očích všech jsme hrdinové,
přitom naše nejhlubší nitro
zůstává pro většinu z nás nepoznané.
Známe kde co, ale neznáme, kdo jsme.
Toužíme milovat a při tom si lásku pleteme s touhou.
Chceme být soucitní a při tom soucit zaměňujeme s politováním.
Měníme kde co, ale neumíme změnit sami sebe.
Překonáváme všechno možné, ale neumíme překonat svou zlobu,
svůj egoismus, svou netoleratnost, své zlozvyky.
Jsme nedílnou součástí Přírody,
tak nad kým chceme vyhrávat a kdo bude poražený?
Základní otázka, kterou se musíme snažit vyřešit,
je otázka: " Kdo jsem já? "
Odpověď na ni je kupodivu i odpovědí na další naše otázky,
z nichž mnohé se stanou již zbytečnými.
Změna v chování lidí, skupin a států vůči sobě nespočívá v nějaké nové idei,
v novém typu společenské revoluce slibující světlé zítřky nebo nové formy ráje,
ale spočívá v transformaci mysli každého člověka,
kterou za nás neudělá
žádný člověk ani žádná ideologie.

Poznání sebe sama,
přeměna neprospěšných vlastností ve vlastnosti prospěšné,
vyčištění naší mysli, byť na malý okamžik, aby se mohla projevit naše božská podstata
neosobní láskou a soucitem,
to jsou úkoly, které musí během tohoto života nebo životů příštích
vyřešit každý z nás.
Příroda nám nabízí spoustu prostředků jak toho dosáhnout.
Jedním z nich může být i
výstup na horský štít.

Člověk,
který se rozhodne vystoupit na horský štít,
se dlouho připravuje, materiálově i psychicky.
Celý svůj život tomu podřídí.
Studuje horu, všechny cesty na vrchol,
po kterých již někdo šel a pokouší se objevit cesty nové.
Diskutuje o hoře s lidmi, kteří se o výstup pokusili i s těmi, kteří uspěli.
Střádá prostředky a pořizuje si nejrůznější vybavení.
Mnohdy to trvá dlouhá léta, než se do vysněných hor dostane.
Pak přijde dlouho očekávaný den, kdy konečně vyrazí na cestu.
Nejlepší bývá, když vyrazí sám,
protože samota zastavuje většinu myšlenkové aktivity
a to mu umožňuje plné zažívání Přítomnosti.
Samota to není osamění.
Osamění je nepřítomnost někoho, s kým bychom chtěli být,
ale v samotě nic nechybí.
Je to spočívání se sebou samým Tady a Teď.
Při výstupu je v jeho mysli dominantní a po dlouhou dobu i jediná
myšlenka na zdolání hory.
Té obětuje vše.
Dokonce hazarduje se svým životem
a pohybuje se na pokraji svých fyzických i psychických sil.
Při tom je ale nesmírně citlivý a vnímavý,
což mu umožňuje hluboce prožívat všemi smysly svět kolem.
Jeho cíl, hora se mu zdá daleko krásnější,
stejně tak, jako západy a východy Slunce nebo horské hřebeny kolem.
Úplně se změní jeho hodnotový žebříček,
na jehož vrcholu
teď kraluje jeho hora.
Překročí strach ze smrti a i fyzická bolest ustupuje do pozadí.
Mnohdy to už chce vzdát a sestoupit zpět do údolí, ale pak se vzchopí a jde dál.
Metr po metru,
krok za krokem, až najednou tu je
vrchol hory.

Úsilí,
které bylo vynaloženo,
přineslo ovoce.
Bylo dosaženo cíle a s ním zaniká i jeho poslední myšlenka.
Není kam jít !
Pozornost vybičována do krajnosti a soustředěna do jednoho mohutného proudu
teď nemá předmět a září sama o sobě.
Tím se obnaží pozadí jeho mysli, které bylo až dosud zastřeno jeho myšlenkami,
názory i různými algoritmy myšlení,
které si za svůj život vytvořil.
Najednou tu je prázdno a ticho.
Vnější i vnitřní.
Ne, není tu pokořitel a hora,
ale jenom hora sama.
Iluze "já" a myšlenka "já jsem konající" zmizela a on prožívá něco,
co se hodně podobá zážitku Osvícené mysli.
Jemná povznášející blaženost a něha, pocit hlubokého naplnění, nekonečného bezdůvodného štěstí a lásky.
Na vrcholku hory zažívá pocit sounáležitosti s Přírodou
a začíná si uvědomovat svou roli
ve její hře zvané Život.

V této chvíli má také šanci
přehodnotit některá svá jednání.
Mizí totiž jeho osobní hledisko
a je vystřídáno hlediskem neosobním,
ve kterém je schopen se vcítit do vědomí druhých.
Pokud někomu ublížil, hledá, jak by svou chybu napravil.
Pocítí hlubokou potřebu milovat a dávat.
Tento hluboký těžkopopsatelný zážitek se většinou promítne do jeho povahy.
Po návratu z hory se prohloubí jeho pokora, soucit, citlivost k utrpení druhých i schopnost mít rád.
Pokud však člověk tuto příležitost nevyužije
a k výstupu přistupuje jen jako k souboji s horou,
pak se s těmito výsledky bohužel míjí.
Jediná změna, ke které dojde je,
že mu stoupne sebevědomí a jeho ego naroste.

Když se rozhlédneme,
vidíme kolem sebe mnoho takových "horských štítů" a nejsou jen vysoko v horách.
Jsou to naše úlohy a role,
které nám Život každým dnem připravuje.
Jedině, když je pochopíme a beze zbytku zvládneme,
můžeme pokročit dál.
Kam ?
Na cestě domů,
na cestě k pochopení nejen nás samých,
ale i druhých lidí kolem nás.
Cesta za poznáním sebe sama není cestou egoistů k jestě větší izolaci,
ale naopak cestou k integritě veškerenstva,
každého s každým,
k nekonečné Lásce a Soucitu,
k Jednotě,
která tady je a byla odjakživa.

Až pocítíme
upřímnou radost z radosti úplně cizího člověka,
až jeho utrpení nás dožene k slzám a k potřebě mu nezištně pomoci,
pak můžeme říci,
že jsme na vykročili na správnou cestu.

*

(zapsáno dne 16.9.2001 při desce Karunesh: "The Way of the Heart")