Tajné dějiny jezuitů III.
Edmond Paris

1. května 1938 nám noviny Mercure de France připomínají, co nám bylo řečeno již před čtyřmi roky: Mercure de France z 15. ledna 1934 uvádějí - a nikdo to nepopřel - že Pius XII. (dříve kardinál Pacelli) "stvořil" Hitlera. Nepřišel totiž k moci zákonným způsobem, ale díky tomu, že papež ovlivnil Centrum, to je Německou katolickou stranu. ... "Myslí si Vatikán, že udělal politickou chybu, když otevřel Hitlerovi cestu k moci? Zdá se, že ne ..."

Tak se to také jevilo i den po anšlusu roku 1938, kdy bylo k třetí říši připojeno Rakousko. Tak se to jevilo i později, když přibylo nacistických agresí a bylo to tak i během celé druhé světové války. Vatikán svého politického kroku a tahu s Hitlerem nikdy nelitoval.

Dne 24. července 1959 udělil Jan XXIII., nástupce papeže Pia XII., svému osobnímu příteli a ve skutečnosti jezuitskému knězi Franzi von Papenovi čestný titul tajného komorníka. Tento muž byl během první světové války vyzvědačem ve Spojených státech amerických a jedním z těch, kteří nesli zodpovědnost za Hitlerovu diktaturu a anšlus. Byl Hitlerovi neustále nablízku a všemi prostředky podporoval jeho agresivní, nacionalistickou politiku.

Již to samo o sobě jsou velmi jasná fakta a naprosto zřetelné souvislosti, kterým člověk, pokud chce, může správně porozumět. Takových důkazů je však nekonečně mnoho.

Katolický spisovatel Josef Rovan komentuje diplomatickou smlouvu mezi Vatikánem a nacistickou říší z 8. června 1933 takto:

"Konkordát papeže vtiskl nacionalisticko-socialistické vládě, téměř všude považované ze vládu složenou z usurpátorů, pokud ne přímo z banditů, pečeť smlouvy s nejstarší mezinárodní mocností - Vatikánem. Byla to jakási charta mezinárodního uznání." (J. Rovan: Le catholicisme politique en Allemagne, Paris, 1956, Ed. du Seuil, str. 231)

Svou osobní podporou Hitlera, ač nespokojen s tím, že celá tato skutečnost vyplavala na veřejnost, vyjádřil papež morální podporu nacistické Říši od Vatikánu!

Pak ve stejné době, kdy na druhé straně Rýna začala vládnout hrůza, mlčky přijímaná a schvalovaná Římem, odvlekly již takzvané "hnědé košile" do koncentračních táborů 40.000 lidí. Pogromů přibývalo v rytmu nacistického pochodu: "Když od nože stříkají proudy židovské krve, cítíme se zase lépe." (Horst-Wessel-Lied)

Avšak v následujících letech viděl Pius XII. mnohem horší věci. Ale ani nad těmi se nezachvěl. Není tedy překvapením, že katoličtí vůdcové Německa soupeřili jeden s druhým v servilnosti vůči nacistickému režimu, jak k tomu byli povzbuzováni svým římským "Mistrem."

Je dobré si v souvislosti s tím přečíst neuspořádané blouznění a slovní akrobacii oportunistických německých teologů, jakým byl např. jezuita Michael Schmaus. Později ho Pius XII. jmenoval na "církevního knížete" - kardinála, a za publikaci Berla ho 2. září 1954 označil jako "velikého mnichovského teologa".

Nebo je dobré si přečíst ještě jednu knihu, a to Katholisch-Konservatives Erbgut, o které se napsalo:
"Tato antologie přináší soubor textů od hlavních německých katolických teologů, od Gorreseho a Schmause až po Vogelsanga. Kniha nás ubezpečuje v tom, že nacionální socialismus se zrodil prostě výhradně a jedině z katolických idejí." (Gunther Buxbaum: Mercure de France, 15. 1. 1939)

Biskupové, kteří byli konkordátem přinuceni učinit přísahu věrnosti Hitlerovi, se vždy snažili předstihnout jeden druhého ve své "odevzdanosti" Římu:

"Za nacistického režimu neustále nacházíme horlivou podporu biskupů ve veškeré korespondenci a ve vyhlášeních od církevních hodnostářů." (J.Rovan: Le catholicisme politique en Allemagne, str. 214)

Navzdory očividnému rozdílu mezi katolickým univerzalismem neboli katolickou všestranností a zdůrazňováním celku proti "bezvýznamnostem" na jedné straně a hitlerovským rasismem na druhé straně byly tyto dvě doktríny podle jezuity Franze von Papena "harmonicky smířeny a spojeny tak do jediného, úžasného, životaschopného celku, kde jeden celek bez toho druhého nemůže již existovat". K této skandální dohodě došlo proto, že "nacismus je křesťanskou reakcí na ducha roku 1789".

Vraťme se ještě k Michaelu Schmausovi, profesorovi teologické fakulty v Mnichově, který napsal:
"Říše a církev, tak se jmenuje řada spisů, které by měly přispět k vystavění třetí říše, protože tyto spisy sjednocují nacionalisticko-socialistický stát s katolickým křesťanstvím ..."

"Výhradně Němec a výhradně katolík tyto spisy zkoumají a podporují vztahy a setkání mezi katolickou církví a nacionalistickým socialismem; otevírají cestu plodné spolupráci, jak je to naznačeno v konkordátě ... Nacionálně socialistické hnutí je nejdůraznějším a nejmohutnějším protestem proti duchu 19. a 20. století ... Ústředním bodem jeho učení je idea lidu jedné krve a všichni katolíci, kteří uposlechnou pokynů německých biskupů, budou muset připustit, že je to tak ... Zákony nacionalistického socialismu a zákony katolické církve mají stejný cíl ..." (Begegnungen zwischen Katholischem Christentum und nazional-sozialistischer Weltanschauung Aschendorff, Mnster, 1933)

Tento dokument dokazuje prvotní i poslední úlohu, jakou katolická církev sehrála při vzestupu Hitlerovy moci. Ukazuje, že ve skutečnosti bylo vše předem dohodnuto. Plně ilustruje, k jaké příšerné dohodě došlo mezi katolicismem a nacismem, neboli nacionalistickým (nacionálním) socialismem. Zřetelně z této úlohy Vatikánu a jeho římskokatolické církve vysvítá nenávist ke svobodě. A tato nenávist je také klíčem k pochopení všeho ostatního, co se již odehrálo a co se ještě odehraje.

Připomeňme si jenom stručně slova papeže Lva XIII. roku 1884, 20. dubna v encyklice Humanum Genus, ve které je zavržen každý, kdo prosazuje náboženskou svobodu, oddělení církve od státu, vzdělávání dětí nekatolickými učiteli a zvláště těžkým zločinem víry je označena myšlenka nezávislosti na katolické církvi.

V této myšlence nezávislosti mají lidé právo vytvářet vlastní zákony a volit své vlastní vlády podle nových principů svobody a neuznávat autoritu katolické církve a církevních soudů a církevních zákonů jako vyšší, než je autorita státu světských soudů a zákonů. V této myšlence jsou si lidé rovni a mají stejná práva a každý člověk má svobodnou vůli, kterou nadřazuje nad vůli a příkazy katolické církve.

Tyto všechny body z myšlenek nezávislosti jsou podle papežovy buly Humanum Genus ztotožňovány s královstvím satana. A tato bula papeže Lva XIII. nebyla nikdy jeho následovníky odvolána, ani pozměněna. Z důvodu neomylnosti papeže ve věcech teologických platí bula od svého vzniku stále. Platila i v období první a druhé světové války a platí i v současné době. Tato bula dala základ k "nejsprávnějšímu pohledu na svobodu člověka, kterým je jedině pohled katolický" a podle toto pohledu i jednal německý nacionalismus.

V knize Catholiques d´Allemagne Robert d´Harcourt z Francouzské akademie píše:
"Nejzranitelnější bod ve všech biskupských vyhlášeních, která následovala po vítězných volbách 5. března 1933, leží v prvním oficiálním církevním dokumentu, který obsahuje podpisy všech německých biskupů. Máme na mysli pastýřský dopis z 3. června 1933, který se týká celého německého biskupství.

Jak tento dokument vypadá? Jak začíná? Optimisticky, s tímto radostným prohlášením: Lidé ve vedení této nové vlády nám k naší veliké radosti dali ujištění, že oni sami i jejich práce stojí na křesťanských základech. Tak hluboce upřímné prohlášení si zasluhuje vděčnost všech katolíků. " (Plon, Paříž, 1938, str. 108)