Déja vu a další paměťová zkreslení
Doktorka.cz

Běžný život nám občas přináší zážitky, které nám dávají určitou představu, jaké to je být šílený nebo trpět mozkovou poruchou. Někteří básníci například považují sny za prostředek, jímž lze noc co noc nahlížet do mysli blázna. Déja vu (doslova "už viděné") je běžně užívaný výraz pro důvěrně známý, ale přesto velmi zvláštní pocit, že jsem to, co se právě teď děje, už někdy prožil a že mohu předvídat, co se stane v nejbližší budoucnosti.

Tento zvláštní pocit může mít svůj původ v jevu, který někteří psychologové a neurologové nazývají zdvojování (disociace) vědomí (doubling of consciousness) . Všem prožitkům tohoto druhu jsou společné tři příznaky: 1. vzájemně se prolínající protikladné pocity - pocit důvěrné známosti a pocit naprosté cizosti, 2. přesvědčení o tom, že to, co probíhá, bylo už jednou prožito, ale přesto se dochází 3. k realistickému závěru, že ve skutečnosti se to v minulosti stát nemohlo. Jako takové patří déja vu do kategorie prožitků, díky nimž si uvědomujeme, že náš mozek nefunguje tak bezproblémově, jak bychom si představovali.

Variace na stejné téma
Déja vu lze začlenit do skupiny různých paměťových zkreslení, nazývané paramnézie. Kromě déja vu do této skupiny patří: Falešná paměť - zahrnutí nepravdivých podrobností do popisu minulých událostí. Potíže s falešnou pamětí nejsou nic neobvyklého a většinou nikomu nepůsobí žádnou újmu. Výjimkou bývají soudní líčení, kdy na svědecké výpovědi jediného člověka může záviset svoboda, či dokonce život obviněného. Seriózní výzkumy spolehlivosti svědeckých výpovědí prokázaly, že lidská paměť je neobyčejně tvárná. Paměť nelze přirovnat k videorekordéru, který přehraje přesně to, co předtím nahrál. Namísto toho v mozku od přírody funguje mechanismus, jenž se pokouší to, co se v minulosti stalo, aktivně rekonstruovat. V průběhu takové rekonstrukce často nevědomě doplňuje na základě svých jiných minulých zážitků podrobnosti, které se měly přihodit, ale ve skutečnosti se nepřihodily.

Konfabulace - nevědomé vytváření zjevně chybných vzpomínek. Tak například jedna na lůžko upoutaná žena, trpící konfabulací, reagovala na dotaz, jak strávila minulou noc, vyprávěním o tom, jak absolvovala mnohakilometrový běh, protože nutně potřebovala jednomu cizímu agentovi vrátit ukradené doklady. Konfabulace může být důsledkem poranění čelního laloku nebo organického mozkového onemocnění, jako je Alzheimerova nemoc, případně ji může působit duševní porucha, například schizofrenie.

Jamais vu (doslova "nikdy neviděné") - mylný pocit, že se nějaká věc nepřihodila, přestože lze snadno prokázat opak. Jamais vu se někdy projevuje u lidí trpících epilepsií a schizofrenií. Déja vu je ve své podstatě protikladem jamais vu; nicméně déja vu dost často zažívají i lidé s normálně fungujícím mozkem. Déja vu však přesto může být stejně jako konfabulace nebo jamais vu i příznakem závažných poruch. Neškodná, "méně závažná forma" déja vu se objevuje velmi náhle a stejně náhle zase mizí a nijak nenarušuje vnímání skutečnosti. Jinými slovy, prožitek takovéhoto déja vu není v mysli člověka zaměňován se skutečnými vzpomínkami. V případě "závažné" formy déja vu trvá záhadný pocit dřívějšího prožití současné situace déle a může být zahrnut do nové, falešné verze skutečnosti. Tato forma déja vu může být příznakem schizofrenie, poruchy nálady (poruchy afektivní, tj. manie a deprese) nebo některé organické poruchy mozku, například epilepsie spánkového laloku (temporal lobe epilepsy). (Na str. 45 své prožitky popisují lidé, kteří touto poruchou trpí.)

Příčina déja vu - mnoho teorií, málo fakt
Přestože zážitek déja vu není většině lidí neznámý, jen málokdo má představu o tom, kde hledat původ a význam tohoto jevu. To ovšem nebrání teoretikům různých oborů ve vymýšlení vynalézavých, někdy naprosto fantastických výkladů. Parapsychologové například míní, že déja vu je "nostalgie po předchozím bytí", vznikající v důsledku reinkarnace, nebo že bývá vyvoláváno telepatií, popřípadě astrální projekcí. Freud ve svém Výkladu snů soudí, že zážitek déja vu ve snu symbolizuje "genitálie matky snícího jedince; není žádné jiné místo, o němž je možné se stejným přesvědčením tvrdit, že tam člověk už předtím byl".

Snad je to záležitost časového sladění
Jedna z teorií, které lze brát trochu vážněji, hledá příčinu v potížích s časovým sladěním mezi levou a pravou mozkovou hemisférou. Každá hemisféra vnímá události a zaznamenává informace nezávisle na hemisféře sousední; přesto neustálá komunikace mezi oběma stranami mozku vyvolává iluzi jejich jednoty. Pokud však dojde ke krátkému zpoždění přenosu z "nedominantní" (obvykle pravé) do "dominantní" (obvykle levé) hemisféry, obdrží dominantní strana mozku stejnou informaci dvakrát - jednou přímo a jednou s určitým zpožděním. Vinou tohoto jevu dochází k určitému druhu mentální diplopie (doslova "dvojitého vidění"). Jako byste najednou poslouchali dvě rozhlasové stanice vysílající stejnou politickou debatu; přitom jedna stanice by byla oproti druhé asi o půl vteřiny opožděna.

Nezdálo se vám o tom už někdy dříve?
Někteří psychologové vidí původ déja vu ve vybavení si nějakého minulého snu. Podle této teorie se určitý, dosud nevybavený sen vybaví přesně v tom okamžiku, kdy děj prožívaný v bdělém stavu zapadá do situace prožité ve snu. Ovšem vzhledem k tomu, že si osoba právě prožívající déja vu není schopna uvědomit, že pocit důvěrné známosti pramení z nevědomého dřívějšího snu, připadá jí toto vybavení podivně opravdové.

Vzhledem k tomu, že uvedená teorie je pouze spekulativní a neověřitelná, není příliš užitečná. Nicméně určité překvapivé důkazy o spojení mezi sny a déja vu přece jen existují. Jeden psychoterapeut při zkoumání svých 58 pacientů zjistil, že deseti z nich se nikdy nezdají žádné sny a také nikdy nezažili déja vu.

Zdroj: Když mozek pracuje jinak, nakladatelství Portál

Uvedeno ve spolupráci se serverem www.doktorka.cz