O věcech posledních a následných II.

Konečně se po všech možných úvahách dostáváme k věcem opravdu posledním, tedy ke smrti a toho, co je po ní. Zmínila jsem se již o tom, že mně osobně je z různých teorií a představ nejbližší představa o reinkarnaci, tedy ta, že smrtí život nekončí, jen se transformuje do jiné podoby. S tím také souvisí naše povinnosti jakožto pozůstalých. Budeme si dnes tedy povídat o pohřbívání a našem životě poté, co nás někdo blízký opustil.

Nejprve tedy k pohřbívání: lidstvo se těmto věcem věnuje od nepaměti a různé kultury přinesly různé kulty, rituály a způsoby, jak se zesnulým naložit. Některé kulty se ve smrti a věcech s ní spojených vyžívali. Nebudu se zde rozepisovat etnograficky o tom, jaké jsou v kterých zemích ohledně úmrtí zvyklosti, ale ráda bych se zaměřila na to, co je prospěšné pro nás i pro naše zesnulé. Zdravé je tedy to, co je přirozené a co je v souladu s vesmírnými zákonitostmi. Přirozené je to, co je v souladu s přirozeným koloběhem života a smrti, vzniku, vývoje a zániku. Jde tedy o to, aby i mrtvé tělo bylo zapojeno do věčného přírodního koloběhu, kdy nic nezačíná ani nekončí, jen se ustavičně mění.

Z tohoto pohledu je celkem lhostejné, jestli máme zařídit pohřeb do země či pohřeb žehem. Zdá se, že zpopelnění je rychlejší a očistnější proces "likvidace" ostatků, ale z celkového hlediska to není podstatné. Podstatné je při tom to, abychom - stejně jako při jiných způsobech odevzdávání (blíže viz kapitola O odevzdávání) - svěřili svoje záležitosti živlům. Země, oheň, voda a vzduch jsou elementy, které se o to umějí nejlépe postarat - a rády tak činí, pokuď se jim s důvěrou svěříme. (Někdy tak činí i proti naší vůli, ale pro dobro našich procesů.)

Zaměřme se nyní na pohřeb do země. Přijde li mrtvé tělo do země, je svěřeno přirozenému procesu rozkladu a přeměny těla v hostinu nižším tvorům a posléze výživu rostlinám. Není-li hrob zavalen těžkým náhrobním kamenem, můžeme na něm pěstovat překrásné květiny. (Zajímavé je, že nejlépe se na hřbitově daří květinám modrých a fialových odstínů - respektive květiny těchto barev mají na hřbitově ty nejsytější odstíny, mnohem výraznější a intenzivnější, než když tytéž odrůdy pěstujeme na jiných místech.)

Je-li hrob zavalen náhrobní deskou nebo jde-li o hrobku celou z kamene, nemohou se ostatky zemřelého tak dobře zapojit do procesu přirozeného koloběhu. Ač to díky naší kultuře vnímáme právě opačně, úplně obyčejný hrob, zakrytý pouze drny (tedy travou) a označený např. znamením kříže, splňuje nároky na zapojení se do přírodního koloběhu naprosto výtečně. Naopak čím bohatší hrob či hrobka, tím hůře se mohou nebožtíci zapojit do přirozeného běhu věcí - jejich vlastní bohatství jim v tom brání.

Podobná situace nastává také u uren. Tělo bylo zpopelněno, prošlo očistným ohněm, ale není-li popel vsypán přímo do země, rozprášen do větru nebo vody, nemůže dojít k úplnému rozkladu hmoty a k její přeměně v další substanci (např. popel je vynikajícím hnojivem pro rostliny a stromy). Popel uzavřený v urně je jako ve vězení - nemůže dál už nic, dokuď nebude ze schránky osvobozen. Týká se to i plastových uren, které jsou ukládány do země - plastová popelnice též brání rozkladu a zapojení se do země. Abych byla naprosto konkrétní - nejlépe je popel vsypat do země, případně rozprášit na loučku, do větru (třeba na nějaké hoře) nebo třeba do vody (jako je zvykem např. v Indii - pohřbívání spálených ostatků do posvátné řeky Gangy). V našich podmínkách je třeba brát ohled na konkrétní hygienické podmínky, ale myslím, že i tak se najdou vhodné možnosti, jak ostatky našich blízkých svěřit živlům.

V některých kulturách je doposud zvykem poskytnout mrtvé tělo jako potravu zvířatům nebo ptákům, čímž se člověk dostává do přírodního potravinového řetězce.

Ještě krátce ke květinám a kamenům: kameny mrtvou energii absorbují a zadržují v sobě, kdežto tráva a květiny ji naopak transformují a rozptylují.

Asi vás teď zajímá, proč je to tak důležité - zapojit mrtvé tělo do koloběhu života a smrti. Je to záležitost navýsost praktická : nemůže-li se mrtvá hmota zapojit do živoucího koloběhu, nemůže se duše zemřelého odpojit od mrtvého těla, a nemůže tudíž odejít do nejvyšších duchovních sfér, ale je nucena se zdržovat v nižších sférách (tedy blíže k Zemi). Jde tedy do slova a do písmene o poslední službu, jež můžeme našim zemřelým prokázat. (O tom, jaké to je - být připoután ke svým tělesným ostatkům - jsme si povídali už v předchozích kapitolách, např. v části o sebevrazích.)

Jak tedy vidíte, veškeré urnové háje, jakož i kolumbária, jsou vlastně "vězeňské kobky", podobně jsou na tom i honosné hrobky. Nejlépe jsou na tom ty hroby, které už skoro nejsou vidět, neboť už se zapojily do okolního prostředí.

Další důležitou službou, kterou máme poskytovat našim zesnulým, je neprotahovat proces truchlení. Je jisté, že pokuď nás navždy opustí někdo blízký, postihne nás velká vlna žalu. Ve skutečnosti by to mělo být naopak, protože pokuď někoho milujeme, měli bychom mu přát to nejlepší - a pobyt v jemnohmotných sférách to nejlepší rozhodně je. Nemáme právo zde někoho zdržovat a zadržovat jen pro naše potěšení. Zní to možná krutě, ale je to tak.

Takže, smutek, který nás zastihne, je třeba prožít naplno, abychom ho v sobě nezakonzervovali, ale je důležité v procesu smutnění neuvíznout. O působení negativních emocí a jejich škodlivosti organismu jsme si povídali už v rámci 2. čakry.

A proč je důležité nezatěžovat naším smutkem duši zemřelého? Můžeme si to představit jako vzdušný balón, který je zatížený pytli s pískem. Obrazně řečeno, písek je náš smutek a to je zátěž, kterou je nutno shodit, aby balón mohl stoupat výš a výš. Znamená to, že svým přebytečným smutkem duši zesnulého zbytečně zatěžujeme.

Také jsou namístě akty odpuštění a propuštění, abychom duši zemřelého k sobě nepoutali jako jojo. Je proto třeba v meditační rovině nahlédnout na to, které vazby máme se zesnulým a poprosit o jejich odpojení, abychom ani my, ani zesnulý nebyli k sobě nadále patologicky připoutáni - neboť to je "nezdravé" pro obě strany.

Pokuď Vás zajímá, jak jsem k těmto - poněkud nezvyklým - vědomostem přišla, pak se musím přiznat, že jsem tyto poznatky získala díky úmrtí mé maminky, která mi v té době, než odešla do vyšších sfér, poslala velké množství "funebrálních" informací.

Na závěr bych vám chtěla popřát, abyste měli dost síly a odvahy vypořádat se s úmrtím blízkého člověka, až budete před takový úkol postaveni.