Jste zde


Pravdy i legendy o Jidášovi - část 3.
VEZA

Podle ztraceného (a nyní nalezeného) apokryfního Jidášova evangelia nešlo Jidášovi o zradu, ale o odstranění člověka, který chtěl zničit Zákon. To dává příběhu oproti obyčejné zrádě či chamtivosti jiný směr, vždyť i samotná evangelia hovoří o neklidu apoštolů, kteří chtěli, aby se Ježíš nějak projevil a prohlásil za Mesiáše - tedy Spasitele. Z toho lze odvodit, že i další učedníci chápali spásu politicky - jako osvobození Židů od Říma. Historik Pinchas Lapide poukázal na to, že mezi Ježíšovými následovníky bylo zřejmě hned několik bývalých zélótů. Římský židovský dějepisec Josephus Flavius Galilejce popsal jako zvláště odbojnou skupinu, která se velkou měrou podílela na mnoha židovských protiřímských vzpourách. Zélótou mohl být i onen buřič a vrah Barabáš, kterému jeruzalémský dav dal přednost, když rozhodoval o tom, koho má Pilát na základě údajného velikonočního zvyku propustit.

Příslušníci sekty kainitů tvrdili, že Jidáš měl zvláštní pověření - jednat tak, aby Kristus mohl zemřít a tím spasit svět. Domnívali se dokonce, že Jidáš byl ze všech učedníků duchovně nejpokročilejší, byl nejvíce zasvěcen do Ježíšova tajemství a věděl, že musí spustit akci spásy. Dříve než tento pozoruhodný názor dostal šanci vejít ve známost, zasáhla církev a kainité byli v rámci boje proti nebezpečným věroučným omylům vyhlazeni.

Jidáš Je také možné, že Ježíš s Jidášem zorganizovali zatčení společně. Ježíš by se možná jedině tímto způsobem mohl dostat až před velekněze a prokázat, že je skutečně Mesiáš. Podle historika Williama Klassena musel být Jidáš zaražený, když byl Ježíš už po prvním nočním výslechu předán Římanům. Nečekané odmítnutí odměny za zradu a sebevražda by pak byly logickou reakcí na selhání plánu. Klassen také tvrdí, že k legendě o zradě přispěl nepřesný překlad. V řeckém textu je použito sloveso paradidonai - což se tradičně překládá jako zradil. Správnější překlad by měl být méně přímočarý, spíše ve smyslu předal, jak je tomu v pasážích o tom, že Bůh vydal svého syna a že Ježíš se vydal za celé lidstvo. Tradiční překlad znamená, že Jidáš spáchal hrozný hřích. Druhá možnost spíše naznačuje, že byl nástrojem Božího záměru. Pokud ovšem Jidáš vědomě nebo nevědomě provedl úkon nutný pro vyšší účel spásy lidstva a za to jej stihl trest, byl v jistém smyslu druhou velikonoční obětí.

Lidová legenda, kterou později zpracoval anglický básník Matthew Arnold vypráví, že Jidáš se prý ještě za života zachoval milosrdně k malomocnému muži, a proto mohl opustit jednou ročně peklo a podívat se na Zemi. Jak ale podotýká theolog Richard Neuhaus, římská církev nemá zcela jasno v tom, co se s Jidášem stalo. Podle církve není možné zde na Zemi určit, kdo bude spasen a kdo ne. Neuhaus nabízí výklad, podle kterého se Jidáš nedostal ani do pekla, ani do nebe, ale byl navěky vymazán. To by byl v očích člověka věřícího ve věčný život velký trest.

Sám Ježíš o Jidášovi řekl, že by pro něj bylo lépe, kdyby se nenarodil. Znamená to, že Jidášovi bylo předem odepřeno vykoupení - tedy to, co není odepřeno ani nejhorším masovým vrahům lidských dějin?

Zastánci teorie, podle které je Jidáš dodatečnou konstrukcí, kladou jeho zrod až za rok 70 n.l., kdy bylo poraženo židovské povstání proti Římu. V dopisech sv. Pavla sepsaných v letech 40 až 60 se o Jidášovi a jeho zradě ještě nemluví. Dokonce se v I. epištole Korintským zmiňuje o tom, že se Ježíš zjevil Dvanácti, ačkoli po Jidášově smrti by měl jeden apoštol chybět, neboť náhradník Matěj ještě nebyl určen. Jidáše znají až evangelia, která vznikla později, někdy po roce 70. Čím pozdější je ten který ranně křesťanský dokument, tím významnější úlohu v něm Jidáš hraje. V Markově evangeliu, které je považováno za nejstarší, je Jidáši věnováno 169 slov. Naopak v Janově evangeliu, které bylo sepsáno možná až na konci 1. století n.l. a je nejméně faktografické, je Jidášův příběh popsán ve 489 slovech. Jidáš je zde popsán jednoznačně jako ničema, který Spasitele zradil za peníze.

Episkopalistický biskup James Spong říká: "Všechno, co je spojeno s Jidášem, přímo křičí, že jde o pozdější legendární dodatek, který měl přenést vinu za Ježíšovu smrt z Římanů na Židy." Něco podobného tvrdí i židovský historik Pinchas Lapide. Podle jeho názoru se prvokřesťané, v očích římské moci spíše jen židovská sekta, ocitli v nebezpečí, že budou v době velkého židovského povstání (válka židovská v letech 66 - 70 n.l.) vnímáni jako nepřátelé státu. Zároveň museli po roce 64 čelit Neronovu obvinění, že zapálili Řím. Tak zřejmě vznikla legenda o Jidášovi a soudu nad Ježíšem před zlovolnou židovskou radou. Jinými slovy: křesťané chtěli dát Římanům najevo, že s Židy nemají nic společného, proti Římu nic nemají a Židy považují stejně jako Římané za své nepřátele. Hlavními viníky Ježíšovy smrti byli podle evangelistů a pozdějších redaktorů tedy především židovští předáci (sanhedrin, velekněz Kaifáš, zákoníci, farizeové) a židovský dav, žádající ukřižování Ježíše i za cenu dědičné viny: "Krev jeho na nás a na naše děti". Svatý Jeroným napsal, že Židé jsou hadí plémě, jehož pravým obrazem je Jidáš. Podobného mínění byl také svatý Jan Zlatoústý a dokonce i jeden z největších teologů, svatý Augustin. Rovněž papež Gelasius I. soudil, že Jidáš odkázal své zlořečené jméno celému židovskému národu.

Jak známo, krátce po ukřižování Ježíše se oběsil

Evangelisté líčí Jidášovu smrt po oběšení dvojím způsobem - buďto mu vyhřezly vnitřnosti nebo se zřítil do propasti. Jakob de Voragine soudil, že Jidáš se nejdříve oběsil a pak teprve puknul - visel ve vzduchu, protože urazil anděly na nebi i lidi na zemi. Prasknul, protože se nehodilo, aby jeho duše vyšla ústy, která se dotkla úst Ježíšových…

Jidášova sebevražda nemusela být výrazem zoufalství ani pokání, ale třeba spíš loajality. V takovém případě je nepřímým vyjádřením víry ve vzkříšení i posmrtný život - tedy Ježíšova učení. Křesťanský filosof Origenes tvrdil, že Jidáš se oběsil, aby se co nejdříve dostal na onen svět a mohl Ježíše požádat o odpuštění. Jidáš ovšem možná udělal chybu - nevyprosil si nejdříve odpuštění u ostatních Ježíšových učedníků, kteří se po Ježíšově smrti stali prvními představiteli těla Kristova - církve. Neboť Ježíš řekl Petrovi: "Dám ti klíče od království nebeského, a co odmítneš na zemi, bude odmítnuto i v nebi, a co přijmeš na zemi, bude přijato i v nebi." Tím by bylo vysvětleno, proč Jidáš neušel trestu ani po smrti.

Sebevražda nebývala zcela obvyklou reakcí starověkých Židů na zoufalství. Ve Starém zákoně se dokonce pojem sebevraždy v dnešním slova smyslu ani neobjevuje. Některé starozákonní postavy sebevraždu spáchaly, ovšem buď jako akt poslední vzpoury (Samson na sebe strhnul střechu filištínského chrámu), případně sebeobětování (Eleazar Auaran se v bitvě nechal zavalit bojovým slonem), anebo odhodlání sdílet osud s vlastním pánem - a právě tak mohl vidět svou situaci Jidáš! Tento motiv je znám z vyprávění o smrti židovského krále Saula, kdy zraněný Saul vyzval po prohrané bitvě svého zbrojnoše, aby jej zabil. Když to voják odmítl, Saul nalehl na meč. Zbrojnoš se poté rovněž proklál.



Pokračování příště

Uvedeno ve spolupráci se serverem druidova.mysteria.cz