Chtěl bych rozdat vše,
co mám,
všechny své vzpomínky
všechna svá přání,
všechny své prosby,
a všechny své lásky,
aby tu zůstalo jen
čisté a nekonečné Vědomí.
Roubená chalupa v horách
je pro mě stejně nesplnitelné přání,
jako mé přání namíchat
barvu Tvých očí.
Bůh prý trestá lidi tím,
že plní jejich přání.
Pravda se třpytí na dně Tvé mysli,
jako oblázky na dně horského potoka.
Ač lesní cesta zmizela
pod pokrývkou bílého prachového sněhu,
přesto ji Měsíc znovu nakreslil
svou stříbrnou září.
Ruší mé kroky ticho lesa
a mé stopy stříbrný měsíční koberec?
Ne, jak by mohly.
Jsem se součástí lesa.
Jsem se součástí zimní noci.
Tvé mlčení zrcadlí
věčné a živé Ticho,
které nacházím všude.
Nechat věci plynout tak, jak jsou.
Nevstupovat do nich svou vůlí,
a zapomenout na sebe.
To je snad jediná cesta,
jak jiným neubližovat.
Objímá nás stejná noc a stejné světlo hvězd.
Tvé stopy nacházím všude,
nejvíce však ve svém srdci.
Celý vesmír by se vešel do Tvého malého batohu.
Že ne?
Vždyť se vejde celý
do duchovního srdce.
Nejkrásnější písně zpívají
otevřená lidská srdce.
Neexistují návraty,
protože nikdy nevstoupíš podruhé do stejné řeky.
I když odejdeš vysoko do hor,
svou mysl si bereš vždy s sebou.
Pamatuj si,
že nelze nikam odejít
ani se od někud vrátit.
To je jen naivní představa
tuláků a sebevrahů.
Chtít a zároveň nechtít,
přijít a zároveň nepřijít,
milovat a zároveň nemilovat,
zní to absurdně,
ale je to kupodivu cesta,
jak se dostat nad protiklady.
Krása Tvých náhodných dotyků
není o nic menší než
krása zasněžených stromů.
I ta moje nejdelší cesta končí
u vzpomínky na Tebe.
Láska je nekonečná,
nemá začátek ani konec.
My pouze zažíváme její střed,
pokud ho ale nepropásneme.
Tvá bolest je i mou bolestí,
Tvá úzkost je i mou úzkostí,
Tvá radost je i mou radostí,
protože v Tichu není rozdílu
mezi mnou a Tebou.
Neustále bojujeme s draky,
které jsme si sami vytvořili
a zatím kolem nás poletují bez povšimnutí
nádherné sněhové vločky. |
|
