Monology - Sedmé zrcadlení
Jaromír Nemastil

Beznaděj je zajímavým stavem mysli.
Je důsledkem nepřijmutí
našich nesplněných představ a přání.
Beznaděj otupuje naší vůli,
zastavuje myšlení
a vytváří stav odevzdání.
Samovolně vzniká pozice,
kdy "jenom jsme".
I ta se jeví být jako přítěží.

Osvícený žije bez přání.
Zkus to také.
Alespoň jednu hodinu denně
buď jenom Božím nástrojem,
jen Boží flétnou.

Kde končí neosobní láska,
jejíž obrovský proud často zažívám
a kde začíná hluboká láska k Tobě?
Není žádná hranice.
Zdá se mi,
že všechno je jen jedna jediná božská energie.
Nekonečný oceán boží Lásky.
To jedině mé ego
stále všechno pojmenovává,
třídí a rozděluje.

Je má láska k Tobě
překážkou na cestě k Pravdě?
Je tu přeci mé ego,
které Tě miluje a které chce být milováno?
Zanikne má Láska k Tobě se zánikem mého ega?
Nemůže.
Protože Láska je základní dostředivý princip
veškeré energie ve Vesmíru,
který vše vrací do Jednoty.

Základ ega je božský.
Toto já si ještě uvědomuje
svou sounáležitost s celkem,
Absolutnem, s Bohem.
Cítí se ale již entitou.
Hříchem je pouze zapomenutí této sounáležitosti.
Je to však skutečně hřích?
To by potom nemohlo být návratu
a co by potom byla Boží hra Líla?

Problém toho,
kdo zažívá záblesky Pravdy
bývá v tom,
že někdy vidí věci tak jak ve skutečnosti jsou,
ale většinou se podle toho nechová.
Bývá to tehdy,
když opět spadne hluboko do ega
a přichází ulpívání.

Všechny události,
které Tě v životě potkávají,
mají hlavní význam ve svém daném okamžiku.
Pak jsou jen minulostí.
Polibek, který jsem Ti měl dát včera a nedal,
Ti již nikdy nedám.
Dám Ti jiný,
ale už to nebude ten včerejší.
Přítomný okamžik,
který byl vytvořen jistými dozrálými
příčinami z minulosti,
se již nikdy nemůže stejně opakovat.
Bude to zase jiný přítomný okamžik.
Nepochopil jsem význam přítomného okamžiku.
Nezvládl jsem ho.
Něco jsem sice udělal,
ale ne to, co jsem udělat měl.
Konal jsem ze své vůle,
byl jsem konající.
Stal jsem se tvůrcem karmy.
Již teď někde začaly dozrávat příčiny,
aby se situace,
kterou jsem nezvládl,
v nějaké formě ke mně vrátila.
Zvládnu jí?
A pochopím ji?
Snad.
Co musím udělat?
Být jen absolutně bdělý,
nic víc.

Cítíš bolest, která Ti zaplavuje srdce?
Cítíš úzkost, která Ti svírá hrdlo?
Cítíš lítost, která Ti žene slzy do očí?
Nebraň se, zkus to vše přijmout
a pozoruj své pocity.
Nejsi bolestí.
Nejsi úzkostí.
Nejsi lítostí
a nejsi ani slzami.
Pamatuj si to!
Jsi jen a jen jejich pozorovatelem.

Vše utichlo.
má vůle úplně vyhasla
i ta poslední myšlenka zmizela bůhví kam.
Je jen křišťálové nehybné Ticho.

Mám rád Slunce.
Miluji jeho záři i jeho životodárné teplo.
Vůbec mi nevadí,
že někdy zajde za mraky
a ukáže se jen občas.
Nemohu se na něj hněvat,
že vždy večer zapadá.
Naopak.
Mám rád jeho kouzelné západy
a každé ráno
s nadějí vyhlížím jeho svítání.
Mám rád Slunce,
protože je stejné jako Ty.

Krajinu objal bílý sníh
a zavál všechny moje stopy.
Vypadá to,
jako kdybych nikdy nikam
neudělal jediný krok.

Kolik je na světě
k Bohu různých cest?
Přesto se všichni jednou sejdeme
na nebi plném hvězd.

Sněhová vločka,
která se třpytila na Tvých řasách
se náhle proměnila v malou kapku vody.
Teď pomalu stéká po Tvé tváři.
Není to slza?
Na první pohled není rozdílu.
Poznal bych to
jen kdybych ji právě teď slíbal.
Slzy jsou přeci slané.
Zatím však kapka z Tvé tváře
sklouzla do závěje sněhu u Tvých nohou.
Propásl jsem okamžik.
Již nikdy nepoznám
zda to byla slza
nebo jen kapka roztáté vody.

Vesmír je vytvářen tancem božské energie Šakti,
která může mít různé podoby.
Věci se jeví jako místní anomálie
na hladině Ticha,
ze kterého vznikají a ve kterém mizí.

Ač se to zdá podivné
vše, úplně vše doznělo.
Myšlenky i city ztratily svůj náboj
a staly se z nich jen drobné vlnky,
které sice cosi vyprávějí,
ale jinak - Nic.
Kam se poděla jejich mnohdy ničivá energie?
Nevím.
Jsem jen křižovatkou vesmírných sil.

Úrovně vědomí jsou jen
různé stupně vnímání skutečnosti.
Závisí na tom, jak jsi daleko od Tvého pravého Já,
od posledního pozorovatele,
který již není nikým pozorován.
Nejhlubší úrovně vědomí
zažiješ během zániku ega.
Pak už ale není kdo by zažíval,
pak nejsi
a při tom jsi - Skutečností.

Nechej věci,
aby se děly sami.
Pokud možno nevstupuj do nich se svou vůlí.
Pozoruj popudy pocházející z Tvé mysli,
ale nekonej.
Nechej, aby bylo konáno
a pokud přijde bolest,
přijmi ji.

V nejhlubší úrovni,
kterou zažívám v meditaci,
nebo při probuzení uprostřed noci beze snů,
vnímám obrovský proud neosobní Lásky.
Energie se zdá být nevyčerpatelná,
že ani únava po hodinách bdění nepřichází.
Pokud se však do toho zapojí mé ego,
vzniká vůle
proud Lásky směřovat ke konkrétní osobě.
Najednou tu je někdo,
kdo miluje a někdo,
kdo je milován.
V tomto případě vzniká vedle osobní Lásky,
úzkost nebo i strach
ze ztráty citu toho druhého.
Všecho však zmizí,
pokud se mi podaří přejít za myšlenky a city
do neosobnosti.
Proud Lásky je potom samočinně směřován
"Ke všemu a ke všem ".
Tak jak to má být.

Při objetí se propojí srdeční čakry,
které se při tom vždy otevírají.
Dochází k energetickému vyrovnání,
někdy i v podobě usmíření.