Je noc.
Za okny poletují velké sněhové vločky.
Rodí se jakoby z prázdnoty noci,
zviditelní se ve žlutém světle pouliční lucerny
a tiše se snášejí na ulici, stromy, keře a domy.
Kraj mizí pod bílou pokrývkou sněhu.
Ještě před několika dny se mi zdálo, že konečně přišlo jaro.
Rozkvetly kočičky, na naší skalce dokonce sněženky
a každé ráno se ozýval zpěv kosa.
Události však plynou tak jak mají.
To se jenom my stále divíme,
když neprobíhají podle našich představ.
Jak rád bych byl nyní s Tebou,
ale místo toho stojím u okna sám
a dívám se do naší ulice.
Do ticha pokoje zní jemně kytara Williama Ackermanara z desky Passage.
Je tma.
Opuštěnou ulicí kráčí chodec.
Prochází kolem našeho domu a pomalu mizí v temnotě noci.
Ve sněhu po něm zůstaly jeho stopy.
Sněží.
Stačí pár minut a stopy nenávratně mizí
pod bílou pokrývkou
sněhu.
Stopy ve sněhu pod mými okny
jsou jen jedny ze stop,
které za sebou necháváme během našeho života.
O těchto stopách bych Ti chtěl,
má lásko,
dnešní noc něco napsat.
Náš život začíná narozením.
První pláč, první smích, první krůčky, první pády a první lásky.
Každým krokem, každým činem necháváme za sebou nějakou stopu.
Jsou to naše obrázky, které jsme jako malé děti namalovali,
strom, který jsme kdysi s rodiči zasadili,
jsou to fotografie, které jsme nafotili,
náš dům, který jsme postavili
a jsou to naše děti, které jsme vychovali.
Jsou to však i naše vzpomínky na to,
jak jsme jako děti jezdívali na koních,
měli skrýš vysoko ve věži zámecké kaple,
o které nikdo nevěděl,
koupali se v lesním rybníku,
toulali se po lesích a kolem řeky,
pozorovali zvěř a chytali ryby,
chodili do školy,
milovali a byli milováni,
radovali se,
ale také byli nešťastní.
To vše jsou stopy,
které jsme zanechali ve světě kolem nás,
v našich myslích i v myslích lidí,
kteří nás znali.
Na rozdíl od stop ve sněhu,
naše stopy zůstávají zachovány.
Kde?
Podle mě existuje něco jako paměť Skutečnosti.
Vše, co se kdy událo, zanechává někde svůj otisk.
Tak jako se Ti vybavují vzpomínky na události z Tvého dětství,
mohou se Ti vybavit i vzpomínky na události z minulých životů,
které mají nějaký vztah k Tvému současnému životu
a na podvědomé bázi ho ovlivňují.
Já tomu všemu říkám
zrcadlení.
Najednou se před Tvým zrakem objevují dobře známá místa i lidé.
Děje, které se staly v minulosti,
jsou zažívány znovu přesně tak,
jako kdysi.
Někdy mám pocit,
jako by vše, co se kdy stalo,
již existovalo dávno před tím, někde mimo čas,
jako veliká scéna,
která je postupně osvětlována naší pozorností.
Stejně tak, jako se teď postupně objevují ve světle lampy bílé sněhové vločky.
Tak nějak asi vzniká iluze času.
Za určitého stavu vědomí můžeš tuto scénu zažívat
celou najednou.
Pak Ti mizí minulost i budoucnost
a zůstává jen věčná Přítomnost.
Kdo ví?
Pokoušel jsem se najít příčinu některých událostí,
které výrazně poznamenaly můj život.
Hledal jsem také,
co nás dva spojuje
a proč jsme se vlastně setkali.
Jako odpověď mi přišla celá řada obrazů.
Viděl jsem mnoho našich minulých
setkání i rozchodů,
společných radostí a bolestí,
chvil štěstí i zoufalství,
které se proplétaly a mizely
až někam daleko do dávné minulosti.
Ač jsem se má drahá snažil,
nenašel jsem jejich počátek.
Ztrácely se mi někde v temné nekonečnosti času.
Možná, že ani žádný počátek nikdy nebyl.
Nevím.
Vždyť, jak může být počátek něčeho,
co je nekonečné.
Je to asi tak iluzorní,
jako objevit první vlnu na nekonečném moři.
Kdybys tu nyní byla se mnou,
asi by ses mě zeptala:
" Jak mám tedy žít, abych svůj život prožila co nejlépe?"
Jak žít,
aby stopy,
které po sobě zanecháme,
byly přínosem
pro všechny,
kteří přijdou po nás?
Víš, pokud Tvoje činy, ale i pouhé myšlenky, vycházejí z ega,
vytváříš karmu příčin a následků.
Pak sklízíš to, co jsi kdysi zasela.
Za dobro - dobro,
za zlo - zlo.
Tímto způsobem vytváříš
dobré a špatné stopy.
Pokud však Tvoje činy nevycházejí z ega,
kdy činnost vzniká jakoby sama od sebe
a Tvoje mysl je prázdná
tak jako modrá letní obloha,
bez jakékoliv myšlení,
potom karma nevzniká.
Neexistuje zlo, ale ani dobro.
Vše je jen takové,
jaké má být.
Pak nezanecháváš žádnou stopu.
Byl sice vytvořen jeden kamínek,
ale ten beze stopy zmizel v mozaice Skutečnosti.
Chceš-li však přesto být konající a na něco myslet,
tak mysli na dobro druhých.
Jedině tak svět,
který přijde po nás,
bude šťastnější, nežli byl ten náš.
Události plynou tak jak mají.
To se jenom my stále divíme,
když neprobíhají podle našich představ.
Jak rád bych byl nyní s Tebou,
ale místo toho stojím u okna sám
a dívám se do naší ulice.
Do ticha pokoje zní jemně kytara Williama Ackermanara z desky Passage.
Je tma.
Opuštěnou ulicí kráčí chodec.
Prochází kolem našeho domu a pomalu mizí v temnotě noci.
Ve sněhu po něm zůstaly jeho stopy.
Sněží.
Stačí pár minut a stopy nenávratně mizí
pod bílou pokrývkou
sněhu.
Názor autora se nemusí shodovat s názorem redakce
|
