Jste zde


Monology - 22. noční monolog - O Prázdnotě a konci utrpení
Jaromír Nemastil

Monology - 22. noční monolog - O Prázdnotě a konci utrpení
Motto: " Od počátku tu byla jen Prázdnota, na které se zrcadlí nikdy nekončící pulzující Život"

Je podzimní noc.
Za mými okny poletují první vločky sněhu.
Podzimní barvy dávno vybledly,
vítr prohání po parcích spadané listí
a do kraje nenápadně vstupuje zima.
Další vlna života se vrací do oceánu Nebytí.
Dávno zmizely
sněhobílé sasanky z Poledního lesa,
stejně jako zářivě modré chrpy
na louce u Českého kříže nedaleko Uhelného vrchu.
Marně bys má drahá hledala veliké červené třešně
na stromech podél cesty do Kokořína.
Už nenajdeš ani jediný zlatý klas z obilných lánů,
které se ještě nedávno vlnily
kolem Mšena.
Vše se mění
a vše, co vzniklo,
musí zaniknout.
Takový je zákon našeho světa.

Kolik jsem zažil Lásko Tvých odchodů,
po kterých mi zůstaly jen vzpomínky a bolest v srdci?
Kolik jsem zažil Tvých návratů,
kdy moje radost rozzářila svět do nádherných barev
a obrovská chuť do života vystřídala šedivou jednotvárnost dnů.
Proč Tě Lásko nacházím,
abych Tě v zápětí opět ztratil?
Řekni mi proč?
Radost a bolest.
Smích a slzy.
Dvě strany jedné mince,
kterou musí platit ten,
který touží
a ulpívá.


Když se rozhlédneš kolem sebe,
vidíš lidi, kteří se radují,
ale i také ty,
kteří trpí.
Trpí tělesnou bolestí, ale daleko ničivější je však psychická bolest,
protože dokáže člověka zasáhnout do veliké hloubky.
Když jsi pozorná,
uvidíš v očích lidí lítost, úzkost, strach, zoufalství a beznaděj.
Lze se vůbec zbavit utrpení?
Naše utrpení má tři kořeny, které vlastně neexistují,
ale které si neustále každý den vytváříme.
První z nich je iluze,
že je tady nějaké naše "já",
které je schopno samostatné existence nezávislé na okolním světě.
Toto já si myslí, že něco vlastní a že něco koná.
Druhým kořenem
jsou naše přání,
aby události probíhaly podle našich představ.
Chceme, abychom byli v životě úspěšní,
abychom měli dostatek majetku,
abychom získali vhodného životního partnera a založili si rodinu.
Pokud něco z toho nevyjde,
jsme zklamáni a trpíme.
Třetím kořenem
je naše lpění,
naše snaha podržet si věci a události příjemné,
aby se opakovaly a aby nám nezmizely.
Pokud se nám splnila naše přání, jsme chvíli šťastni,
ale brzy se objeví obavy,
abychom nepřišli o výhodné místo,
aby nám naše auto nikdo neukradl,
aby nás parner, kterého milujeme, neopustil,
a aby nám naše děti byly vděčné za to,
co pro ně děláme.
Pokud se naše obavy naplní,
přejdou v utrpení.
Někdy utrpení dosáhne takové úrovně,
že je pro některé lidi tak nesnesitelné,
že hledají řešení dokonce v dobrovolném odchodu ze světa.
I tento nejkrajnější způsob vypořádání se s utrpením
však má drahá nic neřeší.
Každý další život totiž začíná karmicky tam,
kde skončil ten předchozí.

Existuje vůbec nějaká cesta z tohoto
nekonečného kruhu utrpení ?
Ano.
Řešením je
má drahá
Tvoje cesta za poznáním Pravdy.
To nedůležitější na této cestě je,
naučit se být otevřená.
Vstoupit mlčky do "otevřena",
stejně jako to říká Arker Larsen ve své knize Kámen mudrců.
Co to znamená?
Být bdělá a pozorovat nezaujatě všechny události kolem sebe.
Být v pozici pozorovatele,
který pokud nemusí, tak nepřemýšlí,
nehodnotí, nelpí na tom, co přichází,
nic neodmítá,
ale je pouze "při tom".
Pokud musíš přemýšlet, buď si vědomá toho,
že přemýšlíš.
Buď otevřená jako
stromy, květiny, hory, jezera a zvířata.
Buď při tom plná všeobjímající lásky a hluboké pokory.
Jak víš,
říká se tomu meditace.
Není to nic exotického,
je to Tvůj nejpřirozenější stav,
vzpomeň si má drahá
na chvíli těsně po tom, co se probudíš.

Po čase si všimneš, že kolem Tebe jsou jen události,
které vznikají, trvají a zanikají.
To co nás bolí,
je důsledek naší snahy vše hodnotit
a konfrontovat to s našimi představami a touhami.
Když to nesouhlasí, tak trpíme.
Tím se neprodyšně uzavíráme
do našeho světa
názorů, představ, očekávání a přání
a Larsenovo "Otevřeno" se nám zavírá.
Nech proto vše klidně přicházet, probíhat a zase odcházet.
Ať je to cokoli.
I kdyby to bylo sebekrásnější,
ani to nepřidržuj.
Všímej si také svých vnitřních reakcí na tyto události,
myšlenek, které se vynořují
a buď si vědoma svých přání,
ale nedávej jim prostor, aby se rozvinuly.
Pozoruj je stejně nezaujatě jako listy plující na vodní hladině potoka.
I když bude list hodně lákavý,
nereaguj.
Pokud budeš reagovat, můžeš sice zažívat radost,
ale buď připravena,
že může přijít i bolest.

Časem má drahá sama poznáš,
že události kolem Tebe se dějí samy o sobě.
Zjistíš však, že jsou prázdné.
Co to znamená?
Nic v nich nenajdeš,
co by bylo stálé
a co by Ti vytvořilo pocit opory, jistoty a bezpečí.
Poznáš, že ani jedna z těchto událostí neobsahuje nějaké "já".
Pocit "já" si vytváříme my sami,
stejně tak, jako naše přání a náš pocit vlastníka vyjádřený slovy "moje".
Pokud budeš chtít najít
toho, kdo to všechno pozoruje,
zjistíš s překvapením,
že tady nikdo takový není.
Bude tady jen událost a její vidění, cítění, slyšení, chutnání a dotýkání.
Jinak nic.

Bude tady jen nikdy nekončící řada
událostí,
které vznikají z Prázdnoty ...................... trvají a mění se .................. a opět se do Prázdnoty vrací.
Až se dotkneš má drahá
této úrovně,
budeš mít možnost žít na obou březích,
jako Boddhisatva.
Budeš moci vstoupit do událostí,
které půjdou kolem Tebe
a z veliké lásky a soucitu pomáhat lidem na cestě za Pravdou.
Zároveň budeš mít neosobní zážitek Jednoty všeho co je.
Nezůstane tady nic, ani nikdo,
kdo by stál mimo.

Nakonec dojdeš
má drahá
k nesmírně osvobozujícímu poznání:

" Láska se může objevit a trvat, ale také beze stopy zmizet.
Neexistuje tu žádná potřeba Lásky,
protože tu není nikdo, kdo by miloval.
Není tu žádných odchodů, ani návratů,
protože tu není nikdo, kdo by odcházel
a není vlastně ani kam odejít.
Není tu žádná bolest, ani žádná radost,
není tu žádné přání, ani žádné zklamání,
není tu lpění, ani lítost,
ani úzkost, ani beznaděj.
Není tu zrození, ani žádná smrt.
Není tu cesta, ani žádná nauka,
není tu učitel, ani žádný žák.
Kam zmizeli?
Nikdy neexistovali.
Od počátku tu byla jen Prázdnota,
na které se zrcadlí
nikdy nekončící pulzující
Život ."

Kolik jsem zažil Lásko Tvých odchodů,
po kterých mi zůstaly jen vzpomínky a bolest v srdci?
Kolik jsem zažil Tvých návratů,
kdy moje radost rozzářila svět do nádherných barev
a obrovská chuť do života vystřídala šedivou jednotvárnost dnů.
Proč Tě Lásko nacházím,
abych Tě v zápětí opět ztratil?
Řekni mi proč?
Radost a bolest.
Smích a slzy.
Dvě strany jedné mince,
kterou musí platit ten,
který touží
a ulpívá.

Líbám Tě lásko a přeji Ti dobrou a klidnou noc.

( zapsáno v noci z 1.12. na 2.12. 2001 při desce Midori: " Bali " )




načítá se...

Hodnocení článku:

Hodnocení: 
0
Zatím nehodnoceno

Jaromír Nemastil

Zaměření: Nevyplněno

Kontakt: http://www.volny.cz/monology

Web: Nevyplněno

Telefon: Nevyplněno



Další články autora
více