V mém životě je hodně lidí, s nimiž si lze popovídat, ale málo stromů, keřů, květů, travin a ostatních rostojiných rostlin; málo vichrů, oblaků s panenskou vodou, která dospěvše ke mně neztratí čistou duši, málo osvobozujících výbojů a hromů, málo písku a nedotčené prsti, málo čirých očišťujících vod, svobodně se ubírajících, nebo dravě se deroucích ke svobodnému cíli. Dostává se mi málo, nebo skoro nic jejich šepotu, povídání,brumlání, broukání, tichého popěvku, chorálových zpěvů, jejich smíchu, pláče, jejich výkřiků a řevů o tajemstvích.
Málo se mi dostává jejich tajemných, mnohosdělných kmitů, cupitání, dupotů, úprku, konejšivého pohoupávání, chvějivého spočívání ve věčněkrásném prostoru ducha. Nedostává se mi úchvatných tanců a houževnatých kročejů, průrazných a sebejistých, směrem k životu. Všeho toho mám tak málo, skoro nic, a tak málo mohu se všemi těmito jevy pobývat, spolubýt a sdělovat si navzájem. Zbývá mi jen moje duše, duch, nebo co to mám, co je tak mocné, že překlene všechny zdi, všechny věže, všechny zákazy a povolení, všechny pranázory a nynínázory. A já se přece jenom chvěji s trávou ve stepi, tančím v třesku slunce v písku pouště, zářím listím hor v rozpuku noci a vydechuji se skalami při prvním hmatu paprsku slunce ve chvíli nicoty, kdy nenoc, neden zmrazuje ticho.
Hledám v každé krůpěji křišťálu všech něžných, žhavých, dravých, divých, a bohům podobných svou silou, vod. Hledám obraz pravdy, naslouchám slovu pravdy. Té, která v kruhu nekonečné, nejkrásnější, nejdivotvornější mandaly zase dokrouží do bodu jménem Člověk a jeho Život. Čím více mi chybí, tím více se mi dostává. Neboť mojí duši nezbývá než se namáhat. Tu lopotně, tu letem orla se rozvíjet a dosahovat tam, kam by mi má líná pohodlnost dostatku nedovolila ani záchvěvem stínu se dotknout cíle. Když možná budu moci,nejen v duchu, spočívat v náručí stromu, keře, v měkké dlani trávy a budu spolužít všechno čím se bytí děje, dokážu snad dosahovat ještě dál, daleko do vesmíru, do všech nekonečných stran mé vlastní duše i duše bytostí jiných rodů, než je ten můj. Nemohu být jen tvor mezi zdmi svých tělesných potřeb, hltající požitky, jistící se rozličnými zisky a dusící se strachem z rozličných ztrát.
Čím více mi chybí, tím více se mi dostává aniž bych co měla. Jsem šťastná. Vím, že nejsem tvor z území mezi zdmi.
Názor autora se nemusí shodovat s názorem redakce |
