Jak to... nebylo
*IWO*

Klára seděla v temné místnosti na kamenné podlaze a skrz odcházející slzy pomalu rozeznávala obrysy mříží. Taková drobnost ji už nemohla rozházet. Jediné, na čem se se soudcem neshodla bylo to, jak dlouho tu pobude. On trval na tom, že do jejího soudu, aby neutekla. Ona tu naopak chce zůstat až do Posledního Soudu, aby už nikdy nemusela vidět svět. A i k tomu Poslednímu Soudu budou muset přivést, jako poslední,... aby ji okamžitě odkázali do tenat věčného zatracení. Ostatně,... zatracena je již od včera. Řekla to i tomu milému soudci, ale nepochopil to. Nikdo to nemůže pochopit. A ona to sice také nechápe, ale alespoň... se tomu pokouší rozumět.

"Gutt morgen, Sára!"
"Á, posaděj se, pane soudce! Fransi, jeden..."
"Ne, nebudu obědvat, dneska ne..."
"Pivo?"
"A šnaps.Velkej šnaps," zdůraznil vztyčeným prstem.
Postavila před něj sklenku a korbel.
"Copak maj za starosti, pane soudce? Bez oběda a kořalku, na žal? Ženská? Vy máte doma anděla, tak co v tom je? Případ?"
"Věděj,... já tam mám..."
"...jo...a...že voni tam maj...tamtu..."
"Tak."
"No, tak to jim teda nezávidim...!

Řekla to už tomu roztomile kulatému panu soudci, byl z toho tak vyděšený, že vyhlásil pausu a s šátkem na ústech vyběhl ze soudu. Ale co naplat, žádný soud jí nemůže způsobit větší bolest, než tu, která ji svírá... tak proč to nevypovědět, to málo, co si pamatuje. Není toho mnoho a nerada se k tomu vrací. Moc to platné není, nadosmrti ten obraz stejně bude mít před očima... každý paprsek slunce vidí jen skrz ten pohled...

"Řiká, a já jí to věřim, že si to nevymejšlí... dyť ani právníka nechtěla, no, řiká, že slyšela hlasy a viděla obrazy. Myslej, Sára, myslej, že je to možný? ...no, kouknou se, jdu k nim jako za... no rozuměj mi, ne?"

"Pane soudce, bába mý báby se tim živila. Bába báby její báby se tim živila.. Prabába pra-pra-báby báby její pra-pra-pra-báby se tim živila. A její bába, ta to snad vynašla, ale vo tom se nic neví, páč při Potopě náš rod přišel vo všechny dokumenty. A já? Věděj..."

"Dobře, dobře," nenechal ji domluvit, "víme to vo nich, ale to nejni trestný, to nejni naše věc. Zaklínání jde mimo nás. Ale až jednou někomu kráva chcípne na ty jejich mastičky, kouknou... Sára, daj si pozor. A... to sem teďka nepatří. Myslej si teda, že to může bejt pravda?"

"Kouknou se," ztišila hlas do sotva slyšitelného šepotu, "maj hlasy anjélský, no znaj třeba kostelníkovu Martu, pak tu maj hlasy čertovský, vo tom jim nic řikat nebudu, vo tom nemaj nic vědět. Strašidla a nepokojný duše", počítala na prstech "vo ty se staraj hrobník a ten mišuge z pastoušky. No a pak nám tu zbejvá jenom..."

"...že někomu straší ve věži." Přikývl naposledy, zamával stropu dnem korbelu a jeho pomalu pozdvižený prst jasně řekl: "A teď pozor, teď se teprv opravdu ptám." "A dá se to nějak odlišit? Prej si nic nepamatuje, jen ty obrazy a hlasy a pak až najednou vidí... to...tento..."

"Jak tohle vůbec může někdo udělat! To už bych na jejím místě... no znaj támhle Ágnes, co jej Bůh nedal obtěžkat...? Dobře,... tak... No kdyby na ní... na tu vaši teda... kdyby na ní mluvily hrnce, tak to maj jednoduchý. Byli tam ňáký svatý, mrtví, nebo stíny duchů?"

"Nic. Právě že nic z toho. Hromady těl, kouř... jako chlór, mrtvoly sypou do jámy a zasypávaj hlínou, řev, strach a... tisíce matek vztahujících ruce k mrtvým dětem. A viděla to prej tak, jako by se vrátila do...tamtej války a koukala se na ní skrz velký vokno. Viděla to, slyšela to, ale nic necejtila. Až když se... vrátila." Slzy mu spadaly na pivem mokrý ubrus a několik hostů se pohoršeně otočilo. Ztišil k šepotu, jakým jen dokázal promluvit: "Sára, já viděl ty její voči... ty voči... já viděl leccos, ale tohle s nedovedou představit!!!"

"Ale dovedou, dovedou,...kouknou, jestli to viděla před sebou jako včerejšek v zejtřku, tak mluvila pravdu. Vona nemá co ztratit, vona ví, že bude viset, proč by jim lhala? A..." Sára ztuhla. Dalo by se uvažovat, že si její geny vzpomněly na pra-pra-tetu pra-pra-báby od pra-pra-strýcova zetě, která stejně kdysi ztuhla u Sodomy. "Ale jestli opravdu řekla tohle, tak se, sakra, máme na co těšit, to jim teda povidám! A tuhle radu jim dám i bez karet: zeptaj se jí, jakou řečí že volali vo pomoc. A zdrhnou jinam. Jak to jenom půjde!!!"

...pohled v těch očích!!!
Dlouho se s manželem těšili na dítě. Několikrát o něj přišli, ale zkoušeli to dál. Chtěla mu dát syna, i kdyby ji to mělo stát život. A pak se to najednou povedlo, Bůh je vyslyšel! A ač mnoho nescházelo, aby i on spočinul v bílé rakvi... Bůh dal, že přežil. Tehdy to přišlo poprvé. V posledních prodních stazích, jimiž jej definitivně přivedla na tento svět viděla hořící vesnice a železná monstra ve městech. Ale po tak těžkém porodu by se nedivila, kdyby před ní tančila kráva s klarinetem. Pak jednou, když jej kojila, uslyšela smrtelný křik - takový, jako když to tenkrát, za té války utrhlo jejímu strýci nohu. A zákop plný doutnajících těl. To se občas stane, na halucinace má už věk, zvlášť po tak neklidném životě, jako měla celá její generace... A pak najednou, před třemi dny, držela jej v náručí a zpívala ukolébavku, Lecha dodi - Spi, maličký, se před ní rozprostřelo TO...

Když se kouřící komíny a ostnaté dráty začaly konečně rozplývat za sténání těch, jenž kdysi bývali lidmi, zaslechla slabounké křupnutí. Přes vybledlé stíny hrůzy, jakou živé oko nespatří uviděla... pohled těch očí !!! Pohled očí dítěte, kterému právě zlomila vaz…

A svět rázem ztratil svůj smysl.

"Přiveďte obžalovanou."
Soudní sluha se špatně zastíraným opovržením a nenávistí prudce strčil do Kláry, až upadla před soudce.

"Jménem práva, zákona a moci zemskou vládou mi svěřené, poslyšte tedy rozsudek. Obžalovaná, zvážil jsem... a věřte mi, že důkladně... všechna pro a proti. Jisté je, že jste spáchala strašlivý zločin. Zločin, který nemůže být odpuštěn, smyt, zapomenut. Nelze jej vzít zpět. Vzal jsem v potaz, že to mohl být budoucí lékař a vyvinout serum proti tuberkulose. Že to mohl být státník, který nás přivede konečně ke klidu a blahobytu. Ale i to, že to mohl být masový vrah či strůjce atentátů. Dlouze jsem přemýšlel o vašich slovech a vím, že to nikdo na světě nemůže pochopit a také věřím, že ani vy nechápete, proč se tomu tak stalo.

Za vraždu vašeho syna Adolfa vás tedy, Kláro Hittlerová...