Člověk v krizi - desatero první pomoci

Snad každý z nás se už někdy dostal do situace, kterou by mohl nazvat svou "životní krizí". Možná jsme si museli poradit sami, možná jsme měli to štěstí, že nám s tím někdo pomohl. Nemusíme být zrovna odborníky na lidskou duši, abychom se dostali do situace, kdy se na nás obrátí někdo s voláním o pomoc.

Už na základní škole se učíme jak dát první pomoc při vyvrknutí kotníku, topení ve vodě nebo zlomení nohy. Málo koho z nás však ve škole učili, jak dát první pomoc v těžké životní situaci. V tomto článku se chci podělit o své zkušenosti s krizovou intervencí, pokusil jsem se vše pro přehlednost shrnout do deseti bodů.

1. Bez předsudků
Vždy je nutné, abychom k tomu druhému přistupovali otevření, bez předsudků. To je velice důležité právě v kontaktu s adolescenty - jejich zevnějšek může být zcela odlišný od našeho vkusu a jejich chování se může výrazně lišit od našich představ (a zpočátku i zkušeností) o tom, jak se chová člověk v krizi. Mohou být odmítaví, vulgární nebo agresivní, nemusí také vůbec komunikovat. Najdeme-li v přírodě poraněné zvíře a snažíme-li se ho ošetřit, může nás pěkně pokousat. Neudělá to ze zlomyslnosti, není zlé, prostě se jen hrozně bojí. Ať tedy příchozí vypadá sebestrašidelněji a chová se úplně nemožně, je to člověk v průšvihu, kterému někdy stačí dát jen trochu jistoty, aby odložil svou masku, jíž leká potenciálního nepřítele.

2. Dovolit si nevědět
Čím více máme jistoty my sami, tím větší jistotu nabízíme tomu druhému. Samozřejmě si nemůžeme být jisti tím, že dokážeme vyřešit vše, o čem s námi bude ten druhý mluvit. Žádný člověk nezná správné řešení na každou situaci (a kdo si myslí, že zná, měl by se nad sebou zamyslet). O to ani ve skutečnosti nejde. My si můžeme být jisti tím, že nabídneme celou svou osobnost ke společnému hledání. Každý člověk v sobě s otázkou nosí i odpověď na naše "nevím". Na začátku nám pomůže tuto odpověď spatřit. Není to nejistota, ale pokora k osudu druhého a ochota mu naslouchat.

3. Najít prostor
Dát člověku, který za mnou přijde v krizi jistotu potřebnou k tomu, aby mohl svému problému "pohlédnout do tváře". To znamená vymezit prostor, v němž může k takovému setkání dojít. Nemusí to být zrovna pracovna s pohovkou, ale ani hospoda nebývá tím nejlepším řešením. Je dobré se dohodnout, přičemž dát přednost klidnému prostředí, kde nejsme rušeni dalšími osobami. Zrovna takové místo může ten druhý navrhnout, aby si udržel "zadní vrátka", ale nebývá tak těžké mu to prostě rozmluvit.

4. Najít čas
Nikomu, kdo za námi přijde v akutní krizi, bychom neměli odpovědět "nemám čas". I kdybychom měli času skutečně málo, tuto větu druhý pociťuje jako odmítnutí, nezájem. Veškerá odvaha, kterou v sobě musel k něčemu takovému najít, se rázem promění v nic. Navíc je pro něj další pokus o vyhledání pomoci ještě těžší. To musíme mít na paměti, než problém odstrčíme nebo zlehčíme, abychom ho pak mohli také odsunout. Čas poskytnutý člověku v krizi je časem skutečného setkání, které nemusí přidat jen další balvan na naše bedra, ale bývá často naopak i pro náš život obohacením.

5. Nevrhat se
K prolomení případných počátečních bariér nepomůžeme tomu druhému tím, že se na něj "vrhneme". Tak pomáháme překonat bariéry sami sobě a toho druhého jen polekáme. Pro určení způsobu, jak se k někomu přiblížit, žádné pravidlo neexistuje. Je třeba být velice citlivý a pozorný. Někdy je důležitá trpělivost, jindy je zbytečná opatrnost škodlivá. Na obou stranách je většinou hodně strachu z odmítnutí. Ten si ale člověk nemůže zakázat. Pomáhající by o něm ale měl vědět (terapeut musí), aby ho mohl vědomě překonat.

6. Co se opravdu děje
Protože v akutní krizi člověk prožívá zmatek, nerozumí přesně tomu, co se děje v něm samotném i kolem něj. Nemusí být tedy hned tak snadné dozvědět se, co se opravdu děje. Nevyzná se ve svých pocitech, které mohou být ambivalentní, neví, jak má reagovat. Je třeba se snažit v situaci rychle zorientovat a zřetelnými otázkami a zdržením se vysvětlování pomoci se zorientovat i tomu druhému. Na interpretace je dost času. Nejdřív je nutné, abychom oba přesně věděli, o co jde. V případě, že se tomu druhému špatně mluví a neví jak začít, můžeme mu trochu pomoci, když mu řekneme, jakým dojmem na nás působí (jeho postoj, gesta, výraz v obličeji).

7. Nebát se pocitů
Možná to zní trochu zvláštně, ale je to zcela na místě. Člověk v krizi je samozřejmě rozrušený. Může plakat, může se vztekat a ten, kdo mu chce pomoci, neměl by se ho hned od začátku snažit všemi svými prostředky zklidnit více, než je nutné k uskutečnění rozhovoru. Sdělení, která se dozvídáme, bývají silně emotivně nabitá, což se může v tomto směru během povídání zhoršit. Tím, že se ho nebudeme snažit za každou cenu udržet v klidu, mu umožníme to, čeho se sám do této chvíle bál - svou situaci si skutečně prožít. Tak se i zbaví části svého strachu a otevře se pro hledání řešení jeho krize (kterým může být i smíření se s novou situací). Když se my nebudeme bát prožít s druhým chvíle utrpení, uděláme společně velký krok dopředu.

8. Nespěchat s řešením
Přesto, že ten, kdo za námi přichází, by znal řešení své situace nejraději hned po první větě, nebývají to obvykle ta pravá. To, co se nabízí samo, není výsledkem cesty skrz daný problém, ale obvykle směrovka mimo problém. Nechtěl bych tuto situaci nějak schematizovat, ale myslím, že překonávání krize se děje ve dvou stupních. Nejprve jde o zvládnutí akutního stavu, který je pro člověka nesnesitelný, a může často být i životu nebezpečný. Tady je rychlé zorientování se v situaci a první řešení zcela nutné - to je právě ta první pomoc. Ale tak jako při první pomoci po úraze, i zde se nejedná o "léčbu zranění". V prvním stupni se tedy řeší krizová situace, ve druhém až vlastní problém, který je příčinou této krize. Je dobré mít na paměti, že nestačí uvést člověka do "stabilizované polohy", protože krize má v sobě léčebný potenciál, který je třeba využít.

9. Pomoc
Ten, který přichází v akutní krizi, potřebuje pomoci s mnoha věcmi - sdílet svůj problém, na který sám nestačí,uvolnit a prožít emoce, které k tomu patří, zorientovat se ve své situaci (a získat tak první náhled), radu a pomoc při společném hledání východiska. Jedno lidové přísloví praví: "Radu dá ti každý přítel, málokdo však mouky pytel". Jde tu i o konkrétní pomoc, která je někdy nezbytná, a na kterou se často jaksi zapomíná. Nemělo by se ale jednat o pečovatelsky pojatý přístup, protože tím jen podporujeme regresi toho druhého a jeho situaci přebíráme do svých rukou.

10. A co dál?
To je ta otázka, kterou si (i nám) člověk položí právě v momentě, kdy se uklidní a zjistí, že s ním sedí někdo, koho jeho starosti zajímají. Když ji nepoloží on sám, měli bychom ho k tomu dovést. Tím se otevírá možnost další práce, možnost krizi překonat, ne ji odsunout. A není to naše práce, která bude následovat, ale především práce toho druhého. Někdy však potřebuje vedení a pak se musíme dohodnout, kdo ho povede. Když přijde za mnou, je dobré, budu-li to právě já, protože už vím, o co jde, existuje mezi námi už nějaký vztah, on má ke mně důvěru. Vím-li předem, že takovou pomoc mu nemohu nabídnout, rozmyslím si, jestli znám někoho, kdo by byl vhodnější. Někdy se však ukáže až během vypravování, že by má pomoc nestačila, protože je například potřeba speciální terapie nebo hospitalizace. O tom je nutné se společně dohodnout (a nevolat sanitku z vedlejšího pokoje). Při takovém rozhodování musíme umět odhadnout své schopnosti. Je mnoho těch, kteří než by si připustili to, že na něco prostě nestačí, raději "pomáhají za každou cenu". Ale ať už toto rozhodnutí dopadne jakkoliv, měl by člověk, se kterým se loučíme, mít pocit alespoň nějakého dílčího řešení své situace. Mnohem lépe se mu bude počítat s budoucností. Jeho situace už není beznadějná.